Z prezidentské kuchyně

Do jara daleko, večery dlouhé. Ideální čas na dobrou večeři a filmový zákusek. V případě snímku Christiana Vincenta Z prezidentské kuchyně se vyplatí zachovat pořadí – nejdřív večeře, potom film. I tak hrozí nebezpečí, že během jeho sledování upadnete v pokušení vyluxovat ledničku a vyplenit spíž, byť tam možná nenaleznete nic z toho, čím film překypuje – lanýže, jemné paštiky, sépiovou polévku, kapustu nadívanou lososem či nadýchané dorty a koláče.

Snímek vypráví o ženě středního věku Hortenze (ve skutečnosti se jmenovala Danièle Mazet-Delpeuch), která  přichází do Elysejského paláce, aby se stala osobní kuchařkou prezidenta Mitterranda.

Koho film potěší? Každého, kdo si místo v románech s chutí čte v kuchařkách, rád se potuluje po farmářských trzích, hledá ty správné suroviny a hodiny strávené u plotny nepovažuje za ztracený čas. A také toho, kdo sice má vlažný vztah ke sporáku a vařečkám,  ale patří mezi požitkáře a s radostí a vděkem ochutnává, zkouší a uždibuje.

Na své si přijdou i ti, kteří rádi připravují hostiny pro své známé, blízké a přátele. Možná získali stejnou zkušenost jako Hortenze – že se totiž v řadách pozvaných najdou zapřisáhlí příznivci zdravé výživy, kteří zkoumají, zda hotový pokrm neprošel kolem sáčku s bílou moukou, nenadechl se výparů smetany a nedej bože neobsahuje špetku bílého jedu zvaného cukr. Co s tím? Prostě vařit pro někoho jiného. Co nejde v Elysejském paláci, může báječně fungovat mezi výzkumníky na Crozetových ostrovech.

Film Z prezidentské kuchyně není jen o jídle a požitcích. Vypráví především o vášni, řemeslném fortelu a nadšení – které nese výsledky, ale v těsném závěru za nimi kráčí i závist. Jak se s ní vyrovnat? Kdy mohu vyjít okolí vstříc a kdy kompromis ohrožuje to, co je mi drahé? Kdy je čas bojovat a kdy naopak zavřít dveře a otevřít jiné?  Pokud si kladete tyto otázky, bude Vám snímek chutnat. Bon Appétit!