Starý súfijský příběh vypráví o králi jedné mocné říše. Žil v paláci a výzdoba každé z jeho komnat připomínala něžnou krajku, tak šikovní byli stavitelé a štukatéři, kteří pro něho pracovali. Kouzlo zahrad, v nichž se procházel, by mu záviděli i sami andělé, kdyby těchto hříšných myšlenek byli schopni. Lehkonohé tanečnice připomínající motýli mu krátily jeho dlouhou chvíli. Odíval se do nejjemnějšího hedvábí duhových barev a v jeho šperkovnici zářily démanty, třpytily se perly a jiskřily opály a rubíny.
Nebyl to král, jakých bývají desítky – netoužil po novém území, po vládě nad dalšími zeměmi a moři a vším, co v nich přebývá. Ale ani jeho čelo nebylo bez vrásek. Trápila ho jiná otázka – co je na světě nejkrásnější. I rozeslal posly, aby po celé říši i daleko za jejími hranicemi pátrali po odpovědi.
Kdyby vás některý z jeho poslů zastavil a vyzvídal, co byste mu odpověděli?
Nepolapitelná, prchavá
Krása je dítě okamžiku. Abychom ji zahlédli, je třeba mít doširoka otevřené oči. Naplánujte si s ní schůzku a jisté je jen to, že ji minete. Kolikrát se těšíme na divadelní představení, výstavu nebo místo, o kterém jsme četli. Nastane vytoužená chvíle – a často nepocítíme nic zvláštního. Naše očekávání nám nasadí klapky na oči a my odcházíme domů zklamaní a rozmrzelí. A pak nám krása zkříží cestu ve chvíli, kdy to nejméně očekáváme. Potkáme ji na zahradě čerstvě zmáčené deštěm, schovanou v kvítku, který si razí cestu ke světlu v městském asfaltu. Přičaruje nám ji ptačí trylek či v bubnování deště. Krása nám může pomoci odevzdat se přítomnému okamžiku a být pozornými – a to je jedna z jejích nejsilnějších lekcí.
Když ji potkáme, propadneme pokušení zastavit čas, ponechat si ji, zašeptat spolu s Goethem „postůj, krásný okamžiku.“ Je těžké přijmout, že krása, stejně jako láska, přichází a odchází podle svého, nezávisle na našem přání, kontrole a chtění. Čím méně ji budeme svírat, čím více svobody jí dopřejeme, tím častěji nás bude doprovázet.
Paradox dnešní doby
Italská renesance snesla krásu z nebes na zem. Dodnes stojíme v údivu před díly sochařů, malířů, architektů, kterým ruku vedla sama bohyně krásy Venuše. Dnešní dobu bychom mohli nazvat druhou renesancí. Snad nikdy nebyla umělecká díla tak dostupná – můžeme navštěvovat knihovny, galerie, sledovat filmy, poslouchat hudbu – a to vše díky zázrakům techniky během několika minut. Cestujeme do všech koutů světa a na vlastní oči poznáváme přírodní i architektonické divy světa. Svoji estetickou inteligenci tak můžeme tříbit a kultivovat do nebývalé šířky i hloubky.
Na druhou stranu nám dnešní doba sugeruje, že krása má určité parametry, že ji můžeme oznámkovat od jedničky do pětky nebo počtem lajků na sociálních sítích, že pouze to, co je zahrnuto tipech 1000+1 filmů, knih, míst které musíte vidět, přečíst, navštívit, stojí za pozornost. Tak se rodí kulturní stereotypy, které mají tu vlastnost, že nás otupí a uspí. A spící mysl je plná můr, přístupná extrémům. Krásu nelze uvěznit, předepsat jí, jaké má mít parametry. Tam, kde úřaduje stereotyp, nejsme svěží a vědomí, ale otupělí. Nemáme vlastní prožitek krásy, pouze zprostředkovaný.
Dalším prohřeškem je přesvědčení, že krásu si lze koupit. Že jde o produkt, který můžeme vlastnit, máme-li dostatek finančních prostředků. Ale krása není zboží, jakkoliv se nás marketingoví specialisté snaží k takovému pohledu přemluvit. Krása je stav bytí, způsob života dostupný kdykoliv a komukoliv. Sami, nikoliv instagramové fotografie a kulturní recenze, rozhodujeme o tom, co je krásné. Melina Mercouri, řecká herečka a zpěvačka, ve své knize vzpomíná na zážitek z jedné korsické vesničky. Její obyvatelé chodili do malé zátoky sledovat úchvatný západ slunce. Tiše seděli a s okouzlením pozorovali, jak se žhavý kotouč pomalu noří do moře. A poté tomuto představení zatleskali a zvolna se rozešli do svých domovů. Dopřáli si každodenní porci krásy.
Důvodů, proč krásu ignorujeme nebo jí nevěnujeme dostatečnou pozornost, je celá řada: Možná je to tím, že:
- uctíváme „jiné bohy“ – efektivitu, výkonnost, funkčnost, a tak nám na ni nezbývá čas, ani energie. Počet knih, které vydáváme, je rekordní, ale na jejich estetickou stránku nezbývá v nakladatelském rozpočtu čas ani peníze. Moderním budovám z hlediska funkčnosti nelze mnoho vytknout, ale když v nich bydlíme nebo pracujeme, je v nich naší duši dobře?
- považujeme krásu za zbytečnost, luxus pro sváteční chvíle. Tak často slýcháme, že báseň nebo nakreslený obrázek hypotéku nezaplatí, že kytice na stole se nenajíme, až uvěříme, že jediným měřítkem našeho úspěchu je výše bankovního konta.
- nejsme ke kráse vedeni, a tak naše oči i smysly nejsou dostatečně trénované. Kolik procent času stráveného ve školách je věnovaný jejímu tříbení a kultivaci? Kolik tvůrčích schopností zahubí poměřování a hodnocení během hodin výtvarné či hudební výchovy?
- krásu považujeme za příliš frivolní nebo se domníváme, že si ji nezasloužíme. Podceňujeme moc, kterou má a kterou může proměnit náš každodenní život.
Léčba krásou
Stejně jako příliv a odliv střídají se v našem životě radostné i bolestné chvíle. Náročnosti života čelíme tak, jak umíme. Někdo se snaží zapomenout a otupit svoji mysl zábavou a konzumem. Jiný jde cestou filozofie a psychologie a hledá smysl toho, co ho potkává. Dalšímu pomáhá víra. Mocným tonikem, na který zapomínáme, je krása.
V době, která pouze referuje o těžkostech a temných stránkách života, může být krása průvodcem, který nás vyvede labyrintu smutku a úzkosti. Není v její moci změnit osud – jak dokládá například příběh o Orfeovi, ale díky ní na krátkou chvíli zapomeneme na jeho nepřízeň.
Lék jménem krása má řadu nezanedbatelných benefitů:
- povznáší naše vědomí, neotupuje ho, jako léky,
- je zdarma a bez předpisu,
- nemá vedlejší účinky,
- žádná korporace na ni nemá monopol ani patent,
- nevytváří závislost, ale činí nás zdravějšími a silnějšími.
Pomůže nám zachovat si pohled plný okouzlení, schopnost žasnout a považovat svět za místo bohaté a štědré Když se cítíme odříznutí od vnitřního pramene, může to být krása v jakékoliv své formě, která nás vrátí zpět do života.
Možná přemýšlíte, zda král z úvodního příběhu našel odpověď na svoji otázku. Inu, našel, tak už to v pohádkách chodí. Ale dlouho se trmácel po světě, pátral, vyptával se, ale aby řekl, že vidí nejkrásnější věc, k tomu se neodhodlal. Jednoho večera dorazil do horské vesnice. Byl unavený, a tak zaklepal na dveře malého kamenného domku. Otevřel mu starý muž a pozval ho dál. Po večeři se hosta zeptal, proč cestuje po světě a co hledá. A král se mu svěřil se svojí otázkou: „Starče, hledám nejkrásnější věc na světě. Viděl jsem mnoho obrazů, soch, vzácných vůní, nádherných květin, okouzlujících tanečnic. Ale stále se nemohu rozhodnout. Už několik let putuji, ale odpověď neznám. Neporadil bys mi?“
Starý muž se jen lehce usmál a řekl: „Znám odpověď na tvoji otázku.“
„Že znáš?“ vykřikl král udiveně.
„Ano, králi. Nejkrásnější věcí na světě je přece svět sám.“