„Některé zimy přijdou za svitu slunce. Tato konkrétně začala jednoho horkého dne na začátku září, asi týden před mými čtyřicátinami.“

Těmito slovy začíná kniha Katherin Mayové Zimování. Označuje tak nikoliv roční dobu, ale časový úsek, kdy život přestává být jedno nekonečné léto. Kdy se náš sen o tropickém ráji, modré obloze a konejšivém vánku rozplyne díky studenému severáku v podobě nemoci, ztráty blízkého, nečekané výpovědi či prostě jen celkové vyčerpanosti. V takové chvíli se nás zima neptá, jestli o ni stojíme. Jsme nuceni ji přijmout a vybrat si můžeme jen to, jakým způsobem přezimujeme, jak vydržíme do jara.

Během zimování, drsného času strohé krásy a ostrých obrysů, je nanejvýš vhodné zpomalit, dopřát si hodně spánku a odpočinku, pečlivě se o sebe starat a nechtít toho příliš – hlavně po sobě. Vesměs jde o klidnější životní modus, kterému společnost příliš nepřejí. Naopak, často se tváří, že jde o něco nepatřičného, o trapnou výjimku, kterou není třeba tahat na světlo, ale skrýt za maskou statečnosti. Nejen že to vůbec nepomáhá, ale je to lež, která nás zbavuje zimních darů. Během zimování totiž můžeme:

• zpozorovat návrat drobných a skromných radostí, které se v životním kalupu z našich dnů vytratily,
• zjistit, po čem opravdu hladovíme a toužíme, protože touha znamená odhodlání přežít zimu a dočkat se jara,
• zaměstnat ruce a uplést svetr, namalovat obraz, napéct koláče,
• zapomenout na přeplněný diář a zrychlený životaběh,
• zahodit představy ostatních a žít takový život, jaký zvládneme, ne ten, který se od nás očekává,
• říkat ano na to, čemu bychom dříve rezolutně řekli ne.

Nemá valný smysl vzdorovat zimě, protože ona přijde, ať chceme nebo nechceme. Ale až skončí – a každá zima jednou skončí – vynoříme se v novém kabátě. Pak můžeme mluvit o tom, jaké bylo naše zimování. Nebo naopak pozorně naslouchat těm, kteří zimovali před námi. Je to užitečné, protože „při takové výměně darů nikdo netratí. Jen je nutné zbavit se celoživotního zvyku děděného z generace na generaci – zvyku pohlížet na cizí neštěstí a být si jistí, že si ho přivodili sami způsobem, který by nás nikdy potkat nemohl. Pokud zimu sledujeme a opravdu nasloucháme tomu, co nám chce sdělit, naučíme se, že následek je obvykle nepoměrný k příčině. Že maličké chyby mohou vést k obrovským krizím. Že život je zatraceně nespravedlivý, ale plyne stále dál, ať chceme nebo ne. Naučíme se nahlížet na neštěstí jiných mnohem vlídněji, protože bývají předzvěstí naší vlastní budoucnosti.“