Kurtizána s průsvitným závojem

Tak pojmenovali Francouzi poklad, který jim jako zázrakem spadl do klína s příchodem Leonarda da Vinci do jejich země. A protože urážel mravnost a počestnost některých, dostal časem jiné jméno – Mona Lisa.

Odpověďmi na otázku, kdy přesně obraz vznikl, na čí podnět a kdo stál malíři  modelem, byly popsány tisíce stran. Avšak ani ty nerozptýlily auru záhady a tajemství, která neznámou obklopuje.

Koutky očí a úst, které zejména dávají portrétované tváři výraz, nechal Leonardo zahalit do měkkého stínu. Skrývá nepatrný náznak úsměvu krutost, pohrdání či něhu a pochopení, s jakou se na nás dívá jen někdo laskavý a vědoucí, kdo nás navzdory naším neplechám a slabostem miluje?  Kdybychom s ní poseděli a upadli do pokušení svěřit jí svá tajemství, vysmála by se nám, nebo by chápavě kývla jako někdo, koho neznepokojuje vlastní neurčitost, a právě proto je tím nejpovolanějším strážcem tajemství druhých?

Přikláním se k druhé z možností. V nejasnosti a neurčitosti tohoto obrazu vnímám cosi uklidňujícího   a léčivého. V dnešní době, která je posedlá otevíráním třináctých komnat a veřejným propíráním soukromí, která štědře rozdává psychiatrické nálepky, která na lidskou duši pohlíží  optikou mechanika a nabízí stovky příruček, teorií a návodů vedoucích k opravě i sebezdokonalení, mi tato neznámá kráska připomíná, že v mé duši existují věci, kterým možná nikdy neporozumím, které se vzpírají ostrému světlu analýzy a že je to tak v pořádku.

Nevím, zda obraz zachycuje tvář manželky obchodníka Franceska del Giocondo, Leonardovy matky,  některé z milenek jeho mecenášů či zda jde o vlastní podobiznu. Možná autor myslel na všechny a na nikoho, když tvořil tento výjimečný portrét, skrze který se můžeme učit vnímat tajemství sebe i druhých a zacházet s ním s delikátní laskavostí.

Zahrady, branky do ráje

Cest, cestiček, kterými se dá protáhnout do ráje, je mnoho a každý má tu svoji. Jednou z nich jsou zahrady. Projdete  brankou, prolezete dírou v plotě či ve zdi a vstoupíte do prostoru, kde čas plyne pomaleji a věčnost se zdá na dosah ruky.

Neviditelné ruce načechrají vlasy a duše zapomene na chaos a hektičnost všedních dní. Je čas potěšit smysly a být v kontaktu se zemí, sluncem, deštěm, cítit jemnou vůni rostlin a zaposlouchat se do tichého rozhovoru listí, vody a větru.  

Epikuros věděl své, když se vyhýbal studeným místnostem a  své přednášky pořádal právě v zahradách.  A staří Římané svěřili zahrady pod patronát půvabné bohyně Venuše. Možná právě proto, že její ruka vedla tehdejší mistry zahradníky, jsou italské zahrady tak okouzlující. Nejsou divoké jako anglické, ani příliš uhlazené, učesané a zkrocené jako francouzské. Lidská ruka a příroda stvořily delikátní dílo, které nepřestává okouzlovat a zachovává rovnováhu mezi přírodou a lidským umem.

Když davy turistů chvátají do muzeí, chrámů, galerií, je osvěžující zamířit opačným směrem a ukrýt se v zahradách. Jsou rozesety po celé Itálii a nabízejí přátelskou náruč. Připomenou nám, že venku před brankou můžeme odložit starosti, spěch i přílišné ambice a naladit se na přirozené rytmy přírody a duše.

A co až se přiblíží zimní čas a zahrady se ponoří do sebe? Pak můžeme jako virtuální vstupenku do jejich kouzelné říše vyzkoušet knížku Pavla Čecha O zahradě či film Agniezsky Holland Tajemná zahrada. Rázem se ocitneme v jejich zelené, konejšivé náruči. 

Cestou do Zruče

Někdy se prostě taková věc přihodí. Jeden den ti svítí slunce do tváře a celý svět se na tebe usmívá. A zítra se k tobě nikdo nezná. Zapomenutá, odložená. Ze stovky pocitů je tenhle příjemný asi tak jako ježek v kapse.

Divíš se a nechápeš proč. Chvíli zpytuješ svědomí. Minulý týden s tebou zrovna nebyla příliš velká zábava. A taky ti spánek zavřel oči, když jsi slyšela po sté stejnou historku. Mohla jsi to ještě chvíli vydržet, ale každý má přece právo být unavený, ne?

Nebo je to kvůli té nohaté blondýnce, která se tu objevila před pár dny a rázem na sebe strhla všechnu pozornost? V porovnání s ní ses cítila omšelá, utahaná, menší o pár centimetrů.  Jako důvěrná rodinná známá, která už nemůže ani zaujmout, ani překvapit a vlastně nikoho moc nezajímá.

Anebo to bylo celé úplně jinak. Prostě přišel čas a tvůj příběh skončil. Z parádního pokoje ses přestěhovala jinam. Byla tam zima, šero a prach, takové už půdy a podkroví bývají. Říkala sis, že je to nový začátek, ale sama jsi tomu nevěřila a moc tě to neutěšilo.  

Ale i tohle trápení pominulo a teď jsi tady, na zručském zámku. To není tak špatné, ne? Mnozí začínají na zámku a skončí na půdě. Ty jsi to vzala opačným směrem a je z tebe zámecká paní. Těší tě to,  když vidíš, že za chvilku s tebou musí příchozí zaplatit a ještě přitom urazit dlouhou cestu?

Díváš se na ně a s lehkým pobavením sleduješ, jak jim jiskří oči.  Možná tě to taky trochu dojímá, jsi už dáma v letech a máš na kapku sentimentu právo. Oni ostatně také.  Mají touhu se tě dotknout, vzít za ruku a třeba i nepozorovaně strčit do batohu. Odnést si  tebe i tvoje kouzlo – alespoň na chvilku vrátit čas, oživit staré vzpomínky, začít si hrát a cítit, jak do tváře svítí slunce a celý svět se usmívá.

Odposlechy z Holešovic

Bylo nebylo. Magické slovo, kterým nás vypravěč či vypravěčka přenese do jiného časoprostoru. Tento příběh přednesla Markéta Holá ze sdružení Storytelling  – krásně, jak jen to ona umí, v čase prázdninovém, kdy jiskřící oheň prosvětlil noc v pražských Holešovicích. Tak tedy bylo nebylo…..

V jednom městě, které je možná právě to, v němž bydlíte, anebo taky úplně jiné, žil starý muž se svoji dcerou. Živil se tím, že obcházel domy a u popelnic sbíral věci, které by se mohly hodit. K čemu? To snad věděl jen on sám. Vždy, když odcházel, zamkl svou krásnou dceru na klíč doma. Jak také jinak uchránit mladé děvče před nástrahami dnešního světa?

Jednoho dne se zastavil u honosné vily. Její bránu zdobily nádherné porcelánové vázy. Najednou se zvedl prudký vítr a jedna z nich spadla na zem a rozbila se na tisíc střepů. Stařec je  smetl a odnesl domů. Na druhý den uložil své dceři, aby je slepila. 

Dívka pečlivě brala kousky porcelánu do ruky a spojovala je k sobě. Hodinu za hodinou – a najednou před ní nebyla hromádka střepů, ale krásný porcelánový mladík, který se na ni usmíval a šeptal ji: „Miluji tě.“

 „Kdo jsi?“ chtěla se zeptat dívka, ale mladík jen zavrtěl hlavou, usmál se a políbil ji.  V tu chvíli vešel do místnosti starý otec. Rozzlobeně si prohlížel překvapenou dvojici a snad ani neposlouchal dívčina slova. Přistoupil rozzlobeně k porcelánovému mladíkovi a strčil do něj. Ten se rozpadl na deset tisíc kusů. Dívka se rozplakala, ale hned druhý den začala slepovat porcelánové kousky k sobě. Pracovala celý den a když slunce zapadalo, stál před ní  porcelánový kůň. Díval se na ni a šeptal: „Miluji tě.“

Když večer do místnosti vkročil otec, dívka na nic nečekala, vyhoupla se na koně a otevřenými dveřmi vyběhla ven, aniž se ohlédla.  Pádili krajinou, když tu  najednou kůň škobrtl o kámen, narazil do blízkého stromu a rozpadl se na sto tisíc kousků.

Dívka se dala do usedavého pláče. Její nářek zaslechl mladý muž, který šel okolo. Naklonil se k ní a zeptal se, co ji trápí a jak jí může pomoci. Dívka jen smutně zavrtěla hlavou a ukázala na hromadu střepů. „Nemám, čím bych je slepila“ odpověděla smutně.

Mladík se jen usmál: „Snadná pomoc. Pojď se mnou.“  A zavedl dívku do svého domu.  Tam vysypali střepy na podlahu. Společně je skládali dohromady a práce se zdála nekonečná. Dívka přestala plakat a pozorovala, jak jemně a něžně se mladík dotýká kousků porcelánu, jak trpělivě dává dohromady střípky.

Když po několika dnech skončili s prací, stála na podlaze místo hromady střepů nádherná jídelní souprava. A když mladík požádal dívku, aby s ním zůstala, jen radostně přikývla. Jejich svatební tabuli zdobil překrásný porcelánový servis. A jen dívka, která se při hostině sklonila k porcelánovému šálku,  zaslechla slaboučké: „Miluji tě.“

Je nějaké vzrušení stejně silné jako nová láska? Víme v prvních chvílích, koho držíme za ruku, na čí telefonické zavolání  netrpělivě čekáme? Okouzleně hledíme do tváře druhého, vznášíme se metr či dva nad zemí a pokud si v tu chvíli vůbec klademe nějaké otázky, nebývají to obvykle dotazy, kdo nakoupí či uvaří oběd.  Láska právě  prochází svým porcelánovým obdobím.

Pak zafouká vítr, jedovaté slovo dolehne k našim uším nebo zakopneme o zkamenělou zkušenost minulých zklamání a  počáteční iluze se rozpadne  na tisíc kusů. Začneme si klást jiné otázky než v období prvního okouzlení a ty  mohou rozbít na padrť chatrné základy vztahu postavené během prvních růžových dní.

Někteří smetou hromadu střepů do koše. Jiní začnou pomalu slepovat střípky snů, očekávání a představ, které leží před nimi. A při té piplavé, nekonečné práci si mohou všimnout trpělivosti, pečlivosti, jemnosti a něhy – u sebe i u partnera.

V Japonsku existuje umění nazývající se “kintsukuroi“, které doslova znamená “opravit zlatem”. Umělec vdechne rozbitým křehkým předmětům nový život tím, že je znovu spojí zlatým, stříbrným nebo platinovým lakem. Neodhodí je do odpadu, nemaskuje praskliny, které vznikly dlouhým užíváním, naopak je viditelnými spoji zdůrazní.  A sběratelé a návštěvníci znovu a znovu žasnou a obdivují nově vzniklou formu.  Je jiná než původní neporušený předmět, který ještě nepřišel do styku s tvrdou realitou. Jiná, ale přesto krásná. A nemůže to, co sluší  keramice a porcelánu, prospívat také našim vztahům?

 

 

Chuť čokolády a ženských románů

Závislost lze vypěstovat prakticky na čemkoliv – na tabáku, sklence alkoholu, nakupování, na čokoládě i na  ženských románech. Někdo může namítnout, že čokoláda našemu  zdraví neuškodí, právě naopak. Co ale platí pro tmavou, vysokoprocentní krásku, to se nevztahuje na její neduživou vzdálenou příbuznou, tvořenou hlavně ztuženými tuky, cukrem a umělými dochucovadly.

S  ženskými romány se to má podobně. Ze záplavy růžových, přeslazených knih lze občas kousek ochutnat, ale při pravidelné konzumaci hrozí, že běžný život dostane lehce šedivý nádech,  pohádkové zázraky budeme od pondělí do pátku netrpělivě vyhlížet z okna bytu či sedačky MHD a optikou románových řádků začneme posuzovat své blízké.

U sladkostí nás často varují texty na obalu. Od “čokoládové pochoutky” tedy spotřebitel zpravidla neočekává stejný chuťový zážitek jako od 80% čokolády. Ale do které z kategorií knižních dobrot patří Ty a nikdo jiný?   Rupert Thomson vypráví příběh  lásky, která vznikla v jednom okamžiku na první pohled – a vydržela.  Tady ale podobnost s červenou knihovnou končí.

Černá obálka skrývá životní příběh Suzane Malherbeové a Lucie Schwobové, alias Marcela Moora a Clauda Cahuna – dvou výrazných uměleckých osobností, nevlastních sester a milujících se partnerek, které díky vzájemnému vztahu našly odvahu vzepřít se téměř všemu, co jim osud přihrál – rodině, pohlaví, jménu i nacistům.

„Jen a jen ty položíš mi ruku na čelo a přes oči.

Ty a jen ty a já vzdám se lží, vzdám se nevěry.

Smíš přetnout lano zakotvené lodi. Ty a nikdo jiný.“

Kulisu jejich vztahu, který procházel svými vrcholy, propastmi, představoval nebe i peklo, tvořila francouzská Bretaň, umělecká meziválečná Paříž a normanský Jersey:

„Já byla ta praktičtější z nás dvou, rozumnější. Taková skála. Ale někdy, opravdu jen někdy jsme si role vyměnily, naprosto nenásilně, bez zádrhelů, pohodlně jsme vklouzly do postavy, kterou ještě před chvíli zosobňovala ta druhá, zakusily jsme její přání a touhy. Kolikrát jsem zaznamenala, jak si této schopnosti povšimli naši známí a očividně nám ji záviděli, třebaže sami byli bohatší nebo slavnější. Uvědomovali si, že nemají nic, oč bychom my stály, a považovali naši soběstačnost za odmítání jejich hodnot. Pokud po penězích, kráse a slávě nebaží ten, kdo je nemá, ztrácejí cenu i pro toho, kdo se jimi může pochlubit. Možná právě proto jsme zůstávaly stranou. Stáhly jsme se. Ne proto, že by nás někdo vystrnadil, nýbrž proto, že nám nic nechybělo.“

Tolik vášně,  odvahy, respektu a pochopení, ale také tolik dřiny,  zklamání, slz a strachu – tolik, že jim oběma vystačily na celý život.

Vznikne-li pokušení – stejně jako při konzumaci čokolády – sáhnout po dalším kousku, není od věci zalovit v životopisné sekci nakladatelství Metafora a zvolit knihu Ella & Kandinský od Mary Bassonové. Nejen proto, že redaktoři této edice mají šťastnou ruku při výběru titulů. Nejen proto, že jde opět o silný příběh, tentokrát  talentované malířky Gabriely Münterové, která se při své tvorbě i životní lásce musela postavit uměleckým zvyklostem, předsudkům společnosti a nacistickému útlaku. Ale také proto, že kniha ukazuje naději  a nové možnosti tam, kde jsme v pokušení proklínat se za špatné rozhodnutí, vidět jen černou díru a slepou uličku.

Gabrielin příběh mi připomněl, že  život můžeme vnímat dvojím způsobem – jako  konto, z jehož počáteční jistiny den po dni vybíráme a chudneme, nebo jako  účet, na který každý den ukládáme pár drobných a díky tomu bohatneme.  První koncept nám sugeruje pocit, že zítra bude vždycky hůř než dnes, že se  náš život  den po dni znehodnocuje, ztrácí na kvalitě i na možnostech. Ten druhý  umožní vnímat život jako malířské plátno   – na každém tahu záleží,  každý tah se počítá a až na konci se vyloupne dílo v celé kráse a košatosti.

 

Hlasy předků

Po své babičce jsem zdědila ledacos – lásku ke knihám, kávový servis a černozelené krajkové šaty. Po dědovi vášeň ke květinám a vrtání se v hlíně, po jeho bratrovi Josefovi tuláckou povahu.

A přece jich bylo mnohem víc, těch, jejichž tváře si prohlížím ze zažloutlých fotografií a přemýšlím, co je těšilo, čeho se báli, s čím se potýkali a o čem snili. Pročítám zápisníky, které si babička psala těsnopisem, aby ukryla své tajné myšlenky, a díky starým fotkám se snažím sestavit skládanku, která asi zůstane neúplná, protože není koho se zeptat.

Na výpravách za předky se můžeme setkat s ledasčím – s nenaplněnými nadějemi, s rodinným tabu, se studem, vinou, bolestí, smutkem ze selhání – s pocity metenými po generace pod koberec či schovávanými ve skříních na půdě. Ale soustředit se pouze na temnou část psychického dědictví může být slepá ulička – jak při osobních výpravách za rodinnou historií, tak v rámci terapie. Může nás to odvádět dál od vnitřního domova, od rodových kořenů a prohlubovat pocit odcizení, samoty, prázdnoty a vykořeněnosti.

Při pátrání po rodinných tajemstvích nemusíme dospívat jen k těžkým věcem, můžeme se setkat s příběhy, které v nás vzbudí hrdost, radost, touhu pokračovat v tom, co naši blízcí vzdálení započali. Můžeme tak napříč generacemi chytit za ruku někoho, kdo nás bude pevně držet a dodávat sílu. Dlužíme to jim i sobě.

Na našich výpravách nás mohou provázet slova básníka, který vyslovil nevyslovitelné,    a  kniha Petra Teuschela Tajemství předků, která poslouží jako kompas, vodítko či mapa.

Stále jsou naši mrtví s námi

a nikdy vlastně nejsme sami.

A přicházejí jako stíny

ve vlasech popel i kusy hlíny.

Tváře jakoby vymazané 

a přece se jen poznáváme

Po chrpách, které kvetly vloni,

slabounce jejich ruce voní…..

(Jan Skácel)

V kraji Za horami

Paracelsus tvrdil, že dávka rozhoduje o jedu  a moje babička zase, že všeho moc škodí.  A platí to i o dávce turistů. Na některých místech je jich prostě moc a nad jinými již převzali vládu zcela. Naštěstí ale ještě existují zastrčené kouty, které unikají pozornosti stěhovavých kobylek.  Řekové mají svoje Zagori a Portugalci  Trás-os-Montes – kraj Za horami. Místo, kde  lišky i lidé přejí dobrou noc a vám to nepřijde divné.

Cestovní kanceláře vám takovou oblast zpravidla nenabídnou (naštěstí), doprava je tam poněkud svízelná (ale možná). Signál buď chybí, anebo nestojí za nic, což z těchto míst činí ideální destinaci pro léčení závislosti na mobilu, sociálních sítích a dalším elektronickém harampádí či kýžený únik před dotěrným zaměstnavatelem. Spát se dá leckde, společníka vám bude dělat nanejvýš vítr.  

Místní lidé nespěchají a rádi se dají do řeči. Vůbec nevadí, že nemluvíte jejich jazykem, protože gesta rukou, úsměv, hbité nohy či tužka a kus papíru dokáží být spolehlivými tlumočníky.  Procházíte tím zeleným, divokým královstvím a máte pocit, že jste se ocitli v ráji. Na stráních rozkvétá levandule, září zlaté janovce, pod horou  se choulí malá kamenná vesnička a o kus dál v údolí druhá.

V té první, letní, kde žijí místní v teplých měsících a pasou tam svá stáda, potkáte několik lidí, většinou letité drobné ženušky v černých šatech a pár mužů řídících malé traktůrky. Do té druhé scházejí, když se začne ochlazovat.  Mnoho domů je prázdných a vyhlíží své majitele už pěknou řádku let. Mladí lidé i ti o pár let starší odešli neznámo kam za prací a vesnice je poloprázdná. Koupit si zde můžete hned celou ulici, možná i půlku vsi.

Pak se zatáhne a začne drobně pršet. Schováte se pod střechu rozpadající se verandy a společníka vám dělá pes, který se stejně jako vy rád toulá, anebo trpělivě vyhlíží toho, kdo odsud před pár lety odešel. Kraj Za horami ukázal svoji melancholickou tvář.  Je prázdný a přece není. Putujete po fortelně vybudovaných kamenných stezkách, překračujete klenuté mosty a zastavíte se malé kapličky, kterou někdo ozdobil květinami. Pečlivě obdělávaná políčka chrání křížky a sošky madonek.

Opustíte vesnici a vystoupáte do hor. Jsou liduprázdné. Jdete hodinu, dvě, tři. A najednou před vámi na cestě šedá britská kočka a za ní pěstěný černobílý společník. Žádní toulaví chudáci, ale dobře živení a opatrovaní čtvernožci. Je to fata morgana, přelud z hladu či místní fantom? Odpověď přijde za pár minut v podobě mladého francouzského páru. Jsou to turistické kočky, které je doprovázejí na všech cestách a výšlapech. Mají rády hory i nížiny a chodí kamkoliv a za jakéhokoliv počasí.

Po nějaké chvíli kočky netrpělivě zamňoukají a je čas vydat se dál. Za chvíli se ztratí za zatáčkou a vy přemýšlíte – byla to skutečnost nebo kouzlo? Možná kouzelná skutečnost, kterou má kraj Za horami nachystaný pro ty, kteří se do něj vypraví. 

Dlouhý pytel, který vlečeme za sebou

Všimli jste si někdy, jak velký prostor zabírají v knihkupectvích regály s psychologickou a osobnímu rozvoji věnovanou literaturou? Připomínají pohádku Hrnečku, vař, ve které hlavní hrdinka zapomněla říci dost.

Naopak, zamíříme-li do oddělení s poezií, spatříme zpravidla skromnou polici. Rázem nám odpadnou starosti, jak se v přebohaté nabídce knižních titulů vyznat. A naše duše pookřeje. Zatímco na psychologickou svépomoc zaměřená literatura může někdy chutnat stejně jako polévka ze sáčku, kterou nám servírují bez horké vody – skřípe to mezi zuby a občas škrábe v krku, pár veršů připomíná babiččin nedělní vývar – zasytí nás a posílí. Navíc stačí malá porce:

Když zmenší se svět

a je sotva jako vlákno,

naše nemotorné ruce

už nedokážou nic uchopit.

Nenaučili nás

jedinému cvičení, jež by nás mohlo spasit:

Dokázat se uživit stínem.

(Roberto Juarroz)

Někdy se stane, že se objeví titul patřící tam i onam, dílo znalce duše a básníka, avizující zajímavý čtenářský zážitek. Útlá Knížka o lidském stínu, kterou napsal americký básník a esejista Robert Bly, patří právě do této kategorie. Texty, které obsahuje, se „vařily“ pozvolna a dlouho, tak to u správného vývaru bývá.

Stín – pojem, kterým analytická psychologie označuje naše nežité kvality, nazývá Robert Bly dlouhým pytlem, který vlečeme za sebou. Ukládáme do něho věci, které se nelíbí našemu okolí – nejprve rodičům, abychom si uchovali jejich lásku, později učitelům, abychom nepřišli o jejich přízeň a netřásli se pod jejich přísným pohledem, a od určitého věku také našim vrstevníkům a kolegům, do jejichž party chceme patřit. Ve dvaceti letech představuje většina z nás anorektické bytosti zatížené ohromným břemenem odmítnutého.

Pinožíme se s tím závažím hezkých pár let, ale vynaložená námaha neodpovídá výsledku. Pytel není lehčí, naopak. To, co jsme do něj kdysi uložili, o sobě začíná dávat vědět – jako vzteklá kočka, která chce na svobodu, prská, kouše, škrábe a je všechno jen ne sympatickým společníkem.

Zkoušíme ledacos, abychom se nepříjemných pocitů zbavili – obvykle je to prst mířící na ty druhé, někdy maska hrdiny, která se navenek křečovitě usmívá a zastírá vnitřní napětí. Chvíli to funguje, ale ne dlouho.

A pak – když máme štěstí – nás napadne rozvázat pytel a nahlédnout dovnitř. To, co uvidíme, se nám líbit nemusí. Nalezneme tam mnoho zaprášených a nepoužívaných věcí – někdo zlobu a vztek, ve které se proměnila  vrozená a léta zahálející kuráž, někdo závist, která původně byla nápaditostí a originalitou ležící bez užitku. A také slzy, za které jsme se styděli, protože kluci nepláčou a moderní holky taky ne.

Při přehrabování se v té temné zásobárně se trochu zaprášíme, jsme samá čmouha a pavučina, ale tak už to při hledání starých pokladů bývá. Zjistíme, že spousta věcí vytažených z pytle se nám náramně hodí. Navíc nás přestanou záda a ramena bolet, vykračujeme si jaksi svižněji a kdo ví – jednoho dne se možná ohromný pytel promění ve splasklou síťovku, kterou zlehka strčíme do kapsy.

 

 

Žena v barvě vlčího máku

Češky mají svoji Makovou panenku, Francouzky Ženu v barvě vlčího máku. Ta první je veselou průvodkyní dětskou krajinou a její rozevlátá sukně svádí k poletování, tanci a obdivu. Jenomže bránou dětství se za námi neprotáhne.

Podívejme se tedy na tu druhou. Třeba bude její pulsující barva vítaným oživením našich šedých ulic a béžových životů.

„Ta žena jde za Martou jako stín. Její silueta s krátkými sukněmi a vlajícími vlasy je vystínovaná na chodníku. Proč sleduje Martiny kroky? A pak se náhle ta žena zastaví, sotva na krátký okamžik, který však přiměje Martu, aby se otočila  a konečně na ni pohlédla…

 Ta žena je skoro celá v červeném a má bohatou a lesklou hřívu hnědých vlasů. Jenže ta červená není jen tak ledajaká. Je to rudý odstín vlčího máku, barva, kterou Marta okamžitě poznává. Její barva, její kultovní barva. A barva zapovězená.

 Jako by se najednou a naráz sesula zašedlá pískovcová zeď uplynulých padesáti let, neboť neznámá má na sobě vzdušnou, hluboce vystřiženou halenku v tomto barevném odstínu, a ta se zvláštně podobná halence, kterou Marta nosila celé léto před zásnubami, než byla nemilosrdně vykázána z jejího dívčího šatníku.

 Co se vlastně tehdy stalo s tou její zakázanou halenkou?  Vyhodila ji, nebo darovala nějaké přítelkyni? O vlčím máku se říká, že je květinou vyjadřující  touhu. A co když se na té ulici právě setkala s touhou?“

Kniha francouzské spisovatelky Noelle Chateletové Žena v barvě vlčího máku vypráví příběh sedmdesátileté Marty oblečené v modrém kepru a utopené až po uši v zaběhnuté rutině. Vše se změní jednoho rána, kdy vymění svůj obvyklý šálek čaje za voňavou kávu. V kavárně U Tří kanonů si objedná hned dvě – jednu pro sebe a jednu pro Muže s granátovou šálou. Její další kroky vedou ke sklence sherry, do malířského ateliéru, kde se stává modelkou, a z oprýskaného bytu do španělské Sevilly.

Dvacetiletá, čtyřicetiletá, sedmdesátiletá – všechny potřebujeme potkávat Ženu v barvě vlčího máku, protože všechny potřebujeme věřit, že drobná změna je začátkem kouzelného řetězce událostí, které nás oživí a naplní radostí, byť se naše okolí může tvářit značně překvapeně.   Potřebujeme si připomenout, že ani ve starším věku není čas na vybledlé záclony, nenápadné šaty, předvídatelnou rutinu, zdravotní čaje místo opojné vůně kávy  a osamocenou domácnost místo rušných cest.  Na to je prostě brzo vždycky. Ale na setkání s Ženou v barvě vlčího máku není pozdě nikdy.

Ostrov růží

Pod světlemodrou oblohou se vznáší maličký ostrov, kterého i nohy nejpomalejšího loudy obejdou za půl hodiny. Je celý pokrytý růžemi – bílé připomínají lednový sníh, žluté září jako slunce na jaře a červené se podobají lesním jahodám. Zdálky vypadá ostrov jako jedna velká sváteční kytice.

Moře v těch místech je temné jako havraní peruť. Někdy je klidné, ale po většinu času  netrpělivě naráží na břeh a zlobí se, že nemůže maličký ostrůvek schovat pod své temné křídlo. A tak alespoň rozstřikuje vodu černou jako inkoust a smáčí okvětní plátky růží. Ty jsou pokryté malými tečkami, jako když se saze rozlétnou po nedělním ubruse.

Černé moře neláká nikoho z prázdninových výletníků, kteří milují azurové tóny. A tak sotva zdálky uvidí mořskou čerň, obrací lodě své kormidlo jinam. A růže? Po týdnech, měsících a letech čekání jen zahanbeně sklání své květy. Nevoní, protože růže, jejíž krásu neobdivujeme, na svoji vůni zapomenou.

A přece – někdy, alespoň určitě jednou se už stalo –  pročísne inkoustové vody loďka. Zvědavý poutník, který své kocábce dává přednost před bytelnou výletní lodí, přirazí ke břehu, vytáhne člun a rozhlédne se. Kam jen jeho oko dohlédne, táhnou se růžová pole a nikde ani živáčka.

Jak překvapující a nevšední,” napadne ho. “Jaké zvláštní růže tu rostou,” povídá si polohlasně pro sebe, obchází ostrov, dotýká se květů a žasne nad barevnou paletou zvýrazněnou tu a tam kouskem černě.

A růže? Ty nejprve jen stydlivě nadzvednou okvětní plátek a sledují neznámého. Vidí, jak se zastavil u jedné z nich, zrovna té, jejíž květ se podobá tváři poďobané od neštovic. “Černá s růžovou, jak elegantní,” mumlá si chodec pro sebe a přechází od keře ke keři. Nakonec se natáhne pod ten největší a spokojeně usne.

Růže si potichu, jak jen to ony umějí, sdělují své dojmy. Zpočátku šeptají, pak se začnou tiše chichotat a v jejich smíchu se třepotá radost a trocha pýchy. A stane se zvláštní věc –  vzduch osvěží jemná vůně. Růže se překvapeně rozhlédnou – a náhle si uvědomí, jak opojně umí vonět. Zahalí celý ostrov i spáče lehkým závojem.  A černé tečky? Na ty si už ani nevzpomenou.

Tak to někdy chodí. Vydáte se do Berlína za kavárnami, blešáky  a lelkováním a najednou se ocitnete v pohádce. Nebo spíše na pohádkové konferenci. Malý, vyposlechnutý příběh, kde je jistě mnoho ztraceno v překladu díky anorektické znalosti němčiny, vám připomene, že pohádkám jen tak neodrosteme. Že děti jim naslouchají, aby se jim dobře spalo, a my odrostlejší, abychom se probudili.