Vzdělaná

„Už máš hotové úkoly?“, „Koukej se pořádně učit.“ Kdo tyhle věty, které připomínají obehranou písničku,  v dětství nezaslechl? Třeba Tara Westoverová, autorka knihy Vzdělaná: „Jakmile mě táta zahlédl s učebnicí, pokoušel se mě od učení odradit. Vymýšlel nejrůznější práce – když mě jednou odpoledne přistihl s učebnicí matematiky, hodinu jsme pak společně tahali kbelíky vody přes pole k ovocným stromům – na tom by nebylo nic zvláštního, jenže my jsme to dělali v lijáku.“

Školní docházka se jí až do 17 let vyhýbala. Co se jí nevyhnulo, byla každodenní tvrdá  práce s otcem, čekajícím na konec světa, na rodinném šrotišti, výpomoc matce – bylinkářce a porodní asistentce a týrání od jednoho z bratrů.

Jeden by si přál narodit se do klidnější rodiny. Ovšem když přežijete takovéto dětství – a to doslova, protože impulzivní otec a těžká práce na šrotišti se postarali o řadu vážných úrazů – zvládnete v životě asi všechno.

Byla milována? Svým způsobem ano, ale pouze tehdy, když přijala podmínky rodinné hry: „Když jsem si dřív nebyla něčím jistá, rozhodně jsem si nedovolila trvat na svém a pokaždé jsem ustoupila těm, kteří tvrdili, že to vědí s jistotou. Můj život za mě vyprávěli jiní. Jejich hlasy byly rázné, rozhodné, nezpochybnitelné. Vůbec mě nenapadlo, že můj hlas může být zrovna tak silný.“

V 17 letech Tara začala studovat na univerzitě Brighama Younga, později obdržela stipendium v Cambridge, kde získala doktorát z historie.

Škoda, že se doktoráty neudělují za osobní odvahu, sílu a vytrvalost. A nemám na mysli dny a noci strávené nad učebnicemi ve snaze dohnat zameškané, což samo o sobě je úctyhodný výkon. Ale pomalé smiřování se s tím, kolik bude stát rozhodnutí být vzdělaná:  „Deset let poté, co jsem vešla do vysokoškolské posluchárny, mi z Cambridgeské univerzity přišlo potvrzení – stala jsem se Dr. Westoverovou. Vybudovala jsem si  nový život, byla jsem šťastná, ale zakoušela jsem pocity ztráty a netýkaly se jen mé rodiny. Přišla jsem o Buck’s Peak, ale ne proto, že jsem odjela, nýbrž proto, že jsem odjela tiše. Stáhla jsem se, utekla jsem za oceán a nechala jsem tátu, ať můj příběh vypráví za mě, ať mě definuje v očích všech lidí, které jsem kdy znala. Vzdala jsem se příliš velkého území – nejen  hory, ale i celé naší společné historie. Nevím, jestli odloučení potrvá věčně, nebo jestli někdy najdu cestu zpátky, ale každopádně mi přineslo klid. Ten klid jsem ale nenašla snadno. Dva roky jsem vypočítávala tátovy chyby a neustále jsem jejich seznam doplňovala, jako bych ustavičným omíláním veškerého příkoří, každé skutečné i smyšlené krutosti nebo nedbalosti mohla obhájit rozhodnutí, že jsem tátu odřízla ze svého života. Myslela jsem, že až si to rozhodnutí obhájím, přestanou mě svírat dusivé pocity viny a já se budu moci pořádně nadechnout. Jenže když si před sebou něco obhájíte, s pocity viny to nic neudělá. Nezažene je ani sebevětší naštvání nebo vztek na druhého člověka, protože se týkají výhradně nás samých. Zbavila jsem se jich, když jsem se se svými rozhodnutími smířila, když jsem přestala vytahovat staré křivdy a porovnávat tátovy prohřešky s těmi svými.“

Příběh Tary je jedním z příběhů dětí, z nichž si jejich rodiče chtěli udělat své věrné kopie,  nutili je vidět svět vlastní podivnou optikou. Kterým přistřihli křídla a zakázali snít. Vydat při takových startovních podmínkách vlastní cestou a udržet se na ní, vydá podle mého za několik doktorátů.