Češky mají svoji Makovou panenku, Francouzky Ženu v barvě vlčího máku. Ta první je veselou průvodkyní dětskou krajinou a její rozevlátá sukně svádí k poletování, tanci a obdivu. Jenomže bránou dětství se za námi neprotáhne.

Podívejme se na tu druhou. Třeba bude její pulsující barva vítaným oživením našich šedých ulic a béžových životů.

„Ta žena jde za Martou jako stín. Její silueta s krátkými sukněmi a vlajícími vlasy je vystínovaná na chodníku. Proč sleduje Martiny kroky? A pak se náhle ta žena zastaví, sotva na krátký okamžik, který však přiměje Martu, aby se otočila  a konečně na ni pohlédla…

Ta žena je skoro celá v červeném a má bohatou a lesklou hřívu hnědých vlasů. Jenže ta červená není jen tak ledajaká. Je to rudý odstín vlčího máku, barva, kterou Marta okamžitě poznává. Její barva, její kultovní barva. A barva zapovězená. Jako by se najednou a naráz sesula zašedlá pískovcová zeď uplynulých padesáti let, neboť neznámá má na sobě vzdušnou, hluboce vystřiženou halenku v tomto barevném odstínu, a ta se zvláštně podobná halence, kterou Marta nosila celé léto před zásnubami, než byla nemilosrdně vykázána z jejího dívčího šatníku.

 Co se vlastně tehdy stalo s tou její zakázanou halenkou?  Vyhodila ji, nebo darovala nějaké přítelkyni? O vlčím máku se říká, že je květinou vyjadřující  touhu. A co když se na té ulici právě setkala s touhou?“

Kniha francouzské spisovatelky Noelle Chateletové Žena v barvě vlčího máku vypráví příběh sedmdesátileté Marty oblečené v modrém kepru a utopené až po uši v zaběhnuté rutině. Vše se změní jednoho rána, kdy vymění svůj obvyklý šálek čaje za voňavou kávu. V kavárně U Tří kanonů si objedná hned dvě – jednu pro sebe a jednu pro Muže s granátovou šálou. Její další kroky vedou ke sklence sherry, do malířského ateliéru, kde se stává modelkou, a z oprýskaného bytu do španělské Sevilly.

Dvacetiletá, čtyřicetiletá, sedmdesátiletá – všechny potřebujeme potkávat Ženu v barvě vlčího máku, protože všechny potřebujeme věřit, že drobná změna je začátkem kouzelného řetězce událostí, které nás oživí a naplní radostí, byť se naše okolí může tvářit značně překvapeně.   Potřebujeme si připomenout, že ani ve starším věku není čas na vybledlé záclony, nenápadné šaty, předvídatelnou rutinu, zdravotní čaje místo opojné vůně kávy  a osamocenou domácnost místo rušných cest.  Na to je brzo vždycky. Ale na setkání s Ženou v barvě vlčího máku není pozdě nikdy.