Možná jsi už dávno přestala dávat svíčky na narozeninový dort. Nevešly by ti se tam. Jakým kouzlem ale vládneš, že umíš zastavit čas? Posílám tuto otázku po větru – k Tobě, na Olymp. Odpovíš mi?
Ne vždycky mají rozmarní bohové chuť komunikovat s pozemšťany. Mají svoje zájmy a někdy prostě mlčí. Často hovoří jinou řečí, které nerozumíme – jejich odpovědi a rady zašumí v korunách starých dubů, ševelí v říčce, kolem které se procházíme. Mihnou se ve snech, anebo na nás vykouknou v podobě filmových obrazů.
Snímek, který jsem nedávno znovu zhlédla, není žádný mladík. Harold a Maud přišel na svět v roce 1971 a při vzniku jeho scénáře určitě asistovala sama Afrodíta. Od koho jiného by mohla Maud získat takovou energii a šťávu? Živelná, jiskřivá osmdesátnice, která svede – v tom nejlepším smyslu slova – dvacetiletého mladíka. Vyvede ho z jeho smutku, samoty a pochmurné vášně pro záhrobí, pohřby a inscenace vlastních sebevražd zpátky do života.
Kouzlo Afrodíty, bohyně lásky a krásy, spočívá ve schopnosti ocenit přítomný okamžik, ponořit se do něho – a pak ho nechat. Nedržet, nesvírat, ale dovolit mu přijít a zase odejít. Afrodíta nehledá trvalost a věčnost, ale intenzitu.
Stojí-li nám po boku, schopnost zamilovat se – do lidí, zvířat, krajiny, předmětů, myšlenek a nápadů – s přibývajícím věkem nemizí, naopak. Jsem tu, dívám se a těším se z té krásy kolem – a to je mým zdrojem radosti a pramenem mládí, i když moje tvář je samá vráska, říká svým životním postojem Maud. A co bude zítra? Kdo ví.
Nic není obyčejné a banální. Pozorné oči vidí půvab ukrytý v kopretině, křiku racků, oranžové záři zapadajícího slunce. A stejně jasnozřivě zahlédnou potenciál a možnosti toho druhého. Afrodíta i filmová Maud věří ve svého milovaného, v jeho talent, vnitřní krásu a možnosti. Vidí to, co on sám možná ani netuší. A podporuje ho do té doby než se to obyčejné, nerozvinuté a ukrývající se v nitru stane zjevným a prozáří jeho dny.