Vděk

Vášeň a lásku ke knížkám máme vetkanou v naší rodinné historii. Četlo se často, potichu i nahlas, pro sebe i pro druhé. Na konci každého roku si říkám, kterou z přečtených bych zvolila na pomyslnou první příčku. Je to ošidné a lze si tak snadno naběhnout, stejně jako se to stalo Paridovi. A to vybíral jen ze tří krásek, kdežto mě těch knižních během roku potká mnohem víc.

Ale i přes pár desítek titulů, které mi prošly rukama a některé i srdcem, bych ráda vyjádřila díky neviditelným knižním Múzám, které mě nasměrovaly ke knize Vděk. Když jsem útlou novelu od francouzské spisovatelky Delphine de Vigan držela v ruce, netušila jsem, o jaký jde poklad.

Několik desítek stran vypráví o příběh o pouštění a opouštění, o stárnutí a odcházení, o dětské bolesti, která se neztrácí ani po desítkách let. Jsou to témata, před kterými dnešní doba ráda zavírá oči, ale která nám život přichystá – dřív či později.

„Až budu stará, lehnu si do postele nebo se zabořím do křesla a budu poslouchat hudbu, kterou poslouchám dnes, tu, co pouštějí v rádiu nebo v klubech. Zavřu oči, abych znovu cítila své tělo při tanci. Své štíhlé pružné tělo mezi jinými těly, tělo oproštění od všech pohledů, když tančím sama uprostřed pokoje. Až budu stará, strávím celé hodiny takhle, budu pozorně vnímat každý zvuk, každý tón, každý ráz. Zavřu oči, ano, a v duchu si představím sebe samu při tanci, v opojení, vybavím si jeden za druhým ty pohyby a předěly a celá se poddám rytmu a taktu, které tak souzní s tepem srdce. Až budu stará, pokud někdy budu, zůstane mi tohle. Vzpomínka na tanec, na hluboké tóny, které mi duní v útrobách, a na vlnění mých boků.“

Ale nejde jen o ztrácení. Tíha těchto zkušeností je vyvážená intenzitou prožívání, schopností zahlédnout krásu v drobnostech, na které dříve nebyl čas, intuitivní moudrostí a ochotou naslouchat těm, kteří se zastaví.

Hlavní hrdinka ztrácí, ale zároveň získává – onu dovednost odhalit místa lidských slabostí a bolestí a přesnou otázkou se do nich strefit, otevřít starou ránu a vyčistit ji. To je ona speciální forma terapie, kterou zralí staří lidé nabízejí. Jejich pohled je ostrý navzdory slábnoucímu zraku a jejich otázky se podobají jehličkám, kterými zkušený znalec čínské medicíny uvolňuje zablokovanou a stagnující energii.

Příběh Mišky Seldonové  nás má pobídnout, abychom to důležité – vyjádření vděčnosti, laskavé slovo povzbuzení, dotek – neodkládali na někdy. Abychom využili čas, který nám byl darovaný, beze zbytku. Abychom na naše nejbližší a přátele pohlíželi méně kritickým okem. Abychom se neuchýlili k mlčení, ale usilovali o živý dialog, abychom místo sms, telefonu a sociálních sítí volili osobní setkání.

A pokud jsme s někým tuhle možnost prošvihli? Můžeme svůj dluh splatit jiným lidem.