Myslela si, že ji nikdo neobjeví. Ukryla ji dobře – na tajném místě chráněném hradbami a křovinami, jaké bývají jen v pohádkách. Nikdo ji neznal – ani rodiče, ani sourozenci, ani manžel. A přece – když před ní postavili její portrét, strnula. Z obrazu se na ni dívala skrývaná část jejího já – ta, která je doma v zelených lesích, která je věčně umazaná a přátelí se s papírem, plátnem a barvami. Ta neochočená i neochočitelná – i proto ji musí skrývat, protože se nehodí k životu, pro který je určena.
Jak to, že ji ten neznámý malíř zahlédl a rozpoznal? Co tomu řeknou ostatní?
Rozhlédla se kolem sebe, ale zdálo se, že všichni jsou spokojení – vidí tichou ženu ozdobenou šperky, důstojný portrét vévodkyně, který se hodí do rodinné galerie. Unikl jim tichý vzdor svírající koutky jejích úst, jiskra, vášeň i síla v očích – nezahlédli tu druhou, která z obrazu vystupuje a kterou ona tak pečlivě ukrývá ve své duši. Jen malíř ji viděl.
Když jsem v čase vánočním četla knihu Maggie O´Farellové Portrét novomanželky, který vypráví o životě Lucrécie de Medici, vzpomněla jsem si na báseň Denisy Levertovové:
„V mé duši je žena
plná nevinnosti ….
A pak je tam
divoké, měsícem posedlé děvče….“
Tento příběh se odehrává v druhé polovině šestnáctého století, kdy se nehodilo ledacos – být zvědavá a netrpělivá, procházet se sama parkem a ulicemi Florencie, nosit domů ptačí kostřičky, větvičky a pírka, věnovat čas náčrtům a pozorování světla, umazat si ruce i šaty při míchání barev. Mít vlastní touhy, sny, představy a myšlenky – to se nehodilo ze všeho nejvíc. To všechno bylo třeba v zájmu přežití ukrýt, schovat.
Jsme o pár století dál – dům si můžeme vystlat pírky, travinami, dřívky i mušlemi jako hnízdo, cestovat ve svém vlastním doprovodu až k protinožcům. Tu Divokou a kohokoliv dalšího můžeme klidně pozvat ke stolu. Anebo je to jinak?
Duše je bohatá a její galerii zdobí nejrůznější portréty. U jejího stolu je místo pro Snílka i Kritika, Flanéra i Pracanta, Tajemnou i Smíška, Umělce i Hospodáře. Každý z nich vyznává jiné hodnoty, má své specifické touhy, obavy, jazyk, držení těla i způsob života. Toto pestré vnitřní společenství je často rušné, chaotické – podobně jako když se u jednoho stolu sejde velká rodina a všichni mluví jeden přes druhého, překřikují se, smějí i dohadují.
Každý z nás je dav – Rebel, Svůdkyně, Sabotér, Bonviván, Dříč, Divoška, všichni se vejdou do naší duše. Díky jejich vlivu se nám život chvíli jeví jako tanec, závod, někdy jako dobrodružství, jindy jako noční můra, hádanka či svízelná rutina.
Maggie O´Farellová ve své knize popustila uzdu fantazii a uvažovala o tom, jak by se asi odvíjel další život Lucrécie, kdyby ta odvážná, divoká část její duše dostala prostor a nezůstala skrytá. Zachránila by se? Přežila by? Vzkvétala a tvořila? Co je možné v autorské fantazii, bylo ovšem stěží proveditelné před několika stoletími.
Máme větší svobodu a volnost než Lucrécie. Můžeme svým vnitřním lidičkám naslouchat, dát jim prostor i hlas, podívat se na situace, které řešíme jejich očima. Je to snadné? Není. Mnohem pohodlnější je nechat mluvit a rozhodovat ty lidičky z vnitřního společenství, které se v minulosti osvědčili – Hrdina, Rozumná, Spolehlivý, Chápající a Naslouchající. Věci pak běží hladce a předvídatelně. Alespoň do té doby, než některá z vnitřních postav začne hlasitě protestovat a házet nám klacky pod nohy.
O století dříve než Lucrécie procházel ulicemi Florencie Marsilio Ficino, renesanční mág a jeden z prvních západních psychoterapeutů. Ve svých spisech varoval, že když si oblíbíme jednoho z bohů víc než ostatní, zaplatíme za to. Jeho rada zněla – zvolte si všechny. Protože duši dělá rozmanitost dobře a díky ní vzkvétá. Ostatně pestrost a různorodost je jediný svět, který existuje – nejen uvnitř nás, ale také okolo, jak se o tom můžeme přesvědčit, když se rozhlédneme kolem sebe. Stojíme na prahu nového roku a netušíme, jaký bude a co přinese. Ale pokud si pozorně prohlédneme vnitřní vesnici a dáme se do řeči s každým z jejich obyvatel, čekají nás barevné, rozmanité a bohaté dny.