Popelka a ty druhé

Kdo by nechtěl být něžnou vílou, tajemnou princeznou či útlou Popelkou s nožkou jako panenka. V pohádkách ale  vystupují i jiné osoby. Jaká by asi byla jejich verze pohádkového příběhu?

Jak to bylo s Popelkou?
“Kdybychom jen mohly vyprávět… Jenže nemůžeme. Vždyť náš příběh zná každé malé dítě takto: “Po prchající Popelce zůstal princi jen půvabný, drobounký střevíček. Nazítří dal princ celý zoufalý vyhlásit, že dívka, které padne tento střevíček, se stane jeho ženou. A začal se svou družinou objíždět široké okolí a zkoušet jej všem dívkám, které byly na ples pozvány. Tu také dojel do sedlákova domu. Sestry se z toho náramně radovaly a hned běžely střevíček vyzkoušet. Jedna však měla chodidlo dlouhé jako loď a druhá široké jako sud. Ať se snažily sebevíc, obout jej nemohly.”

Aby mu tenkrát nepadla do oka, v době postižené strachem z každého kila navíc. Zhlédla se totiž v ženských časopisech, které otec občas přivezl z trhu. Hned jsme zjistily, že to není žádné čtení pro nás. Nad mou velikostí 40 by možná ještě leckdo zamhouřil oko, ale Dořina čtyřiačtyřicítka? Kdepak… A tak jsme tyto posly krásy uložily ke kamnům na zátop. A tam je našla Popelka. A dál už to znáte. Ne, nebyl to ani kouzelný oříšek, ani dobrá víla, ale hubená Katte Moss a další křehulky, které jí zamotaly hlavu a způsobily, že snídala vodu, k obědu polkla vzduch a na večeři zapomněla. Za bičem by se mohla převlékat. Není divu, že se držela u kamen, vždyť byla stále zimomřivá. Žádnou lásku k práci a zálibu v úklidu v tom nehledejte.

A přitom, když se projdete historií, vidíte to jasně. Ta byla zpravidla nakloněna nám. Třeba Věstonická Venuše. Zdá se, že princovi dávní předci měli o ideálních proporcích svých favoritek trochu jinou představu. Ty boky, prsa, pevná postava… No, Dora se jí trochu podobá. Žít v té době, byla by za hvězdu.

A pak baroko – opulence, rozevlátost, tvary umocněné na druhou, na třetí. Nejen u katedrál, ale i u žen samozřejmě. Slovo obézní v té době určitě neměli ve slovníku a naši Popelku by patrně jen politovali nebo pro ni sháněli felčara.

Pohroma přišla v dvacátých letech. Úzké boky, chlapecká postava, rovné šaty se sníženým pasem. Ne, tak tam už se neviděla ani jedna z nás. A to jsme netušily, že opravdová tragédie se teprve blíží. Léta šedesátá a s nimi Twiggy. Vydrželo to s menšími obměnami až doteď a my stále čekáme na návrat barokních časů. Zapomenuté, přehlížené…”

Ideál dívčí krásy, kterou nenápadně, ale vytrvale podsouvá reklama v médiích a holčičí časopisy, vede k tomu, že dospívající dívky bývají jen málokdy vděčné přírodě za tvary, kterými je obdarovala. Počet nespokojených dosahuje podle některých výzkumů až 75 procent. To není zrovna malé číslo.  Vrtíme hlavou nad bláhovostí mladých, která je leckdy stojí nejen zdraví, ale i život – jako v případě Isabell Caro, Caroliny Reston či Louise Ramon. Nicméně hlasu marketingových kouzelníků nenaslouchají jen mladé dívky. Dejme slovo zralé ženě, královně…

Řekni mi, zrcadlo…
„Děkuji za prostor. To víte, skoro se nedostanu ke slovu. Jakoby se můj slovník omezil na jednu větu: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější….“ A zrcadlo mě prý vytrvale ujišťuje, že jsem to já. No uznejte, mohla by to taková bláznivá, do sebe zahleděná ženská dotáhnout až na trůn? Samozřejmě že ne. Bratří Grimmové byli prostě pohádkáři se značnou dávkou obrazotvornosti. Ano, občas jsem se svým zrcadlem vedla dialog, jako každá z nás. Ale klidný a mlčenlivý. A byla jsem vcelku spokojená.Ale znáte to, papír snese všechno a způsobí ledacos. Bratři pohádkáři popustili uzdu své fantazii, a tak když mé nevlastní dceři Sněhurce bylo čtrnáct let, řeklo mi prý zrcadlo, že v soutěži krásy jsem až na druhém místě. Za Sněhurkou. Taková hloupost. Která žena by se, proboha, porovnávala s čtrnáctiletým žabcem? Ale hádejte se s poety.

Pak jsem jednou z dlouhé chvíle, kterou i královny občas mívají, zalistovala nějakými tiskem. Dosti kuriózním, přiznám se, protože jsem se tam dočetla např. toto:. „53letá vypadá na dvacet…“, „70letá s dívčím tělem….“ Nejdřív jsem tomu nepřikládala důležitost, dvorní pisálci mají často bujnou fantazii. Ale opakují se a ve svých nesmyslech bývají vytrvalí. A opakování nebývá jen matkou moudrosti, ale také semeništěm předsudků. A já za nějakou dobu se svým zrcadlem hovořila méně a méně. Bylo mi čtyřicet a vypadala jsem na čtyřicet.

No, nedivte se, že se z mého skleněného společníka nakonec stal nepřítel a jednoho dne z něj zbyly střepy…“

Porovnání s nedostižným ideálem, který má navíc po ruce  šikovnou počítačovou techniku, jež vyčaruje zázraky, musí skončit prohrou, pocitem zklamání, nedostatečnosti  či rozmrzelostí. Navíc je to cesta vedoucí do slepé uličky.

Krása je něco, co zažíváme a cítíme na úrovni duše. Je to  kvalita, která rozezní něco hlubokého v nás, nikoliv estetická dokonalost. Říká se, že na Kypru, kde se zrodila bohyně krásy Afrodita – Venuše, je  studánka, ve které si každý den omývala tvář. Nevedou k ní turistické chodníčky, neodkazuje se na ni v průvodcích. Kdo ji objeví, skloní se a potře její vodou tvář a oči, získá Afroditin dar – vidět krásu kolem sebe.

Nevím, zda je nutné putovat až na Kypr, i když proč  ne,  je to kouzelné místo. Možná ale stačí jen se rozhlédnout kolem sebe a pozorně se dívat.

 

 

 

Všechny mé matky…

Staré, zažloutlé dopisy. Vydávají slabou vůni a místy jsou jejich řádky rozpité.  Čí ruce je psaly? Čí oči četly? A kdo je uložil na dno psacího stolu?

Moje milá,

vím, že to nemáš ráda, když Tě tak oslovuji, ale teď, když jsi tak daleko, , mi to snad promineš. Vzdálenost osvobozuje od každodenních malicherností, v tom je její dar, i když se na ni zlobím, že leží mezi námi.

Včera jsem z knihovny náhodně vybrala útlou knížku básní. Mám je ráda, taky proto, že  někdy je pár veršů výmluvnějších než pětisetstránkový román:
“Jdu ve tvých stopách, mami, a nechci upadnout.
Někdy je vidím jasně, jindy je sotva rozeznám,
Kráčej trochu pevněji, mami. Abych tě mohla následovat.

Vím, že jsi kráčela po cestách, po kterých jsi nechtěla jít.
Vyprávěj mi všechno o té době, mami.
Já to potřebuji vědět, protože občas pochybuji a nevím, co dělat.
Kráčej trochu pevněji, mami!
Abych tě mohla následovat.”

To odpoledne jsem se už k ničemu jinému nedostala. Seděla jsem venku na trávě a vrátila se domů až s večerem, abych Ti zavolala. Ale nebyla jsem si jistá, jak bude znít můj hlas. Ne, vlastně jsem naprosto přesně věděla, že klidný vy rovnaný nebude. Proto jsem vytáhla dopisní papíry, ty zdobené, které jsi mi kdysi přivezla z Florencie, a začala psát. O těch verších, víš, a taky o nás dvou.

Kráčela jsem před Tebou pevně? Nevím, spíš si myslím, že mé kroky byly často velmi nejisté a někdy se do nohou zadírala ostrá bolest. V tu chvíli jsem si přála, aby také mě někdo nesl, alespoň kousek. Kdybych se tehdy podívala na svá chodidla pozorněji, zjistila bych, že jsou v nich malinké, sotva viditelné, a přesto ostré jehličky – jako když se projdeš po pokosené louce plné uschlých bodláků. Na první pohled nejsou vidět, ale cítíš je. Stejně jako já jsem cítila jemné ostny výčitek a pochybností, jaká bych jako matka měla být. Zkoušela jsem dostát těmto měřítkům, ale k ideálu jsem měla daleko.

V jednom článku Lynn Andrewsová psala o tom, že existují dva druhy matek – pozemské matky a tvořivé duchové matky. Ty pozemské uspokojí všechny hmotné potřeby svých dětí jaksi bezděčně a snadno. Hned mě napadlo, že nepíše o mně, a vzpomněla jsem si na chaos při ranním vstávání, na úkoly, nad kterými jsem někdy mávla rukou, a na poletující věci v domě, které tak rády měnily místo a nebyly k nalezení. Ty druhé, duhové matky, své děti spíš inspirují, aniž by pro ně bylo rozhodující, zda dodržují pravidelný režim či z a jim připraví teplou večeři. To mi bylo známější. Trochu mi to pomohlo.

Říkala jsem si, že bych měla zvládnout obojí, být praktická i motýlí. Chvíli jsem si myslela, že to půjde, že se proměním v užitečnou bytost s tisíce rukama, které budou uklízet, vařit, hladit a šít zároveň, v bytost s hlavou, která bude stejně spolehlivá jako plánovací kalendář, a s očima, které dohlédnou kamkoliv i do budoucnosti, stejně jako starověká Sibyla. A mé myšlenky budou zároveň lehké a svobodné jako motýl, poletující si po louce fantazie, a ukážou Ti krásu, která nás obklopuje. Že Ti poskytnu všechno, co potřebuješ. Ale je to vůbec v silách jedné ženy?

Myslím, že na všechny otázky, které si klademe, nám život nabídne odpověď, která koriguje naše často jednostranné stanovisko, a využívá k tomu nejrůznější cesty. Ke mně přišla jednou večer, když jsem si zapnula televizi a „náhodou“ (stejně vím, že žádné náhody nejsou) v ní běžel film Tajný život včel. Vyprávěl o cestě jedenáctileté Lily, která si z rodného domu donáší znepokojivé dědictví – touhu po matce, která zemřela, a obrázek Černý madony. Na své pouti do neznáma ji tento obraz dovede ke třem černošským sestrám – May, July a August Boatwrightovým. Toto trio včelařek jí nabídne domov, úly plné včel a sladký med a pomáhá jí unést pravdu o své matce, která se liší od jejích dětských fantazií. V závěru filmu píše Lily do svého deníku: „Každý den se vracím k jednomu žhavému srpnovému odpoledni. Na příjezdové cestě, na kamíncích a v prachu tam stály ony – všechny mé matky. Mám víc matek než jakékoliv jiné děvče. Jsou jako měsíce, které na mě svítí.“

Krásný obraz. Napadlo mě, že každá žena by měla mít víc než jednu matku. Doufám, že i Ty je potkáš a vždycky budeš mít kolem sebe. Přítelkyně, tety, učitelky, babičky, kolegyně, ženy, které se narodily dlouho před Tebou nebo Tě předešly jen o pár dní. Všechny potřebujeme jejich fyzickou i psychickou náruč, i když se rády považujeme za silné, sebejisté a samostatné. Každá z nich Ti nabídne něco jiného, co Tvoje vlastní matka nemohla. Přijmi to. A nevyčítej jim, když nebudou přesně vyhovovat Tvým představám. Je to stejné jako s objetím – někdo Tě stiskne jemně, jiný tak prudce, že zalapáš po dechu, a další dlouze a pevně. Každý dotek je jedinečný, stejně jako každá mateřská náruč.Je to zvláštní věc, že i když je svět kolem nás již jiný, něco uvnitř nás nutí jednat podle hodnot, které platily v době našeho dětství. Když jsem byla malá, milovala jsem přírodu, a chtělo se po mně, abych se dobře cítila pod střechou, ráda jsem si četla a poslouchala příběhy, ale bylo zapotřebí dělat něco praktického, toužila jsem malovat, ale šití bylo užitečnější. Postupně jsem se naučila skrývat své potřeby a živila je jen v kradených chvilkách. Časem jsem na ně zapomněla úplně. Myslela jsem si, že přijetí a lásku získám podvolením se požadavkům ostatních. Může být někdo dobrou matkou druhým, když nemá dost pochopení a trpělivosti sám se sebou, dost odvahy přihlásit se k tomu, co ho naplňuje, a pečovat o to navzdory okolí? Myslím, že ne.

Přála bych si, abych na tohle přišla o trochu dřív, ale všechno má svůj čas. Proto Ti píšu těchto pár řádků, i když vím, že zkušenosti jsou nepřenosné a musíme se za nimi vypravit sami. Doufám, že Tvoje cesta bude vlídná. Moc bych si to přála…..

Staré, zažloutlé dopisy. Vydávají slabou vůni a místy jsou jejich řádky rozpité… 

Kurtizána s průsvitným závojem

Tak pojmenovali Francouzi poklad, který jim jako zázrakem spadl do klína s příchodem Leonarda da Vinci do jejich země. A protože urážel mravnost a počestnost některých, dostal časem jiné jméno – Mona Lisa.

Odpověďmi na otázku, kdy přesně obraz vznikl, na čí podnět a kdo stál malíři  modelem, byly popsány tisíce stran. Avšak ani ty nerozptýlily auru záhady a tajemství, která neznámou obklopuje.

Koutky očí a úst, které zejména dávají portrétované tváři výraz, nechal Leonardo zahalit do měkkého stínu. Skrývá nepatrný náznak úsměvu krutost, pohrdání či něhu a pochopení, s jakou se na nás dívá jen někdo laskavý a vědoucí, kdo nás navzdory naším neplechám a slabostem miluje?  Kdybychom s ní poseděli a upadli do pokušení svěřit jí svá tajemství, vysmála by se nám, nebo by chápavě kývla jako někdo, koho neznepokojuje vlastní neurčitost, a právě proto je tím nejpovolanějším strážcem tajemství druhých?

Přikláním se k druhé z možností. V nejasnosti a neurčitosti tohoto obrazu vnímám cosi uklidňujícího   a léčivého. V dnešní době, která je posedlá otevíráním třináctých komnat a veřejným propíráním soukromí, která štědře rozdává psychiatrické nálepky, která na lidskou duši pohlíží  optikou mechanika a nabízí stovky příruček, teorií a návodů vedoucích k opravě i sebezdokonalení, mi tato neznámá kráska připomíná, že v mé duši existují věci, kterým možná nikdy neporozumím, které se vzpírají ostrému světlu analýzy a že je to tak v pořádku.

Nevím, zda obraz zachycuje tvář manželky obchodníka Franceska del Giocondo, Leonardovy matky,  některé z milenek jeho mecenášů či zda jde o vlastní podobiznu. Možná autor myslel na všechny a na nikoho, když tvořil tento výjimečný portrét, skrze který se můžeme učit vnímat tajemství sebe i druhých a zacházet s ním s delikátní laskavostí.

Hlasy předků

Po své babičce jsem zdědila ledacos – lásku ke knihám, kávový servis a černozelené krajkové šaty. Po dědovi vášeň ke květinám a vrtání se v hlíně, po jeho bratrovi Josefovi tuláckou povahu.

A přece jich bylo mnohem víc, těch, jejichž tváře si prohlížím ze zažloutlých fotografií a přemýšlím, co je těšilo, čeho se báli, s čím se potýkali a o čem snili. Pročítám zápisníky, které si babička psala těsnopisem, aby ukryla své tajné myšlenky, a díky starým fotkám se snažím sestavit skládanku, která asi zůstane neúplná, protože není koho se zeptat.

Na výpravách za předky se můžeme setkat s ledasčím – s nenaplněnými nadějemi, s rodinným tabu, se studem, vinou, bolestí, smutkem ze selhání – s pocity metenými po generace pod koberec či schovávanými ve skříních na půdě. Ale soustředit se pouze na temnou část psychického dědictví může být slepá ulička – jak při osobních výpravách za rodinnou historií, tak v rámci terapie. Může nás to odvádět dál od vnitřního domova, od rodových kořenů a prohlubovat pocit odcizení, samoty, prázdnoty a vykořeněnosti.

Při pátrání po rodinných tajemstvích nemusíme dospívat jen k těžkým věcem, můžeme se setkat s příběhy, které v nás vzbudí hrdost, radost, touhu pokračovat v tom, co naši blízcí vzdálení započali. Můžeme tak napříč generacemi chytit za ruku někoho, kdo nás bude pevně držet a dodávat sílu. Dlužíme to jim i sobě.

Na našich výpravách nás mohou provázet slova básníka, který vyslovil nevyslovitelné,    a  kniha Petra Teuschela Tajemství předků, která poslouží jako kompas, vodítko či mapa.

Stále jsou naši mrtví s námi

a nikdy vlastně nejsme sami.

A přicházejí jako stíny

ve vlasech popel i kusy hlíny.

Tváře jakoby vymazané 

a přece se jen poznáváme

Po chrpách, které kvetly vloni,

slabounce jejich ruce voní…..

(Jan Skácel)