Tak pojmenovali Francouzi poklad, který jim jako zázrakem spadl do klína s příchodem Leonarda da Vinci do jejich země. A protože urážel mravnost a počestnost některých, dostal časem jiné jméno – Mona Lisa.
Odpověďmi na otázku, kdy přesně obraz vznikl, na čí podnět a kdo stál malíři modelem, byly popsány tisíce stran. Avšak ani ty nerozptýlily auru záhady a tajemství, která neznámou obklopuje.
Koutky očí a úst, které zejména dávají portrétované tváři výraz, nechal Leonardo zahalit do měkkého stínu. Skrývá nepatrný náznak úsměvu krutost, pohrdání či něhu a pochopení, s jakou se na nás dívá jen někdo laskavý a vědoucí, kdo nás navzdory naším neplechám a slabostem miluje? Kdybychom s ní poseděli a upadli do pokušení svěřit jí svá tajemství, vysmála by se nám, nebo by chápavě kývla jako někdo, koho neznepokojuje vlastní neurčitost, a právě proto je tím nejpovolanějším strážcem tajemství druhých?
Přikláním se k druhé z možností. V nejasnosti a neurčitosti tohoto obrazu vnímám cosi uklidňujícího a léčivého. V dnešní době, která je posedlá otevíráním třináctých komnat a veřejným propíráním soukromí, která štědře rozdává psychiatrické nálepky, která na lidskou duši pohlíží optikou mechanika a nabízí stovky příruček, teorií a návodů vedoucích k opravě i sebezdokonalení, mi tato neznámá kráska připomíná, že v mé duši existují věci, kterým možná nikdy neporozumím, které se vzpírají ostrému světlu analýzy a že je to tak v pořádku.
Nevím, zda obraz zachycuje tvář manželky obchodníka Franceska del Giocondo, Leonardovy matky, některé z milenek jeho mecenášů či zda jde o vlastní podobiznu. Možná autor myslel na všechny a na nikoho, když tvořil tento výjimečný portrét, skrze který se můžeme učit vnímat tajemství sebe i druhých a zacházet s ním s delikátní laskavostí.
