Publikováno

“Svůj a nikoho jiného”

S těmito slovy putoval napříč renesanční Evropou lékař, astrolog a alchymista Paracelsus, muž, který položil základní moderní medicíny, který se  odvážil zpochybnit učení  tehdejších  lékařských autorit a místo toho se obrátil k přírodě a učil se ode všech – od horníků, kořenářek, tuláků, kovářů a cikánů.

Pokud se Vám podaří sehnat jeho životopis od Waclawa Golembowitze, shltnete těch 600 stran za pár večerů jako malinu. Můžete jej brát jako brilantní popis tehdejší doby, jako hlubokou sondu do Paracelsovy duše anebo jako beletristický úvod do studia psychologické astrologie, zejména pokud přemýšlíte, zda se za symbolem slunečního znamení neskrývá něco víc, než povšechná charakteristika upovídaných a nestálých Blíženců, zadumaných a vášnivých Štírů či puntičkářských Panen, která na Vás vykukuje z desítek astrologických knih a stovek časopiseckých horoskopů.

Paracelsův život umožní pochopit, co obnáší, když se někdo rozhodne žít své Slunce. Podívat se na svoje sluneční znamení  vybízí uvědomit si, že: 

  • Slunce v horoskopu nepopisuje, jací jsme. Neslouží jako škatulka, do které zapadneme a díky níž si omluvíme svá pochybení. Ukazuje směr cesty, po které potřebujeme jít, abychom se jako jedinci vymanili z mateřské náruče, z rodinných vzorců ,  často předávaných z generace na generaci jako neblahé dědictví, abychom opustili společenské konvence a rozkvetli jako svébytná bytost.
  • Slunce symbolizuje vlohy a talenty, které můžeme uskutečnit v našem životě, ale není to zadarmo. Nestačí jeden pokus a dost. Naopak,  znovu a znovu bojujeme o sluneční záři a neobejdeme se bez odvahy, trpělivosti a vytrvalosti stále nanovo začínat.
  • . Slunce dává vnější výraz našim záměrům  a vizím. Ty se rodí v našem nitru a vyžadují pozornost zaměřenou nikoliv navenek, ale dovnitř. Bez oddanosti k vlastnímu niternému  zdroji se nerodí dílo, ale kopie, kterými dnešní svět přetéká.  Slunce je osamělý poutník, stejně jako Paracelsus. Nezáří pro  potlesk, netvoří kvůli vnějšímu ocenění a zisku, ale protože musí. Existuje jeden  spolehlivý způsob, jak vnitřní Slunce utlumit – starat se o to, jak bude naše dílo přijato ostatními, kolik za něho dostaneme, zda zapadneme a někdo nás poplácá po zádech. Ve chvílích, kdy nejsme věrní sami sobě, ztrácíme autenticitu a naše dílo má v sobě cosi falešného. Nezáří a nehřeje.
  • Slunce není garantem komfortu, bezpečí a pocitu trvalého štěstí a pohody. Do našeho života ale vnáší teplo a radost, pocit živosti a hlubokého smyslu navzdory problémům a překážkám, které při putování za ním musíme zvládat.  Popostrkuje nás na naší cestě k tomu, abychom vytvořili něco nového, čemu můžeme vdechnout život jen my a nikdo jiný.

Když se podíváme do natálního horoskopu na postavení Slunce ve znamení a v domech, když zohledníme jeho aspekty, dostaneme mapu, která odhaluje archetypální možnosti, které čekají na rozvinutí. Uvidíme, s jakými „draky“ musíme zápasit, aby  se rozzářilo. A můžeme se ptát, zda tohle všechno vůbec stojí za námahu.

Domnívám se, že na tuto otázku si snadněji odpovíme teď, na konci  zimy, když máme za sebou řadu temných dní  a když víme, jaké to je trávit je bez jediného slunečního paprsku. 

 

Publikováno

Divoký kluk

Láska na první pohled. Překvapí, protože s ní nepočítáš. Vlastně nemyslíš vůbec na nic. Večer zavřeš oči a rázem zmizí ruch velkoměsta, šňůry aut, celé to betonové mraveniště. Usneš ještě před cedulí Hlavní město Praha. A ráno? Šedomodrá hradba hor a před ní  tančí něžné větve modřínů.  Srpek měsíce, poslední připomínka noci, bledne a první sluneční paprsky pozlatí horské vrcholky.  Útrapy devítihodinového vyspávání na sedačce autobusu jsou rázem ty tam.

Mé první setkání s Julskými Alpami. Brzy následovalo druhé, třetí. A pak jsem je přestala počítat. Svěží po jarním tání, bělostné a rozpálené letním žárem, zadumané v mlhavém závoji i zdobící se prvním sněhem, ze kterého září rudé jeřabiny. Na jejich vrcholcích, kam nevedou lanovky, jen úzké stezky, se prohání vítr, stáda kozorohů a kamzíků a  taky pár nadšenců, kteří nedostatek turistických vymožeností považují za požehnání.

Činorodost, ruch, spěch – to všechno zůstalo daleko v kraji. Stačí se jen natáhnout na louku a dívat na oblohu. Bezpečný útulek pro tu část naší duše, která chce zůstat neochočená, tichá, pozorná a nerušená moderními technologiemi a hektickými požadavky, pro část našeho já, které je doma uprostřed lesů, potoků a ostrých štítů.

A co zima, když sníh zasype kamzičí stezky a uzavře horské průsmyky? Je čas snít, nechat si zdát o horách a na nočním stolku mít třeba knížku Paola Cognettiho Divoký kluk. Dobře udělá všem – i divokým holkám. Je tenoučká, proto je třeba uždibovat z ní pomalu.

Podobá se lehce načrtnutému akvarelu. Bloudíme s autorem po jeho horských chodníčcích, nebo se procházíme po Julkách, Krkonoších  či Orličkách? Naučily nás hory vystačit si s vlastní společností, nebo jsme v tomto ohledu přecenili své schopnosti jako Cognetti: „Naučil jsem se štípat dříví, rozdělat oheň v bouřce, okopat a osít zahradu, vařit s horskými bylinami, podojit krávu a balit seno. Ale nenaučil jsem se být sám, což je jediný pravý cíl poustevnictví. V tomto ohledu jsem si připadal stejný jako první den. Jako poustevník jsem za mnoho nestál. Šel jsem nahoru, abych byl sám, a přitom jsem nedělal nic jiného, než jsem hledal společnost.“

Věříme v maličká znamení, v kouzlo drobností, které nás do nich zase zavane? Cognetti to dělal: „Psal jsem lístečky a schovával je v puklinách skal, ve štěrbinách v kůře stromů, aby tam má slova zůstala i po mém odchodu. Teď musím jít. Je čas vrátit se dolů. Už vím, o čem si v zimě nechám zdát.“ Nechme se zlákat. Nechme si zdát o horách. 

 

Publikováno

Popelka a ty druhé

Kdo by nechtěl být něžnou vílou, tajemnou princeznou či útlou Popelkou s nožkou jako panenka. V pohádkách ale  vystupují i jiné osoby. Jaká by asi byla jejich verze pohádkového příběhu?

Jak to bylo s Popelkou?
“Kdybychom jen mohly vyprávět… Jenže nemůžeme. Vždyť náš příběh zná každé malé dítě takto: “Po prchající Popelce zůstal princi jen půvabný, drobounký střevíček. Nazítří dal princ celý zoufalý vyhlásit, že dívka, které padne tento střevíček, se stane jeho ženou. A začal se svou družinou objíždět široké okolí a zkoušet jej všem dívkám, které byly na ples pozvány. Tu také dojel do sedlákova domu. Sestry se z toho náramně radovaly a hned běžely střevíček vyzkoušet. Jedna však měla chodidlo dlouhé jako loď a druhá široké jako sud. Ať se snažily sebevíc, obout jej nemohly.”

Aby mu tenkrát nepadla do oka, v době postižené strachem z každého kila navíc. Zhlédla se totiž v ženských časopisech, které otec občas přivezl z trhu. Hned jsme zjistily, že to není žádné čtení pro nás. Nad mou velikostí 40 by možná ještě leckdo zamhouřil oko, ale Dořina čtyřiačtyřicítka? Kdepak… A tak jsme tyto posly krásy uložily ke kamnům na zátop. A tam je našla Popelka. A dál už to znáte. Ne, nebyl to ani kouzelný oříšek, ani dobrá víla, ale hubená Katte Moss a další křehulky, které jí zamotaly hlavu a způsobily, že snídala vodu, k obědu polkla vzduch a na večeři zapomněla. Za bičem by se mohla převlékat. Není divu, že se držela u kamen, vždyť byla stále zimomřivá. Žádnou lásku k práci a zálibu v úklidu v tom nehledejte.

A přitom, když se projdete historií, vidíte to jasně. Ta byla zpravidla nakloněna nám. Třeba Věstonická Venuše. Zdá se, že princovi dávní předci měli o ideálních proporcích svých favoritek trochu jinou představu. Ty boky, prsa, pevná postava… No, Dora se jí trochu podobá. Žít v té době, byla by za hvězdu.

A pak baroko – opulence, rozevlátost, tvary umocněné na druhou, na třetí. Nejen u katedrál, ale i u žen samozřejmě. Slovo obézní v té době určitě neměli ve slovníku a naši Popelku by patrně jen politovali nebo pro ni sháněli felčara.

Pohroma přišla v dvacátých letech. Úzké boky, chlapecká postava, rovné šaty se sníženým pasem. Ne, tak tam už se neviděla ani jedna z nás. A to jsme netušily, že opravdová tragédie se teprve blíží. Léta šedesátá a s nimi Twiggy. Vydrželo to s menšími obměnami až doteď a my stále čekáme na návrat barokních časů. Zapomenuté, přehlížené…”

Ideál dívčí krásy, kterou nenápadně, ale vytrvale podsouvá reklama v médiích a holčičí časopisy, vede k tomu, že dospívající dívky bývají jen málokdy vděčné přírodě za tvary, kterými je obdarovala. Počet nespokojených dosahuje podle některých výzkumů až 75 procent. To není zrovna malé číslo.  Vrtíme hlavou nad bláhovostí mladých, která je leckdy stojí nejen zdraví, ale i život – jako v případě Isabell Caro, Caroliny Reston či Louise Ramon. Nicméně hlasu marketingových kouzelníků nenaslouchají jen mladé dívky. Dejme slovo zralé ženě, královně…

Řekni mi, zrcadlo…
„Děkuji za prostor. To víte, skoro se nedostanu ke slovu. Jakoby se můj slovník omezil na jednu větu: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější….“ A zrcadlo mě prý vytrvale ujišťuje, že jsem to já. No uznejte, mohla by to taková bláznivá, do sebe zahleděná ženská dotáhnout až na trůn? Samozřejmě že ne. Bratří Grimmové byli prostě pohádkáři se značnou dávkou obrazotvornosti. Ano, občas jsem se svým zrcadlem vedla dialog, jako každá z nás. Ale klidný a mlčenlivý. A byla jsem vcelku spokojená.Ale znáte to, papír snese všechno a způsobí ledacos. Bratři pohádkáři popustili uzdu své fantazii, a tak když mé nevlastní dceři Sněhurce bylo čtrnáct let, řeklo mi prý zrcadlo, že v soutěži krásy jsem až na druhém místě. Za Sněhurkou. Taková hloupost. Která žena by se, proboha, porovnávala s čtrnáctiletým žabcem? Ale hádejte se s poety.

Pak jsem jednou z dlouhé chvíle, kterou i královny občas mívají, zalistovala nějakými tiskem. Dosti kuriózním, přiznám se, protože jsem se tam dočetla např. toto:. „53letá vypadá na dvacet…“, „70letá s dívčím tělem….“ Nejdřív jsem tomu nepřikládala důležitost, dvorní pisálci mají často bujnou fantazii. Ale opakují se a ve svých nesmyslech bývají vytrvalí. A opakování nebývá jen matkou moudrosti, ale také semeništěm předsudků. A já za nějakou dobu se svým zrcadlem hovořila méně a méně. Bylo mi čtyřicet a vypadala jsem na čtyřicet.

No, nedivte se, že se z mého skleněného společníka nakonec stal nepřítel a jednoho dne z něj zbyly střepy…“

Porovnání s nedostižným ideálem, který má navíc po ruce  šikovnou počítačovou techniku, jež vyčaruje zázraky, musí skončit prohrou, pocitem zklamání, nedostatečnosti  či rozmrzelostí. Navíc je to cesta vedoucí do slepé uličky.

Krása je něco, co zažíváme a cítíme na úrovni duše. Je to  kvalita, která rozezní něco hlubokého v nás, nikoliv estetická dokonalost. Říká se, že na Kypru, kde se zrodila bohyně krásy Afrodita – Venuše, je  studánka, ve které si každý den omývala tvář. Nevedou k ní turistické chodníčky, neodkazuje se na ni v průvodcích. Kdo ji objeví, skloní se a potře její vodou tvář a oči, získá Afroditin dar – vidět krásu kolem sebe.

Nevím, zda je nutné putovat až na Kypr, i když proč  ne,  je to kouzelné místo. Možná ale stačí jen se rozhlédnout kolem sebe a pozorně se dívat.

 

 

 

Publikováno

Všechny mé matky…

Staré, zažloutlé dopisy. Vydávají slabou vůni a místy jsou jejich řádky rozpité.  Čí ruce je psaly? Čí oči četly? A kdo je uložil na dno psacího stolu?

Moje milá,

vím, že to nemáš ráda, když Tě tak oslovuji, ale teď, když jsi tak daleko, , mi to snad promineš. Vzdálenost osvobozuje od každodenních malicherností, v tom je její dar, i když se na ni zlobím, že leží mezi námi.

Včera jsem z knihovny náhodně vybrala útlou knížku básní. Mám je ráda, taky proto, že  někdy je pár veršů výmluvnějších než pětisetstránkový román:
“Jdu ve tvých stopách, mami, a nechci upadnout.
Někdy je vidím jasně, jindy je sotva rozeznám,
Kráčej trochu pevněji, mami. Abych tě mohla následovat.

Vím, že jsi kráčela po cestách, po kterých jsi nechtěla jít.
Vyprávěj mi všechno o té době, mami.
Já to potřebuji vědět, protože občas pochybuji a nevím, co dělat.
Kráčej trochu pevněji, mami! Abych tě mohla následovat.”

To odpoledne jsem se už k ničemu jinému nedostala. Seděla jsem venku na trávě a vrátila se domů až s večerem, abych Ti zavolala. Ale nebyla jsem si jistá, jak bude znít můj hlas. Ne, vlastně jsem naprosto přesně věděla, že klidný vy rovnaný nebude. Proto jsem vytáhla dopisní papíry, ty zdobené, které jsi mi kdysi přivezla z Florencie, a začala psát. O těch verších, víš, a taky o nás dvou.

Kráčela jsem před Tebou pevně? Nevím, spíš si myslím, že mé kroky byly často velmi nejisté a někdy se do nohou zadírala ostrá bolest. V tu chvíli jsem si přála, aby také mě někdo nesl, alespoň kousek. Kdybych se tehdy podívala na svá chodidla pozorněji, zjistila bych, že jsou v nich malinké, sotva viditelné, a přesto ostré jehličky – jako když se projdeš po pokosené louce plné uschlých bodláků. Na první pohled nejsou vidět, ale cítíš je. Stejně jako já jsem cítila jemné ostny výčitek a pochybností, jaká bych jako matka měla být. Zkoušela jsem dostát těmto měřítkům, ale k ideálu jsem měla daleko.

V jednom článku Lynn Andrewsová psala o tom, že existují dva druhy matek – pozemské matky a tvořivé duchové matky. Ty pozemské uspokojí všechny hmotné potřeby svých dětí jaksi bezděčně a snadno. Hned mě napadlo, že nepíše o mně, a vzpomněla jsem si na chaos při ranním vstávání, na úkoly, nad kterými jsem někdy mávla rukou, a na poletující věci v domě, které tak rády měnily místo a nebyly k nalezení. Ty druhé, duhové matky, své děti spíš inspirují, aniž by pro ně bylo rozhodující, zda dodržují pravidelný režim či z a jim připraví teplou večeři. To mi bylo známější. Trochu mi to pomohlo.

Říkala jsem si, že bych měla zvládnout obojí, být praktická i motýlí. Chvíli jsem si myslela, že to půjde, že se proměním v užitečnou bytost s tisíce rukama, které budou uklízet, vařit, hladit a šít zároveň, v bytost s hlavou, která bude stejně spolehlivá jako plánovací kalendář, a s očima, které dohlédnou kamkoliv i do budoucnosti, stejně jako starověká Sibyla. A mé myšlenky budou zároveň lehké a svobodné jako motýl, poletující si po louce fantazie, a ukážou Ti krásu, která nás obklopuje. Že Ti poskytnu všechno, co potřebuješ. Ale je to vůbec v silách jedné ženy?

Myslím, že na všechny otázky, které si klademe, nám život nabídne odpověď, která koriguje naše často jednostranné stanovisko, a využívá k tomu nejrůznější cesty. Ke mně přišla jednou večer, když jsem si zapnula televizi a „náhodou“ (stejně vím, že žádné náhody nejsou) v ní běžel film Tajný život včel. Vyprávěl o cestě jedenáctileté Lily, která si z rodného domu donáší znepokojivé dědictví – touhu po matce, která zemřela, a obrázek Černý madony. Na své pouti do neznáma ji tento obraz dovede ke třem černošským sestrám – May, July a August Boatwrightovým. Toto trio včelařek jí nabídne domov, úly plné včel a sladký med a pomáhá jí unést pravdu o své matce, která se liší od jejích dětských fantazií. V závěru filmu píše Lily do svého deníku: „Každý den se vracím k jednomu žhavému srpnovému odpoledni. Na příjezdové cestě, na kamíncích a v prachu tam stály ony – všechny mé matky. Mám víc matek než jakékoliv jiné děvče. Jsou jako měsíce, které na mě svítí.“

Krásný obraz. Napadlo mě, že každá žena by měla mít víc než jednu matku. Doufám, že i Ty je potkáš a vždycky budeš mít kolem sebe. Přítelkyně, tety, učitelky, babičky, kolegyně, ženy, které se narodily dlouho před Tebou nebo Tě předešly jen o pár dní. Všechny potřebujeme jejich fyzickou i psychickou náruč, i když se rády považujeme za silné, sebejisté a samostatné. Každá z nich Ti nabídne něco jiného, co Tvoje vlastní matka nemohla. Přijmi to. A nevyčítej jim, když nebudou přesně vyhovovat Tvým představám. Je to stejné jako s objetím – někdo Tě stiskne jemně, jiný tak prudce, že zalapáš po dechu, a další dlouze a pevně. Každý dotek je jedinečný, stejně jako každá mateřská náruč.Je to zvláštní věc, že i když je svět kolem nás již jiný, něco uvnitř nás nutí jednat podle hodnot, které platily v době našeho dětství. Když jsem byla malá, milovala jsem přírodu, a chtělo se po mně, abych se dobře cítila pod střechou, ráda jsem si četla a poslouchala příběhy, ale bylo zapotřebí dělat něco praktického, toužila jsem malovat, ale šití bylo užitečnější. Postupně jsem se naučila skrývat své potřeby a živila je jen v kradených chvilkách. Časem jsem na ně zapomněla úplně. Myslela jsem si, že přijetí a lásku získám podvolením se požadavkům ostatních. Může být někdo dobrou matkou druhým, když nemá dost pochopení a trpělivosti sám se sebou, dost odvahy přihlásit se k tomu, co ho naplňuje, a pečovat o to navzdory okolí? Myslím, že ne.

Přála bych si, abych na tohle přišla o trochu dřív, ale všechno má svůj čas. Proto Ti píšu těchto pár řádků, i když vím, že zkušenosti jsou nepřenosné a musíme se za nimi vypravit sami. Doufám, že Tvoje cesta bude vlídná. Moc bych si to přála…..

Staré, zažloutlé dopisy. Vydávají slabou vůni a místy jsou jejich řádky rozpité… 

Publikováno

Kurtizána s průsvitným závojem

Tak pojmenovali Francouzi poklad, který jim jako zázrakem spadl do klína s příchodem Leonarda da Vinci do jejich země. A protože urážel mravnost a počestnost některých, dostal časem jiné jméno – Mona Lisa.

Odpověďmi na otázku, kdy přesně obraz vznikl, na čí podnět a kdo stál malíři  modelem, byly popsány tisíce stran. Avšak ani ty nerozptýlily auru záhady a tajemství, která neznámou obklopuje.

Koutky očí a úst, které zejména dávají portrétované tváři výraz, nechal Leonardo zahalit do měkkého stínu. Skrývá nepatrný náznak úsměvu krutost, pohrdání či něhu a pochopení, s jakou se na nás dívá jen někdo laskavý a vědoucí, kdo nás navzdory naším neplechám a slabostem miluje?  Kdybychom s ní poseděli a upadli do pokušení svěřit jí svá tajemství, vysmála by se nám, nebo by chápavě kývla jako někdo, koho neznepokojuje vlastní neurčitost, a právě proto je tím nejpovolanějším strážcem tajemství druhých?

Přikláním se k druhé z možností. V nejasnosti a neurčitosti tohoto obrazu vnímám cosi uklidňujícího   a léčivého. V dnešní době, která je posedlá otevíráním třináctých komnat a veřejným propíráním soukromí, která štědře rozdává psychiatrické nálepky, která na lidskou duši pohlíží  optikou mechanika a nabízí stovky příruček, teorií a návodů vedoucích k opravě i sebezdokonalení, mi tato neznámá kráska připomíná, že v mé duši existují věci, kterým možná nikdy neporozumím, které se vzpírají ostrému světlu analýzy a že je to tak v pořádku.

Nevím, zda obraz zachycuje tvář manželky obchodníka Franceska del Giocondo, Leonardovy matky,  některé z milenek jeho mecenášů či zda jde o vlastní podobiznu. Možná autor myslel na všechny a na nikoho, když tvořil tento výjimečný portrét, skrze který se můžeme učit vnímat tajemství sebe i druhých a zacházet s ním s delikátní laskavostí.

Publikováno

Zahrady, branky do ráje

Cest, cestiček, kterými se dá protáhnout do ráje, je mnoho a každý má tu svoji. Jednou z nich jsou zahrady. Projdete  brankou, prolezete dírou v plotě či ve zdi a vstoupíte do prostoru, kde čas plyne pomaleji a věčnost se zdá na dosah ruky.

Neviditelné ruce načechrají vlasy a duše zapomene na chaos a hektičnost všedních dní. Je čas potěšit smysly a být v kontaktu se zemí, sluncem, deštěm, cítit jemnou vůni rostlin a zaposlouchat se do tichého rozhovoru listí, vody a větru.  

Epikuros věděl své, když se vyhýbal studeným místnostem a  své přednášky pořádal právě v zahradách.  A staří Římané svěřili zahrady pod patronát půvabné bohyně Venuše. Možná právě proto, že její ruka vedla tehdejší mistry zahradníky, jsou italské zahrady tak okouzlující. Nejsou divoké jako anglické, ani příliš uhlazené, učesané a zkrocené jako francouzské. Lidská ruka a příroda stvořily delikátní dílo, které nepřestává okouzlovat a zachovává rovnováhu mezi přírodou a lidským umem.

Když davy turistů chvátají do muzeí, chrámů, galerií, je osvěžující zamířit opačným směrem a ukrýt se v zahradách. Jsou rozesety po celé Itálii a nabízejí přátelskou náruč. Připomenou nám, že venku před brankou můžeme odložit starosti, spěch i přílišné ambice a naladit se na přirozené rytmy přírody a duše.

A co až se přiblíží zimní čas a zahrady se ponoří do sebe? Pak můžeme jako virtuální vstupenku do jejich kouzelné říše vyzkoušet knížku Pavla Čecha O zahradě či film Agniezsky Holland Tajemná zahrada. Rázem se ocitneme v jejich zelené, konejšivé náruči. 

Publikováno

Cestou do Zruče

Někdy se prostě taková věc přihodí. Jeden den ti svítí slunce do tváře a celý svět se na tebe usmívá. A zítra se k tobě nikdo nezná. Zapomenutá, odložená. Ze stovky pocitů je tenhle příjemný asi tak jako ježek v kapse.

Divíš se a nechápeš proč. Chvíli zpytuješ svědomí. Minulý týden s tebou zrovna nebyla příliš velká zábava. A taky ti spánek zavřel oči, když jsi slyšela po sté stejnou historku. Mohla jsi to ještě chvíli vydržet, ale každý má přece právo být unavený, ne?

Nebo je to kvůli té nohaté blondýnce, která se tu objevila před pár dny a rázem na sebe strhla všechnu pozornost? V porovnání s ní ses cítila omšelá, utahaná, menší o pár centimetrů.  Jako důvěrná rodinná známá, která už nemůže ani zaujmout, ani překvapit a vlastně nikoho moc nezajímá.

Anebo to bylo celé úplně jinak. Prostě přišel čas a tvůj příběh skončil. Z parádního pokoje ses přestěhovala jinam. Byla tam zima, šero a prach, takové už půdy a podkroví bývají. Říkala sis, že je to nový začátek, ale sama jsi tomu nevěřila a moc tě to neutěšilo.  

Ale i tohle trápení pominulo a teď jsi tady, na zručském zámku. To není tak špatné, ne? Mnozí začínají na zámku a skončí na půdě. Ty jsi to vzala opačným směrem a je z tebe zámecká paní. Těší tě to,  když vidíš, že za chvilku s tebou musí příchozí zaplatit a ještě přitom urazit dlouhou cestu?

Díváš se na ně a s lehkým pobavením sleduješ, jak jim jiskří oči.  Možná tě to taky trochu dojímá, jsi už dáma v letech a máš na kapku sentimentu právo. Oni ostatně také.  Mají touhu se tě dotknout, vzít za ruku a třeba i nepozorovaně strčit do batohu. Odnést si  tebe i tvoje kouzlo – alespoň na chvilku vrátit čas, oživit staré vzpomínky, začít si hrát a cítit, jak do tváře svítí slunce a celý svět se usmívá.

Publikováno

Odposlechy z Holešovic

Bylo nebylo. Magické slovo, kterým nás vypravěč či vypravěčka přenese do jiného časoprostoru. Tento příběh přednesla Markéta Holá ze sdružení Storytelling  – krásně, jak jen to ona umí, v čase prázdninovém, kdy jiskřící oheň prosvětlil noc v pražských Holešovicích. Tak tedy bylo nebylo…..

V jednom městě, které je možná právě to, v němž bydlíte, anebo taky úplně jiné, žil starý muž se svoji dcerou. Živil se tím, že obcházel domy a u popelnic sbíral věci, které by se mohly hodit. K čemu? To snad věděl jen on sám. Vždy, když odcházel, zamkl svou krásnou dceru na klíč doma. Jak také jinak uchránit mladé děvče před nástrahami dnešního světa?

Jednoho dne se zastavil u honosné vily. Její bránu zdobily nádherné porcelánové vázy. Najednou se zvedl prudký vítr a jedna z nich spadla na zem a rozbila se na tisíc střepů. Stařec je  smetl a odnesl domů. Na druhý den uložil své dceři, aby je slepila. 

Dívka pečlivě brala kousky porcelánu do ruky a spojovala je k sobě. Hodinu za hodinou – a najednou před ní nebyla hromádka střepů, ale krásný porcelánový mladík, který se na ni usmíval a šeptal ji: „Miluji tě.“

 „Kdo jsi?“ chtěla se zeptat dívka, ale mladík jen zavrtěl hlavou, usmál se a políbil ji.  V tu chvíli vešel do místnosti starý otec. Rozzlobeně si prohlížel překvapenou dvojici a snad ani neposlouchal dívčina slova. Přistoupil rozzlobeně k porcelánovému mladíkovi a strčil do něj. Ten se rozpadl na deset tisíc kusů. Dívka se rozplakala, ale hned druhý den začala slepovat porcelánové kousky k sobě. Pracovala celý den a když slunce zapadalo, stál před ní  porcelánový kůň. Díval se na ni a šeptal: „Miluji tě.“

Když večer do místnosti vkročil otec, dívka na nic nečekala, vyhoupla se na koně a otevřenými dveřmi vyběhla ven, aniž se ohlédla.  Pádili krajinou, když tu  najednou kůň škobrtl o kámen, narazil do blízkého stromu a rozpadl se na sto tisíc kousků.

Dívka se dala do usedavého pláče. Její nářek zaslechl mladý muž, který šel okolo. Naklonil se k ní a zeptal se, co ji trápí a jak jí může pomoci. Dívka jen smutně zavrtěla hlavou a ukázala na hromadu střepů. „Nemám, čím bych je slepila“ odpověděla smutně.

Mladík se jen usmál: „Snadná pomoc. Pojď se mnou.“  A zavedl dívku do svého domu.  Tam vysypali střepy na podlahu. Společně je skládali dohromady a práce se zdála nekonečná. Dívka přestala plakat a pozorovala, jak jemně a něžně se mladík dotýká kousků porcelánu, jak trpělivě dává dohromady střípky.

Když po několika dnech skončili s prací, stála na podlaze místo hromady střepů nádherná jídelní souprava. A když mladík požádal dívku, aby s ním zůstala, jen radostně přikývla. Jejich svatební tabuli zdobil překrásný porcelánový servis. A jen dívka, která se při hostině sklonila k porcelánovému šálku,  zaslechla slaboučké: „Miluji tě.“

Je nějaké vzrušení stejně silné jako nová láska? Víme v prvních chvílích, koho držíme za ruku, na čí telefonické zavolání  netrpělivě čekáme? Okouzleně hledíme do tváře druhého, vznášíme se metr či dva nad zemí a pokud si v tu chvíli vůbec klademe nějaké otázky, nebývají to obvykle dotazy, kdo nakoupí či uvaří oběd.  Láska právě  prochází svým porcelánovým obdobím.

Pak zafouká vítr, jedovaté slovo dolehne k našim uším nebo zakopneme o zkamenělou zkušenost minulých zklamání a  počáteční iluze se rozpadne  na tisíc kusů. Začneme si klást jiné otázky než v období prvního okouzlení a ty  mohou rozbít na padrť chatrné základy vztahu postavené během prvních růžových dní.

Někteří smetou hromadu střepů do koše. Jiní začnou pomalu slepovat střípky snů, očekávání a představ, které leží před nimi. A při té piplavé, nekonečné práci si mohou všimnout trpělivosti, pečlivosti, jemnosti a něhy – u sebe i u partnera.

V Japonsku existuje umění nazývající se “kintsukuroi“, které doslova znamená “opravit zlatem”. Umělec vdechne rozbitým křehkým předmětům nový život tím, že je znovu spojí zlatým, stříbrným nebo platinovým lakem. Neodhodí je do odpadu, nemaskuje praskliny, které vznikly dlouhým užíváním, naopak je viditelnými spoji zdůrazní.  A sběratelé a návštěvníci znovu a znovu žasnou a obdivují nově vzniklou formu.  Je jiná než původní neporušený předmět, který ještě nepřišel do styku s tvrdou realitou. Jiná, ale přesto krásná. A nemůže to, co sluší  keramice a porcelánu, prospívat také našim vztahům?

 

 

Publikováno

Chuť čokolády a ženských románů

Závislost lze vypěstovat prakticky na čemkoliv – na tabáku, sklence alkoholu, nakupování, na čokoládě i na  ženských románech. Někdo může namítnout, že čokoláda našemu  zdraví neuškodí, právě naopak. Co ale platí pro tmavou, vysokoprocentní krásku, to se nevztahuje na její neduživou vzdálenou příbuznou, tvořenou hlavně ztuženými tuky, cukrem a umělými dochucovadly.

S  ženskými romány se to má podobně. Ze záplavy růžových, přeslazených knih lze občas kousek ochutnat, ale při pravidelné konzumaci hrozí, že běžný život dostane lehce šedivý nádech,  pohádkové zázraky budeme od pondělí do pátku netrpělivě vyhlížet z okna bytu či sedačky MHD a optikou románových řádků začneme posuzovat své blízké.

U sladkostí nás často varují texty na obalu. Od “čokoládové pochoutky” tedy spotřebitel zpravidla neočekává stejný chuťový zážitek jako od 80% čokolády. Ale do které z kategorií knižních dobrot patří Ty a nikdo jiný?   Rupert Thomson vypráví příběh  lásky, která vznikla v jednom okamžiku na první pohled – a vydržela.  Tady ale podobnost s červenou knihovnou končí.

Černá obálka skrývá životní příběh Suzane Malherbeové a Lucie Schwobové, alias Marcela Moora a Clauda Cahuna – dvou výrazných uměleckých osobností, nevlastních sester a milujících se partnerek, které díky vzájemnému vztahu našly odvahu vzepřít se téměř všemu, co jim osud přihrál – rodině, pohlaví, jménu i nacistům.

„Jen a jen ty položíš mi ruku na čelo a přes oči.

Ty a jen ty a já vzdám se lží, vzdám se nevěry.

Smíš přetnout lano zakotvené lodi. Ty a nikdo jiný.“

Kulisu jejich vztahu, který procházel svými vrcholy, propastmi, představoval nebe i peklo, tvořila francouzská Bretaň, umělecká meziválečná Paříž a normanský Jersey:

„Já byla ta praktičtější z nás dvou, rozumnější. Taková skála. Ale někdy, opravdu jen někdy jsme si role vyměnily, naprosto nenásilně, bez zádrhelů, pohodlně jsme vklouzly do postavy, kterou ještě před chvíli zosobňovala ta druhá, zakusily jsme její přání a touhy. Kolikrát jsem zaznamenala, jak si této schopnosti povšimli naši známí a očividně nám ji záviděli, třebaže sami byli bohatší nebo slavnější. Uvědomovali si, že nemají nic, oč bychom my stály, a považovali naši soběstačnost za odmítání jejich hodnot. Pokud po penězích, kráse a slávě nebaží ten, kdo je nemá, ztrácejí cenu i pro toho, kdo se jimi může pochlubit. Možná právě proto jsme zůstávaly stranou. Stáhly jsme se. Ne proto, že by nás někdo vystrnadil, nýbrž proto, že nám nic nechybělo.“

Tolik vášně,  odvahy, respektu a pochopení, ale také tolik dřiny,  zklamání, slz a strachu – tolik, že jim oběma vystačily na celý život.

Vznikne-li pokušení – stejně jako při konzumaci čokolády – sáhnout po dalším kousku, není od věci zalovit v životopisné sekci nakladatelství Metafora a zvolit knihu Ella & Kandinský od Mary Bassonové. Nejen proto, že redaktoři této edice mají šťastnou ruku při výběru titulů. Nejen proto, že jde opět o silný příběh, tentokrát  talentované malířky Gabriely Münterové, která se při své tvorbě i životní lásce musela postavit uměleckým zvyklostem, předsudkům společnosti a nacistickému útlaku. Ale také proto, že kniha ukazuje naději  a nové možnosti tam, kde jsme v pokušení proklínat se za špatné rozhodnutí, vidět jen černou díru a slepou uličku.

Gabrielin příběh mi připomněl, že  život můžeme vnímat dvojím způsobem – jako  konto, z jehož počáteční jistiny den po dni vybíráme a chudneme, nebo jako  účet, na který každý den ukládáme pár drobných a díky tomu bohatneme.  První koncept nám sugeruje pocit, že zítra bude vždycky hůř než dnes, že se  náš život  den po dni znehodnocuje, ztrácí na kvalitě i na možnostech. Ten druhý  umožní vnímat život jako malířské plátno   – na každém tahu záleží,  každý tah se počítá a až na konci se vyloupne dílo v celé kráse a košatosti.

 

Publikováno

Hlasy předků

Po své babičce jsem zdědila ledacos – lásku ke knihám, kávový servis a černozelené krajkové šaty. Po dědovi vášeň ke květinám a vrtání se v hlíně, po jeho bratrovi Josefovi tuláckou povahu.

A přece jich bylo mnohem víc, těch, jejichž tváře si prohlížím ze zažloutlých fotografií a přemýšlím, co je těšilo, čeho se báli, s čím se potýkali a o čem snili. Pročítám zápisníky, které si babička psala těsnopisem, aby ukryla své tajné myšlenky, a díky starým fotkám se snažím sestavit skládanku, která asi zůstane neúplná, protože není koho se zeptat.

Na výpravách za předky se můžeme setkat s ledasčím – s nenaplněnými nadějemi, s rodinným tabu, se studem, vinou, bolestí, smutkem ze selhání – s pocity metenými po generace pod koberec či schovávanými ve skříních na půdě. Ale soustředit se pouze na temnou část psychického dědictví může být slepá ulička – jak při osobních výpravách za rodinnou historií, tak v rámci terapie. Může nás to odvádět dál od vnitřního domova, od rodových kořenů a prohlubovat pocit odcizení, samoty, prázdnoty a vykořeněnosti.

Při pátrání po rodinných tajemstvích nemusíme dospívat jen k těžkým věcem, můžeme se setkat s příběhy, které v nás vzbudí hrdost, radost, touhu pokračovat v tom, co naši blízcí vzdálení započali. Můžeme tak napříč generacemi chytit za ruku někoho, kdo nás bude pevně držet a dodávat sílu. Dlužíme to jim i sobě.

Na našich výpravách nás mohou provázet slova básníka, který vyslovil nevyslovitelné,    a  kniha Petra Teuschela Tajemství předků, která poslouží jako kompas, vodítko či mapa.

Stále jsou naši mrtví s námi

a nikdy vlastně nejsme sami.

A přicházejí jako stíny

ve vlasech popel i kusy hlíny.

Tváře jakoby vymazané 

a přece se jen poznáváme

Po chrpách, které kvetly vloni,

slabounce jejich ruce voní…..

(Jan Skácel)