„Bylo nebylo. “  Takové začátky příběhů v nás vyvolávají iluzi, že  vyprávění se odehrává v pohádkovém čase a podobnost s jakoukoliv reálnou situací či konkrétní osobou je čistě náhodná.

Tak tedy bylo nebylo. V jednom městě provozoval svůj krámek holič Fusi. Jednoho dne, když neměl zrovna „svůj den“, ho navštívil neznámý muž v šedém obleku a předložil mu recept na spokojený život. „Základem všeho je úspora času“, prohlásil a nabídl holiči, že zefektivní jeho práci. Na základě jeho rad a doporučení se Fusi přestal vybavovat se svými zákazníky a stříhal mnohem rychleji a efektivněji. Omezil návštěvy u své invalidní přítelkyně, starou matku umístil do domova důchodců a kanára prodal obchodníkovi. Ale zvláštní věc, od té doby jeho nervozita a neklid stále rostly, protože mu nezbyla ani chvilka ze všeho toho nastřádaného času. Ten zmizel, jakoby nikdy neexistoval. Čím usilovněji šetřil časem, tím rychle míjely jeho dny.

Šedý agent a jeho kolegové nenavštívili jen pana Fusiho, ale obešli celé město, a tak brzy přibylo dalších časových „šetřilů“. K nim se připojili ti, kterým – i když o něco podobného nestáli, nezbývalo nic jiného než se přidat k tomuto zběsilému tanci. Město ztrácelo svoji barvu a každý den získávalo výraznější odstín šedi. Na ulicích se lidé bez zájmu míjeli, jejich tváře byly mrzuté, unavené, roztrpčené, jejich pohled nepřívětivý.

„Čas je hodnota, nepromarni ji.“ „Čas jsou peníze, šetři jím.“ Těmito hesly se lidé řídili. Přestávalo být důležité, jestli někdo dělá svoji práci rád. Naopak, názor byl úplně opačný, něco takového totiž zdržuje.

A lékaři? Ti jen beznadějně vrtěli hlavami nad množícími se příklady podivných onemocnění, se kterými je unavení lidé navštěvovali v jejich ordinacích. Co poradit těm, kteří pomalu ztratili chuť cokoliv dělat? Tato nemoc nepřešla za pár dní jako běžné nachlazení. Naopak, byla silnější den ode dne, nemocní stále mrzutější, zamračenější a nespokojenější sami se sebou i s celým světem. Neznali hněv ani nadšení, zapomněli se radovat i truchlit, smát i plakat.

Život lidí ve velkém městě byl nalinkovaný jak přímka, všechno v něm bylo vypočteno a stanoveno, každá hodina, každý okamžik. Čím více lidi skrblili časem, tím méně ho měli.

Sáhnout místo učebnic time managementu po knize Michaela Endeho Děvčátko Momo a ukradený čas (nebo se podívat na film Momo) není špatnou volbou a ztrátou času. Naopak – pro manažery mnoha firem by mělo jít o povinnou literaturu.  Poutavé vyprávění by jim připomnělo, že zaměstnanci jsou lidé, nikoliv naprogramované stroje. Ty sice vykonají rutinní činnosti rychleji a efektivněji, ale selhávají, když je třeba přijít s neotřelým nápadem nebo i drobným zlepšovákem.

A poselství pro nás ostatní uběhané, dospělé fretky? Možná připomenutí toho, že děti nesledují úzkostlivě hodiny či kalendář,  ale znají čas podvečerního vyprávění, čas pobíhání venku a čas úkrytů pod střechou, čas zamrzlého rybníka a čas prvních třešní. Co zkusit alespoň občas nastavit naše vnitřní hodiny právě tímto způsobem?