Zahrady, branky do ráje

Cest, cestiček, kterými se dá protáhnout do ráje, je mnoho a každý má tu svoji. Jednou z nich jsou zahrady. Projdete  brankou, prolezete dírou v plotě či ve zdi a vstoupíte do prostoru, kde čas plyne pomaleji a věčnost se zdá na dosah ruky.

Neviditelné ruce načechrají vlasy a duše zapomene na chaos a hektičnost všedních dní. Je čas potěšit smysly a být v kontaktu se zemí, sluncem, deštěm, cítit jemnou vůni rostlin a zaposlouchat se do tichého rozhovoru listí, vody a větru.  

Epikuros věděl své, když se vyhýbal studeným místnostem a  své přednášky pořádal právě v zahradách.  A staří Římané svěřili zahrady pod patronát půvabné bohyně Venuše. Možná právě proto, že její ruka vedla tehdejší mistry zahradníky, jsou italské zahrady tak okouzlující. Nejsou divoké jako anglické, ani příliš uhlazené, učesané a zkrocené jako francouzské. Lidská ruka a příroda stvořily delikátní dílo, které nepřestává okouzlovat a zachovává rovnováhu mezi přírodou a lidským umem.

Když davy turistů chvátají do muzeí, chrámů, galerií, je osvěžující zamířit opačným směrem a ukrýt se v zahradách. Jsou rozesety po celé Itálii a nabízejí přátelskou náruč. Připomenou nám, že venku před brankou můžeme odložit starosti, spěch i přílišné ambice a naladit se na přirozené rytmy přírody a duše.

A co až se přiblíží zimní čas a zahrady se ponoří do sebe? Pak můžeme jako virtuální vstupenku do jejich kouzelné říše vyzkoušet knížku Pavla Čecha O zahradě či film Agniezsky Holland Tajemná zahrada. Rázem se ocitneme v jejich zelené, konejšivé náruči.