Literární salón U stříbrných lišek

Stříbrné lišky – tak přezdívali o nějaký ten pátek dříve starším ženám, které udávaly tón společenské konverzace v literárních salónech. Obletované, zábavné, duchaplné, vlídné a občas ironické a obávané. A také sečtělé a vzdělané. Pozorné hostitelky, zábavné společnice, bystré pozorovatelky i moudré pamětnice.  A zatímco dnes ženy mění šedé vlasy za barevné tóny, v dobách vzdálenějších si mladé ženy pudrovaly vlasy, aby se vyrovnaly oněm stříbrným liškám. Mnohé z nich braly do ruky pero a psaly – zachytily svůj svět v denících, rozeslaly stovky dopisů, staly se autorkami půvabných veršů. A určitě si je nenechávaly jen pro sebe.

Co asi dělají stříbrné lišky dnes, když literární salóny zůstaly v časech minulých? Přestaly psát? Určitě ne. Někde se skrývají a přihrádky jejich psacích stolů nebo paměti počítačů jsou plné pokladů. Jde jen o to je objevit.

A tak začalo moje pátrání. Použila jsem při něm metodu sněhové koule. V čem spočívá? Prostě začnete u jedné píšící stříbrné lišky a poptáte se po další spřátelené duši a tak stále dokola. Sněhová koule se kutálí z kopce, nabaluje na sebe další a další vrstvy – a vy kromě lišek potkáte také lišáky.  Zjistíte, že mají v zásobě řadu zajímavých postřehů, esejů, povídek a veršů.  Jsou svědky časů vzdálenějších i bystrými pozorovateli dění aktuálního. Někteří tvoří o samotě a píší jen pro sebe, jiní nechávají nahlédnout do svého světa blízké a přátele a další se společně scházejí a sdílejí svá literární dílka. Ti všichni přispěli k tomu, aby literární salón U stříbrných lišek mohl otevřít své dveře.

U vstupu vás přivítá spisovatelka Daniela Fischerová. Nechá vás nahlédnout do své literární dílny a nabídne několik postřehů o spisovatelském řemesle. Poté se vás ujme pestrá společnost lišáků a lišek. Provětrají své  literárních šuplíků s cílem pobavit, přivést k zamyšlení a také popostrčit. Protože na psaní není nikdy pozdě.

Tužka a papír stojí pár korun, takže o nákladech to není. Věk jako omluvenka také nefunguje, vždyť jedné ze stříbrných lišek – paní Anně Tůmové – je 91 let. Možná to chce jen kapku kuráže, protože psaní – stejně jako každé tvůrčí činnosti – se nejlépe daří, když jsme upřímní a otevření. Pravda, v takovém tvůrčím rozpoložení jsme zvlášť zranitelní. Můžeme se obávat kritiky, posměchu a odmítnutí. Jenomže – proč to nerisknout? Naše dílo přece nemusí být dokonalé, aby se svou hloubkou, krásou a upřímností dotklo duše druhých. A vlastně – co to vůbec dokonalost je? Můžeme psát – jen tak, pro sebe. Anebo pro další lišky, lhostejno zda jejich kožíšek je stříbrný nebo ještě zrzavý.

Dávné budoucnosti

Než odjela má kamarádka do Indie na dobu neurčitou, darovala mi jednu útlou knihu. Ráda se k ní vracím a zejména teď, kdy skončil jeden podivný rok, mi přijde její poselství víc než aktuální.

Ancient Futures – Dávné budoucnosti napsala Helena Norberg-Hodge, která jako jedna z prvních Západoevropanů navštívila v rámci svého folkloristického výzkumu Ladak, Malý Tibet. A byla překvapená, co zde objevila. Hrdé a navzdory tvrdým přírodním podmínkám  soběstačné společenství, laskaví a vlídní lidé, bohatá kulturní tradice, rozvinutá řemesla, vypravěčské umění. A také obdivuhodná ohleduplnost přírodním zdrojům i k sobě navzájem. Staří lidé, kteří až do posledního svého dne byli aktivními a platnými členy společnosti. Děti, které již kolem pěti let přebíraly odpovědnost za někoho jiného a měly to štěstí, že vyrůstaly jako součást řetězu vztahů, řetězu dávání a braní:

Bezpočtukrát mi během let jejich upatlané prstíčky vsunuly do ruky meruňku, hrášek nebo kousek chleba. Rozdělit se považovaly za přirozené a spontánní.“

„Nedlouhé poté, co jsme přijela do Ladaku, prala jsem nějaké prádlo v potoce. Zrovna když jsem ponořila do vody špinavé šaty, šla kolem malá dívenka z vesnice proti proudu, nebylo jí víc jak sedm let. „Nemůžeš tady prát prádlo,“ řekla ostýchavě. „Lidé dole  po proudu tu vodu pijí.“ Ukázala směrem k vesnici, která byla vzdálena nejméně jednu míli.“

Stejně fascinující jako každodenní zvyky Ladačanů je i jejich psychologický portrét, který autorka načrtla.

Na rozdíl od lidí ze Západu se Ladačané nikdy nevyjadřují s určitostí o něčem, s čím nemají osobní zkušenost. Ale i pokud lidé mají s něčím osobní zkušenost, jsou daleko méně než my ochotni kategorizovat a soudit. Dobré a špatné, rychlé a pomalé, tady a tam – nic z toho nejsou ostře oddělené významy.“

„Ladačané patří ke svému místu na Zemi. Jsou spjati s tímto místem každodenním intimním kontaktem, znalostí svého okolí a jeho měnících se ročních období. Silný pocit sebe sama u nich souvisí s pevnými vztahy mezi lidmi. Než jsem se vcítila do ladacké kultury, myslela jsem si, že odejít z domova je součástí dospívání, nezbytný krok k tomu stát se dospělým. Teď věřím, že velké rodiny a malé důvěrné obce vytvářejí lepší podmínky pro výchovu zralého, vyrovnaného jedince. Zdravá společnost je ta, která podporuje úzké, pevné sociální vazby a vzájemnou provázanost a zaručuje tak každému jednotlivci ničím nepodmíněné citové opory. S takovým bezpečným zázemím se každý cítí natolik bezpečně, že se může stát svobodným a nezávislým. Je to paradoxní, ale podle mého jsou Ladačané méně emočně závislí než my z průmyslových zemí.“

A pak zafoukal vítr a přinesl změnu, které se stala Helena svědkyní. V roce 1974 otevřela indická vláda tuto oblast pro turisty – a to mělo dopad na hmotnou kulturu země. Ale daleko významnější byl dopad na lidskou mysl:

„A najednou se Ladačané ve srovnání s cizinci cítili chudí. Na počátku mého pobytu v Ladaku se za mnou honily malé děti, které jsem niky předtím neviděla, aby mi mohly vtisknout do dlaně sušené meruňky. Dnes vítají maličké postavičky, dickensovsky ošuntělé v obnošených západních šatech, cizince s prázdnou nataženou dlaní: „Jednu propisku, jednu propisku,“ tato slova se stala novou mantrou ladackých dětí.“

„Neznáme tu chudobu,“ prohlásil Cchewang Paldžor v roce 1975. „Kdybyste jen mohly nám Ladačanům nějak pomoci, jsme tak chudí,“ řekl v roce 1983.“

Další kapitoly Heleniny knihy podávají svědectví o tom, v jak krátkém čase vystřídala radost, činorodost a aktivitu místních lidí pasivita, bezmoc a apatie. Přišlo rádio a televize a lidé si přestali vyprávět příběhy, široké společenství vystřídaly nukleární rodiny (a to slovo označuje trefně škodlivost tohoto uspořádání), silné, sebejisté ladacké ženy nahradila nová generace nejistých a na vzhled extrémně soustředěných žen, školní vzdělání nasypalo dětem do hlaviček řadu bezcenných informací, respekt mezi příslušníky různých náboženských skupin vystřídala agrese, ekonomickou soběstačnost závislost na systému.

Kniha Dávné budoucnosti je výsledkem dvou desítek let podrobného studia jazyka, zvyků Ladačanů. Není to černobílý, rychlý náčrt  nadšené folkloristky. Autorka si je vědoma těžkostí a limitů, s nimiž se Ladačané museli v průběhu staletí vyrovnávat. Nicméně v porovnání s destrukcí, která po roce 1974 nastala, se zda, že šlo o pouhé drobnosti.

Asi to znáte také – ten rozdíl, když si přečtete knihu poprvé a když se k ní třeba po letech vrátíte. Najednou řádky mluví jinak, alespoň pokud jde o dílo, ke kterému stojí za to  vracet. A tím Dávné budoucnosti určitě jsou. Vyšly v roce 1991, jejich český překlad pak v roce 1994. V tomto kontextu je bezesporu zajímavá  poslední kapitola, v níž se autorka zamýšlí nad moderní západní kulturou a vlivem nejen na obyvatele Ladaku, ale i na naši duši, a také  doslov, který věnovala  české společnosti, která se v té době vydávala novou cestou. S ohledem na události v roce 2020 a v letech předchozích byl její tehdejší odhad budoucího vývoje překvapivě jasnozřivý.

Zima je čas stvořený pro zpomalení, reflexi a přebírání – co ponechat, co odložit, co přepracovat. Co je užitečné a hodí se a čeho je dobré se zbavit. A tato  útlá knížka může v tomto kontextu nabídnout opravdu hodně.

 

 

 

Jak nechat život znovu bujet

Můj děda byl vášnivý zahradník, ale nebylo to o mrkvi ani o cibuli. Když se řekne slovo dětství, představím si jeho široké záhony plné rozkvetlých květin – bledulí a modřenců, čínských karafiátů, lilií, růží, kopretin, aster, jiřinek, pivoněk a tulipánů. Asi jsem od něho toto zalíbení v zeleném společenství podědila, takže byt sdílím se 140 zelenými kamarádkami (ano, myslím tím kytky, ne přítelkyně, které to přehnaly s alkoholem).

Také ráda čtu o podobně potrefených. K nim  patří britská redaktorka Alice Vincentová. Její kniha Přesazená – jak nechat život znovu bujet je zdařilým mixem mezi intimním deníkem mladé ženy, exkurzem do historie britského zahraničení a zápisníkem nadšené zahradnice. Vypráví o tom, že trocha  hlíny – stačí pár květináčů v bytě či na balkoně – a pár sazeniček křehkých květinek se mohou stát pevnou oporou v hubených časech, neodbytnou inspirací, která říká: „Když my zvládneme sucho, přemokření a všeliké bídné zacházení – a přesto rozkveteme, tak ty to zvládneš taky.“

Zahradničení a péče o květiny je jedním z mnoha způsobů, jak můžeme pečovat o sebe a o svoji duši. Prostřednictvím zelených lidiček, jak jsou někdy rostliny nazývány, se dostaneme blíž sami k sobě a objevíme takové kvality, jakými jsou pozornost, trpělivost a jemnost. Naše bláznivé ambice ani uspěchané životní tempo nám tady nejsou nic platné, naopak.

A stejně tak – pomalu a pečlivě se vyplatí číst knihu Alice Vincentové. Můžeme ji číst uprostřed rozkvetlé zahrady, či si díky  ní zkrátit čekání na jarní  slunce a první zelený lístek, který pod jeho dotekem vyraší.

…„Připadalo mi, že jsme získali to, co generace mé babičky nikdy nezažila. Že nikdy nebudu mít jistotu manžela na celý život, který se o mě postará, dokud se já budu starat o domácnost. Že budoucnost mé práce je nejistá a o domově to platí dvojnásob. Že se v dnešní době ženám říká, že mohou mít všechno, jenomže ty pak zjistí, že je to nemožné a vyčerpávající, a místo toho budou muset přehodnotit, co od života vlastně chtějí. A ačkoliv jsem se po té bývalé jistotě natahovala a její ztráta mě vytrhla i s kořeny, svoboda, která po ní zbyla, mě teď, když jsem se do ní probudila, nabíjela energií. Že mě nikdy nebude svazovat povinnost pěstování čajových růží na zahradě, ale že místo toho mohu pěstovat sasanky v kbelíčku na baloně domova, který už zakrátko nebude můj, a sestříhat je do vázy, anebo také ne. Že mi nikdo nepřikáže, abych si vybrala povolání jen ze tří oborů, ani ode mě nebude očekávat, že se ho úplně vzdá, jen abych mohla mít děti. Získala jsem také to, že když se mi povede ustát bouřky nejistoty, bude mi odměnou všechno od potěšení spontánního pikniku za slunečného dne přes pozdní večerní procházku ulicemi Soho až po tu velkolepější, významnější schopnost setřást to, co se ode mě očekává, protože si zkrátka dokážu poradit sama.

A nic z toho možná nebude mít dlouhého trvání. Krása sasanek spočívá podobně jako u květů snášejících se ke konci měsíce ze stromů a oblékajících chodníky dorůžova v tom, že jejích okvětní lístky dokážou vzdorovat větru jen na nějakou dobu. Po několika dnech, možná týdnech, se roznesou, spadnou na zem a zanechají po sobě semínka. Ta pak odletí s poryvem větru, přistanou někde jinde, možná se jim povede vyklíčit a zakořenit, a možná ne. Ale když se jim to povede, porostou a pokvetou samy za sebe. A ta šance za toto všechno možná stojí.“

 

Vzdělaná

„Už máš hotové úkoly?“, „Koukej se pořádně učit.“ Kdo tyhle věty, které připomínají obehranou písničku,  v dětství nezaslechl? Třeba Tara Westoverová, autorka knihy Vzdělaná: „Jakmile mě táta zahlédl s učebnicí, pokoušel se mě od učení odradit. Vymýšlel nejrůznější práce – když mě jednou odpoledne přistihl s učebnicí matematiky, hodinu jsme pak společně tahali kbelíky vody přes pole k ovocným stromům – na tom by nebylo nic zvláštního, jenže my jsme to dělali v lijáku.“

Školní docházka se jí až do 17 let vyhýbala. Co se jí nevyhnulo, byla každodenní tvrdá  práce s otcem, čekajícím na konec světa, na rodinném šrotišti, výpomoc matce – bylinkářce a porodní asistentce a týrání od jednoho z bratrů.

Jeden by si přál narodit se do klidnější rodiny. Ovšem když přežijete takovéto dětství – a to doslova, protože impulzivní otec a těžká práce na šrotišti se postarali o řadu vážných úrazů – zvládnete v životě asi všechno.

Byla milována? Svým způsobem ano, ale pouze tehdy, když přijala podmínky rodinné hry: „Když jsem si dřív nebyla něčím jistá, rozhodně jsem si nedovolila trvat na svém a pokaždé jsem ustoupila těm, kteří tvrdili, že to vědí s jistotou. Můj život za mě vyprávěli jiní. Jejich hlasy byly rázné, rozhodné, nezpochybnitelné. Vůbec mě nenapadlo, že můj hlas může být zrovna tak silný.“

V 17 letech Tara začala studovat na univerzitě Brighama Younga, později obdržela stipendium v Cambridge, kde získala doktorát z historie.

Škoda, že se doktoráty neudělují za osobní odvahu, sílu a vytrvalost. A nemám na mysli dny a noci strávené nad učebnicemi ve snaze dohnat zameškané, což samo o sobě je úctyhodný výkon. Ale pomalé smiřování se s tím, kolik bude stát rozhodnutí být vzdělaná:  „Deset let poté, co jsem vešla do vysokoškolské posluchárny, mi z Cambridgeské univerzity přišlo potvrzení – stala jsem se Dr. Westoverovou. Vybudovala jsem si  nový život, byla jsem šťastná, ale zakoušela jsem pocity ztráty a netýkaly se jen mé rodiny. Přišla jsem o Buck’s Peak, ale ne proto, že jsem odjela, nýbrž proto, že jsem odjela tiše. Stáhla jsem se, utekla jsem za oceán a nechala jsem tátu, ať můj příběh vypráví za mě, ať mě definuje v očích všech lidí, které jsem kdy znala. Vzdala jsem se příliš velkého území – nejen  hory, ale i celé naší společné historie. Nevím, jestli odloučení potrvá věčně, nebo jestli někdy najdu cestu zpátky, ale každopádně mi přineslo klid. Ten klid jsem ale nenašla snadno. Dva roky jsem vypočítávala tátovy chyby a neustále jsem jejich seznam doplňovala, jako bych ustavičným omíláním veškerého příkoří, každé skutečné i smyšlené krutosti nebo nedbalosti mohla obhájit rozhodnutí, že jsem tátu odřízla ze svého života. Myslela jsem, že až si to rozhodnutí obhájím, přestanou mě svírat dusivé pocity viny a já se budu moci pořádně nadechnout. Jenže když si před sebou něco obhájíte, s pocity viny to nic neudělá. Nezažene je ani sebevětší naštvání nebo vztek na druhého člověka, protože se týkají výhradně nás samých. Zbavila jsem se jich, když jsem se se svými rozhodnutími smířila, když jsem přestala vytahovat staré křivdy a porovnávat tátovy prohřešky s těmi svými.“

Příběh Tary je jedním z příběhů dětí, z nichž si jejich rodiče chtěli udělat své věrné kopie,  nutili je vidět svět vlastní podivnou optikou. Kterým přistřihli křídla a zakázali snít. Vydat při takových startovních podmínkách vlastní cestou a udržet se na ní, vydá podle mého za několik doktorátů.

Dcery Měděné ženy

Láska mezi čtenářem a knihou je magická věc, na které se podílejí Co, Kde a Kdy. Tedy nejen jakou knihu vezmeme do ruky, ale také Kdy po ní sáhneme a Kde se do ní ponoříme. Verše García Lorcy zní jinak, pokud je čtete u zurčící fontány v Seville či Granadě, a jinak, když je rozebíráte ve školní lavici během hodiny literatury. Historie rodu Medicejských chutná jinak v tramvaji jedoucí na Smíchov, jinak na nádvoří renesančního zámku a jinak na lavičce ve Florencii.

Stejně důležitou roli hraje, v jakém čase – Kdy – po knize sáhneme. Někdy padá na hřbet knížky prach pár let, než se pro ni jakoby náhodou rozhodneme a než užasneme nad dlouho přehlíženým knižním pokladem. Jindy zvolíme známý titul a on se najednou objevím v jiném světle.

Už dlouho mám v knihovně vyprávění Anny Cameron Dcery Měděné ženy. Sahám po ní v týdnech, v nichž snad jedinou mediální hvězdou je bytost neviditelná, nepolapitelná – koronavir. A tento čas ovlivnil i můj čtenářský zážitek z ní.

Anna Cameron v útlé knize zachytila ústní vyprávění indiánských žen z kmene Nutka žijících na kanadském ostrově Vancouver. Tuto pozoruhodně moudrou kulturu „obdarovala“ ta naše, západní, spoustou nevyžádaných pozorností – například představou o vlastní nadřazenosti, bezohledným drancováním a v neposlední řadě i nakažlivými nemocemi, proti kterým neměli místní prakticky žádnou odolnost a která snížila jejich počet na zlomek původního.

Stejně jako domorodé kmeny i my teď pociťujeme hrozbu neviditelného. Naše strategie se mohou pohybovat od mávnutí ruky a bagatelizace, přes pocit ukřivděnosti či záchvaty deprese a paniky. Zpráv, často navzájem si protiřečících, je tolik, že se v nich doslova topíme; jejich informační hodnota je nezřídka nulová.

Jak hrozbu neviditelného zvládli oni, Nutkové, Kovičané, Kwagewlthové, Sališové? „Ano, přežili jsme, někdy jen tak tak. Ale nečeká se od nás, že budeme nutně vždy žít dobře, někdy je nutné přežívat a vytrvat – zejména v době, kdy nastává čas změny,“ vysvětluje autorce stará žena – Bábi z kmene Nutků.

Každá kapitola knihy skrývá jeden ženský příběh, ústně přenášený z generace na generaci, opatrovaný a vybrušovaný jako malý poklad. Vyprávění začíná příchodem Měděné ženy, která dokázala přežít v pustině a unést vlastní samotu, a končí v časech nedávných, které nejstarší členky  kmene Nutka pamatují. Příběhy nabízejí odpovědi na otázky, které trápí i nás, například:

Jak zvládnout samotu a kde najít útěchu?

V přírodě, protože „i když si někdo myslí, že jen lidé mají takové pocity, jako je hrdost, strach a radost, ti, kteří vědí, vám řeknou, že všechno je živé, i když ne stejným způsobem, jako žijeme my. Ale každá věc žije – stromy jsou živé. Stejně tak skály. A voda. Ty znají city.“

Jakým způsobem požádat o radu a jak ji dát, ale nevnucovat?

„Žena mohla přijít do kruhu a povídat, jak dlouho potřebovala. Čekalo se ale od ní, že si předem, ve svém vlastním čase, připraví slova tak, aby nemluvila v kruzích, bez konce, a neplýtvala tak časem ostatních.

 Potom mluvily další ženy v kruhu, které třeba zažily něco podobného, a vyprávěly o tom, co tenkrát udělaly nebo neudělaly anebo měly udělat, a někdy z toho vyplynula odpověď pro tu, která o svém problému mluvila na začátku. Ale i když nic nevyplynulo, tak někdy prostě pomohlo, že se mohla svěřit a cítit lásku ostatních.

Od té, která se svěřila, se čekalo, že se nejenom svěří, ale že s tím, co ji trápí, také něco udělá. Většinou je lepší udělat téměř cokoliv než nechat věci dál, tak jak jsou, když to člověku hodně vadí. Ale někdy to nejlepší, co člověk může udělat, je nedělat nic. Někdy je třeba počkat na správný čas, než se může něco začít dělat.

Žena směla přijít do kruhu tak často, jak potřebovala, ale kruh ji vedl k tomu, aby o svých problémech nejen mluvila. Třikrát mohla přijít a mluvit o stejném problému a pokaždé ji ženy vyslechly a snažily se přispět k řešení. Ale když přišla počtvrté a zase to bylo totéž, ten samý starý omletý problém, pak se ostatní prostě zvedly, poodešly a utvořily kruh o kus dál. Neříkaly tím, že ten problém není důležitý, ale že to je její problém a je čas, aby s ním něco udělala. Už zabral v životech těch ostatních dost času a teď je třeba přestat mluvit a začít jednat.”

Co pro nás znamenají příběhy?

“Jsou posledním pokladem, který nám zbývá – příběhy a náš pohled na svět, které mohou být pro druhé posilou a dokladem, že existuje jiná cesta, lepší cesta, a některé z nás si na ni pamatují.”

V náročných časech potřebujeme podporu – laskavý pohled, střípek naděje, nový kvítek – a příběh. Vyprávění o tom, že to, co prožíváme, prožili a zvládli ti před námi. Myslím, že čas na Měděnou ženu je právě teď. I když možná při jejím čtení vezme představa o pokroku a  neomylnosti naší civilizace rychle za své.

I svatí mají pochybnosti

Renesanční bytost zrozená v hlubokém středověku. Mystička obdařená viděním, které zachytila ve svých knihách. Žena, která se věnovala lékařství, studovala přírodní vědy, skládala hudbu, psala verše i dramata. Hildegarda z Bingenu byla všechno, jen ne obyčejná. Přezdívali ji Sibylou Rýnskou. Svatořečena byla v květnu 2012. A když někdo tuto „nálepku“, jakoby se vzdálil z okruhu smrtelníků kamsi na nebesa.

Jaká byla? Můžeme se začíst do jejích knih udělat si obrázek sami. Nebo shlédnout film Vize německé režisérky Margarethy von Trotta. Anebo sáhnout po nové knize Mary Sharrattové Iluminace. Autorka mapuje Hildegardin život od útlého dětství, před osamělé roky, které prožila uzavřená v poustevně po boku Jutty ze Sponheimu až po založení a rozkvět kláštera na Rupertsbergu.

Kniha se čte jedním dechem, takže snadno zapomeneme, že má více než tři stovky stran. Autorka v naší fantazii vyčaruje obraz neobyčejně silné ženy (jak jinak lze přežít roky nedobrovolně zazděná v poustevně a nezbláznit se?) prahnoucí po vědění a svobodě. Ženy, která se vzepřela autoritě církve a nebála se obhájit své názory před mocnými té doby. Ženy, kterou ale zároveň trápily pochybnosti, nejistota a obavy, protože měla odvahu jít neprošlapanou cestou.

Jednou z nejsilnějších pasáží pro mě byl závěr knihy, kdy Hildegarda proklíná svoji ctižádost a vyčítá si nedostatek pokory a poslušnosti. A mnich Volmar, její celoživotní přítel a spolupracovník, jí položí otázku: „Opravdu by sis přála očistit se od své pravé povahy? Bůh tě učinil tím, kým jsi, záměrně. Kde bys byla Ty a Tvé sestry bez své kuráže a síly? Dodnes bys seděla zazděná v poustevně ve dvou celách.“

Chvíle pochybností a sebeodsouzení přepadávají  nejen běžné smrtelníky, ale zdá se že i svaté. Ať je vysloví náš vnitřní nesmlouvavý kritik, nebo jejich strunu rozezvučí nemilosrdné vnější odsouzení či jde o kombinaci obojího, jsme často připraveni hodit přes palubu to nejcennější z naší povahy.

Je snadné kritizovat někoho nebo něco za to, čím bytostně nemůže být – vyčítat citronu, že mu chybí sladkost, skleníkové růži že postrádá prostotu kopretiny, komedii že jí chybí vážnost a tragédii že nevyvolá na tváří smích. Co říci na takovou kritiku, která oněmí a odzbrojí a zbaví nás síly? Zacpat si uši, nadechnout se někde na louce nebo v lese, najít si svého Volmara, ať je jím kamarádka, přítel či terapeut, a někde u čaje či kafe se “vyzpovídat”.  Jen je nenechat rozpliznout čerň pochyb po celé vnitřní obloze.

 

Vděk

Vášeň a lásku ke knížkám máme vetkanou v naší rodinné historii. Četlo se často, potichu i nahlas, pro sebe i pro druhé. Na konci každého roku si říkám, kterou z přečtených bych zvolila na pomyslnou první příčku. Je to ošidné a lze si tak snadno naběhnout, stejně jako se to stalo Paridovi. A to vybíral jen ze tří krásek, kdežto mě těch knižních během roku potká mnohem víc.

Ale i přes pár desítek titulů, které mi prošly rukama a některé i srdcem, bych ráda vyjádřila díky neviditelným knižním Múzám, které mě nasměrovaly ke knize Vděk. Když jsem útlou novelu od francouzské spisovatelky Delphine de Vigan držela v ruce, netušila jsem, o jaký jde poklad.

Několik desítek stran vypráví o příběh o pouštění a opouštění, o stárnutí a odcházení, o dětské bolesti, která se neztrácí ani po desítkách let. Jsou to témata, před kterými dnešní doba ráda zavírá oči, ale která nám život přichystá – dřív či později.

„Až budu stará, lehnu si do postele nebo se zabořím do křesla a budu poslouchat hudbu, kterou poslouchám dnes, tu, co pouštějí v rádiu nebo v klubech. Zavřu oči, abych znovu cítila své tělo při tanci. Své štíhlé pružné tělo mezi jinými těly, tělo oproštění od všech pohledů, když tančím sama uprostřed pokoje. Až budu stará, strávím celé hodiny takhle, budu pozorně vnímat každý zvuk, každý tón, každý ráz. Zavřu oči, ano, a v duchu si představím sebe samu při tanci, v opojení, vybavím si jeden za druhým ty pohyby a předěly a celá se poddám rytmu a taktu, které tak souzní s tepem srdce. Až budu stará, pokud někdy budu, zůstane mi tohle. Vzpomínka na tanec, na hluboké tóny, které mi duní v útrobách, a na vlnění mých boků.“

Ale nejde jen o ztrácení. Tíha těchto zkušeností je vyvážená intenzitou prožívání, schopností zahlédnout krásu v drobnostech, na které dříve nebyl čas, intuitivní moudrostí a ochotou naslouchat těm, kteří se zastaví.

Hlavní hrdinka ztrácí, ale zároveň získává – onu dovednost odhalit místa lidských slabostí a bolestí a přesnou otázkou se do nich strefit, otevřít starou ránu a vyčistit ji. To je ona speciální forma terapie, kterou zralí staří lidé nabízejí. Jejich pohled je ostrý navzdory slábnoucímu zraku a jejich otázky se podobají jehličkám, kterými zkušený znalec čínské medicíny uvolňuje zablokovanou a stagnující energii.

Příběh Mišky Seldonové  nás má pobídnout, abychom to důležité – vyjádření vděčnosti, laskavé slovo povzbuzení, dotek – neodkládali na někdy. Abychom využili čas, který nám byl darovaný, beze zbytku. Abychom na naše nejbližší a přátele pohlíželi méně kritickým okem. Abychom se neuchýlili k mlčení, ale usilovali o živý dialog, abychom místo sms, telefonu a sociálních sítí volili osobní setkání.

A pokud jsme s někým tuhle možnost prošvihli? Můžeme svůj dluh splatit jiným lidem.

Když na dveře zaklepe příběh…

Měla bys  udělat… Však já jsem ti říkala….. Všichni známe dobře míněné rady, které se na naši hlavu snáší jako prudký déšť. A k tomu Desatero pro úspěšný život či Sedm klíčů k partnerskému štěstí, další doporučení, tentokrát v knižní podobě. Není divu, že máme občas chuť si zacpat uši. Je to tím, že jsme popudliví, podráždění, anebo tomu tak bylo i dříve?

Ano, bylo. Asi od nepaměti, v čase, kdy pod hradbami města seděla u cesty mladá žena a plakala. Slzy se jí koulely po tváři a nikdo z putujících k městským branám se u ní nezastavil. Až jeden – muž v pestrém haleně, s rolničkami a barevnými korálky kolem krku a s rozcuchanými vlasy ozdobenými pírky.

„Kdo jsi, má milá? A proč tak usedavě naříkáš?“ zeptal se jí a zvědavě ji pohlédl do tváře.

„Jsem  Pravda,“ špitla žena. „A pláču, protože mě nikdo ve městě nechce poslouchat. Odhánějí mě od svých dveří, jako bych byla prašivá.“

Muž se usmál a odpověděl: „Víš co, půjdeme tam spolu. Ve dvou se putuje lépe – jak po cestách necestách, tak od domu k domu. Ale když dovolíš, tak tě trochu upravím.“ A vytáhl ze svých kapes barevné šátky, které ženě uvázal kolem pasu a ramen. Ozdobil její vlasy sojčími pírky a přidal náramek z rolniček kolem kotníků.

Prošli spolu branou a strážní se na ně usmáli. Chodili po tržišti a povídali si s řemeslníky i kupujícími. A když navečer utichl  ruch a šum, nikdo neodcházel jako obvykle do svých domovů. Všichni účastníci celodenního hemžení postávali na náměstí a poslouchali vyprávění té podivné dvojice.

Když v noci opouštěli ti dva město, oči ženy zářily a její ústa se usmívala. „Zapomněla jsem se zeptat, kdo vlastně jsi? Jak se jmenuješ?“ podívala se na svého společníka Pravda, když opouštěli městské brány.

„Já? Já jsem Příběh,“ usmál se její společník.

A od těch dob se světem toulají spolu. A lidé jim rádi naslouchají. Snad proto, že v každém příběhu je ukryté zrnko pravdy.

Mám ráda příběhy, které jsou mými společníky od útlého věku. Myslím si, že je škoda, pokud se zastaví na prahu našeho dětství. Protože dobrý příběh s jasným začátkem, průběhem i koncem se hodí kdykoliv, a zejména v době, kdy náš život připomíná vratkou loďku bez kapitána, která se řítí neznámo kam.

Příběh je průvodcem nejen spolehlivým, ale také laskavým a vlídným. Nehrozí nám pomyslně vztyčeným prstem, ale nabídne ruku, abychom mohli vyjít ven, trochu se vzdálili ze situace, ve které jsme lapeni, a prohlédli si ji zvenčí. Dost možná, že jí takto porozumíme lépe.

Dobrý příběh nepoučuje, nekárá, nenabízí konkrétní rady, ale inspiruje. Načechrá naši fantazii, vybídne k dobrodružství, postrčí na cestu. Nastaví zrcadlo, ve kterém jasněji uvidíme sebe i ostatní.

Vyprávět a naslouchat patří k pradávným lidským radostem. Sdílíme-li společně příběhy, rozumíme světu kolem nás i těm druhým o trochu víc. Je škoda na toto potěšení zapomenout či jej přenechat médiím.

Psycholog a terapeut Thomas Moore považuje příběhy – vedle zpěvu, tance a ticha – za způsob, jak svlažit svou duši. Možná potřebujeme méně „dobrých“ rad a motivačních knih a více příběhů.

Starší sestra psychologie

„Moderní astrologie se víc a víc blíží psychologii a klepe již slyšitelně na dveře univerzit,“ prohlásil C. G. Jung. Nevím, jaké instituce a zeměpisné šířky měl na mysli, ale o českých vysokých školách a terapeutických institutech určitě nemluvil. Tam astrologie ani neklepe, ani neškrábe, ani se moc neochomýtá.  Přiznat se k ní totiž znamená zařadit se mezi podivíny a vysloužit si při nejlepším shovívavý úsměv a lehké napomenutí.

Je to škoda a zároveň trochu pochopitelná situace. Škoda proto, že astrologie může zprostředkovat cenný vhled do povahy klienta. A pochopitelné proto, že na terapeuty se nezřídka obrací klienti,  které astrologie poškodila – a to svým jednoznačnými předpověďmi s nádechem neměnné osudovosti. Horoskop mluví jazykem symbolickým. A je to právě doslovnost, jednoznačnost, která astrologii připravuje o její sílu, klienty o klid a terapeuty pro ochotu se jí vůbec zabývat.

A přece si astrologie, starší sestra psychologie, zaslouží naší pozornost. Stejně jako nad radami starších sourozenců občas pokrčíme nos, protože nás štvou a otravují, nemůžeme jim upřít, že občas dohlédnou dál než my a že vyslechnout jejich doporučení by nám prospělo.

Proč tedy o astrologii v rámci terapeutické činnosti uvažovat? Z několika důvodů:

1.       Ukazuje nám, kým klient je a může být, když ze sebe setřese nánosy, které se na něho nalepily v průběhu socializačního procesu ve v rodině i ve společnosti a které vedly k tomu, že v průběhu let se odcizil sám sobě, což je frustrující stav spojený se značným duševním diskomfortem.

2.       Sestavit klientům horoskop znamená vstoupit do jeho krajiny vybavený přesnou mapou. Ano, můžeme se obejít i bez ní, ale bude déle trvat, než se v ní  zorientujeme. Možná budeme bloudit a v čase poradenské a terapeutické nouze snadno podlehneme pokušení vypomoci si nějakou obecnou psychologickou teorií  či posuzovat klienta naší optikou (protože před pokušením považovat vlastní názory za všeobecně platné není stoprocentně očkovaný nikdo, i když absolvuje úctyhodnou řádku výcviků a tréninkových analýz). To  může klienta frustrovat a utvrdit z pocitu, že se opět potkal s někým, kdo mu nerozumí, což je situace, kterou ze svého života zná obvykle příliš dobře.

3.       Horoskop nabízí pohled na vnitřní vesnici, ve které klient žije. Ukazuje, se kterou z vnitřních postav nich se klient ztotožňuje, a zbývající, které dosud neintegroval a  promítá je navenek, čímž se  dostává  do konfliktních situací s okolím. To může být velmi nápomocné při zachycení projekcí a jejich postupném stahování.

4.       Znalost vlastního horoskopu a jeho srovnání s horoskopem klienta nás může upozornit na naše slabá místa, která mohou být příčinou konfliktů, které bychom třeba jinak ani nerozpoznali a nezachytili.  

“Svůj a nikoho jiného”

S těmito slovy putoval napříč renesanční Evropou lékař, astrolog a alchymista Paracelsus, muž, který položil základní moderní medicíny, který se  odvážil zpochybnit učení  tehdejších  lékařských autorit a místo toho se obrátil k přírodě a učil se ode všech – od horníků, kořenářek, tuláků, kovářů a cikánů.

Pokud se Vám podaří sehnat jeho životopis od Waclawa Golembowitze, shltnete těch 600 stran za pár večerů jako malinu. Můžete jej brát jako brilantní popis tehdejší doby, jako hlubokou sondu do Paracelsovy duše anebo jako beletristický úvod do studia psychologické astrologie, zejména pokud přemýšlíte, zda se za symbolem slunečního znamení neskrývá něco víc, než povšechná charakteristika upovídaných a nestálých Blíženců, zadumaných a vášnivých Štírů či puntičkářských Panen, která na Vás vykukuje z desítek astrologických knih a stovek časopiseckých horoskopů.

Paracelsův život umožní pochopit, co obnáší, když se někdo rozhodne žít své Slunce. Podívat se na svoje sluneční znamení  vybízí uvědomit si, že: 

  • Slunce v horoskopu nepopisuje, jací jsme. Neslouží jako škatulka, do které zapadneme a díky níž si omluvíme svá pochybení. Ukazuje směr cesty, po které potřebujeme jít, abychom se jako jedinci vymanili z mateřské náruče, z rodinných vzorců ,  často předávaných z generace na generaci jako neblahé dědictví, abychom opustili společenské konvence a rozkvetli jako svébytná bytost.
  • Slunce symbolizuje vlohy a talenty, které můžeme uskutečnit v našem životě, ale není to zadarmo. Nestačí jeden pokus a dost. Naopak,  znovu a znovu bojujeme o sluneční záři a neobejdeme se bez odvahy, trpělivosti a vytrvalosti stále nanovo začínat.
  • Slunce dává vnější výraz našim záměrům  a vizím. Ty se rodí v našem nitru a vyžadují pozornost zaměřenou nikoliv navenek, ale dovnitř. Bez oddanosti k vlastnímu niternému  zdroji se nerodí dílo, ale kopie, kterými dnešní svět přetéká.  Slunce je osamělý poutník, stejně jako Paracelsus. Nezáří pro  potlesk, netvoří kvůli vnějšímu ocenění a zisku, ale protože musí. Existuje jeden  spolehlivý způsob, jak vnitřní Slunce utlumit – starat se o to, jak bude naše dílo přijato ostatními, kolik za něho dostaneme, zda zapadneme a někdo nás poplácá po zádech. Ve chvílích, kdy nejsme věrní sami sobě, ztrácíme autenticitu a naše dílo má v sobě cosi falešného. Nezáří a nehřeje.
  • Slunce není garantem komfortu, bezpečí a pocitu trvalého štěstí a pohody. Do našeho života ale vnáší teplo a radost, pocit živosti a hlubokého smyslu navzdory problémům a překážkám, které při putování za ním musíme zvládat.  Popostrkuje nás na naší cestě k tomu, abychom vytvořili něco nového, čemu můžeme vdechnout život jen my a nikdo jiný.

Když se podíváme do natálního horoskopu na postavení Slunce ve znamení a v domech, když zohledníme jeho aspekty, dostaneme mapu, která odhaluje archetypální možnosti, které čekají na rozvinutí. Uvidíme, s jakými „draky“ musíme zápasit, aby  se rozzářilo. A můžeme se ptát, zda tohle všechno vůbec stojí za námahu.

Domnívám se, že na tuto otázku si snadněji odpovíme teď, na konci  zimy, když máme za sebou řadu temných dní  a když víme, jaké to je trávit je bez jediného slunečního paprsku.