Kurtizána s průsvitným závojem

Tak pojmenovali Francouzi poklad, který jim jako zázrakem spadl do klína s příchodem Leonarda da Vinci do jejich země. A protože urážel mravnost a počestnost některých, dostal časem jiné jméno – Mona Lisa.

Odpověďmi na otázku, kdy přesně obraz vznikl, na čí podnět a kdo stál malíři  modelem, byly popsány tisíce stran. Avšak ani ty nerozptýlily auru záhady a tajemství, která neznámou obklopuje.

Koutky očí a úst, které zejména dávají portrétované tváři výraz, nechal Leonardo zahalit do měkkého stínu. Skrývá nepatrný náznak úsměvu krutost, pohrdání či něhu a pochopení, s jakou se na nás dívá jen někdo laskavý a vědoucí, kdo nás navzdory naším neplechám a slabostem miluje?  Kdybychom s ní poseděli a upadli do pokušení svěřit jí svá tajemství, vysmála by se nám, nebo by chápavě kývla jako někdo, koho neznepokojuje vlastní neurčitost, a právě proto je tím nejpovolanějším strážcem tajemství druhých?

Přikláním se k druhé z možností. V nejasnosti a neurčitosti tohoto obrazu vnímám cosi uklidňujícího   a léčivého. V dnešní době, která je posedlá otevíráním třináctých komnat a veřejným propíráním soukromí, která štědře rozdává psychiatrické nálepky, která na lidskou duši pohlíží  optikou mechanika a nabízí stovky příruček, teorií a návodů vedoucích k opravě i sebezdokonalení, mi tato neznámá kráska připomíná, že v mé duši existují věci, kterým možná nikdy neporozumím, které se vzpírají ostrému světlu analýzy a že je to tak v pořádku.

Nevím, zda obraz zachycuje tvář manželky obchodníka Franceska del Giocondo, Leonardovy matky,  některé z milenek jeho mecenášů či zda jde o vlastní podobiznu. Možná autor myslel na všechny a na nikoho, když tvořil tento výjimečný portrét, skrze který se můžeme učit vnímat tajemství sebe i druhých a zacházet s ním s delikátní laskavostí.

Hlasy předků

Po své babičce jsem zdědila ledacos – lásku ke knihám, kávový servis a černozelené krajkové šaty. Po dědovi vášeň ke květinám a vrtání se v hlíně, po jeho bratrovi Josefovi tuláckou povahu.

A přece jich bylo mnohem víc, těch, jejichž tváře si prohlížím ze zažloutlých fotografií a přemýšlím, co je těšilo, čeho se báli, s čím se potýkali a o čem snili. Pročítám zápisníky, které si babička psala těsnopisem, aby ukryla své tajné myšlenky, a díky starým fotkám se snažím sestavit skládanku, která asi zůstane neúplná, protože není koho se zeptat.

Na výpravách za předky se můžeme setkat s ledasčím – s nenaplněnými nadějemi, s rodinným tabu, se studem, vinou, bolestí, smutkem ze selhání – s pocity metenými po generace pod koberec či schovávanými ve skříních na půdě. Ale soustředit se pouze na temnou část psychického dědictví může být slepá ulička – jak při osobních výpravách za rodinnou historií, tak v rámci terapie. Může nás to odvádět dál od vnitřního domova, od rodových kořenů a prohlubovat pocit odcizení, samoty, prázdnoty a vykořeněnosti.

Při pátrání po rodinných tajemstvích nemusíme dospívat jen k těžkým věcem, můžeme se setkat s příběhy, které v nás vzbudí hrdost, radost, touhu pokračovat v tom, co naši blízcí vzdálení započali. Můžeme tak napříč generacemi chytit za ruku někoho, kdo nás bude pevně držet a dodávat sílu. Dlužíme to jim i sobě.

Na našich výpravách nás mohou provázet slova básníka, který vyslovil nevyslovitelné,    a  kniha Petra Teuschela Tajemství předků, která poslouží jako kompas, vodítko či mapa.

Stále jsou naši mrtví s námi

a nikdy vlastně nejsme sami.

A přicházejí jako stíny

ve vlasech popel i kusy hlíny.

Tváře jakoby vymazané 

a přece se jen poznáváme

Po chrpách, které kvetly vloni,

slabounce jejich ruce voní…..

(Jan Skácel)