“Svůj a nikoho jiného”

S těmito slovy putoval napříč renesanční Evropou lékař, astrolog a alchymista Paracelsus, muž, který položil základní moderní medicíny, který se  odvážil zpochybnit učení  tehdejších  lékařských autorit a místo toho se obrátil k přírodě a učil se ode všech – od horníků, kořenářek, tuláků, kovářů a cikánů.

Pokud se Vám podaří sehnat jeho životopis od Waclawa Golembowitze, shltnete těch 600 stran za pár večerů jako malinu. Můžete jej brát jako brilantní popis tehdejší doby, jako hlubokou sondu do Paracelsovy duše anebo jako beletristický úvod do studia psychologické astrologie, zejména pokud přemýšlíte, zda se za symbolem slunečního znamení neskrývá něco víc, než povšechná charakteristika upovídaných a nestálých Blíženců, zadumaných a vášnivých Štírů či puntičkářských Panen, která na Vás vykukuje z desítek astrologických knih a stovek časopiseckých horoskopů.

Paracelsův život umožní pochopit, co obnáší, když se někdo rozhodne žít své Slunce. Podívat se na svoje sluneční znamení  vybízí uvědomit si, že: 

  • Slunce v horoskopu nepopisuje, jací jsme. Neslouží jako škatulka, do které zapadneme a díky níž si omluvíme svá pochybení. Ukazuje směr cesty, po které potřebujeme jít, abychom se jako jedinci vymanili z mateřské náruče, z rodinných vzorců ,  často předávaných z generace na generaci jako neblahé dědictví, abychom opustili společenské konvence a rozkvetli jako svébytná bytost.
  • Slunce symbolizuje vlohy a talenty, které můžeme uskutečnit v našem životě, ale není to zadarmo. Nestačí jeden pokus a dost. Naopak,  znovu a znovu bojujeme o sluneční záři a neobejdeme se bez odvahy, trpělivosti a vytrvalosti stále nanovo začínat.
  • . Slunce dává vnější výraz našim záměrům  a vizím. Ty se rodí v našem nitru a vyžadují pozornost zaměřenou nikoliv navenek, ale dovnitř. Bez oddanosti k vlastnímu niternému  zdroji se nerodí dílo, ale kopie, kterými dnešní svět přetéká.  Slunce je osamělý poutník, stejně jako Paracelsus. Nezáří pro  potlesk, netvoří kvůli vnějšímu ocenění a zisku, ale protože musí. Existuje jeden  spolehlivý způsob, jak vnitřní Slunce utlumit – starat se o to, jak bude naše dílo přijato ostatními, kolik za něho dostaneme, zda zapadneme a někdo nás poplácá po zádech. Ve chvílích, kdy nejsme věrní sami sobě, ztrácíme autenticitu a naše dílo má v sobě cosi falešného. Nezáří a nehřeje.
  • Slunce není garantem komfortu, bezpečí a pocitu trvalého štěstí a pohody. Do našeho života ale vnáší teplo a radost, pocit živosti a hlubokého smyslu navzdory problémům a překážkám, které při putování za ním musíme zvládat.  Popostrkuje nás na naší cestě k tomu, abychom vytvořili něco nového, čemu můžeme vdechnout život jen my a nikdo jiný.

Když se podíváme do natálního horoskopu na postavení Slunce ve znamení a v domech, když zohledníme jeho aspekty, dostaneme mapu, která odhaluje archetypální možnosti, které čekají na rozvinutí. Uvidíme, s jakými „draky“ musíme zápasit, aby  se rozzářilo. A můžeme se ptát, zda tohle všechno vůbec stojí za námahu.

Domnívám se, že na tuto otázku si snadněji odpovíme teď, na konci  zimy, když máme za sebou řadu temných dní  a když víme, jaké to je trávit je bez jediného slunečního paprsku. 

 

Astrologická inspirace

Z poznatků astrologie čerpalo a čerpá podněty ke své práci řada vynikajících psychologů, terapeutů a umělců. Několik citátů může sloužit jako její obhajoba. Možná podnítí zájem seznámit se s astrologickou symbolikou hlouběji či alespoň přispějí k tomu, aby nebyla zatracována bez hlubší znalostí na základě všeobecně přijímaných předsudků, banálních novinových horoskopů či levných knih.

C. G. Jung, zakladatel analytické psychologie

„Narodili jsme se v určitém okamžiku, na určitém místě, a podobně jako vinná réva získáváme kvalitu svého ročníku a sezóny.“

„S poměrně vysokou mírou pravděpodobnosti lze očekávat, že určitá psychická situace je provázena analogickou astrologickou konfigurací. Astrologie se sestává ze symbolických konfigurací, tak jako kolektivní nevědomí, jímž se zabývá psychologie; planety jsou „bohové“, symboly mocností nevědomí.“

Fritz Riemann, psycholog a psychoanalitik

„Psychologická astrologie je jedním z nejúčinnějších nástrojů, jak rychle a do hloubky poznat člověka.“

„V astrologii jsou skryty dosud nevyzvednuté poklady, které by nám mohly poskytnout cenné služby při zvládání jak vlastních, tak mezilidských a sociálních problémů.“

„Především po dosažení středu života a ve věku, kdy pro nás otázky smyslu začínají být důležité, nás může studium astrologie nesmírně obohatit a obrátit náš pohled k vidění světa, které je o to více fascinující, čím hlouběji do něj pronikneme.“

Claus Riemann, psycholog a astrolog

„Je důležité, aby si člověk uvědomil svůj potenciál, který dostal do kolébky. Individuální horoskop ukazuje každému člověku jeho jedinečnou životní cestu.“

„Nelze-li od psychologie očekávat jednoduché návody, pak tím méně od astrologie, jejíž odvěká moudrost, skrytá v symbolech, je odrazem života, nikoliv způsobem, jak se mu vyhnout.“

Thomas Moore, psychoterapeut, spisovatel

„Astrologie patří mezi pár nezávislých systémů, které nám mohou pomoci vytušit cestu ven z chaosu života. Když si připadáme zmatení a ztracení, můžeme k ní obrátit o radu.“ „Pohlédněme hluboko do jasné noční oblohy a uvidíme tam sebe.“

Liz Greenová, jungovská terapeutka, astroložka

„Horoskop je symbolický model psychických komponentů, tvořících strukturu člověka. V průběhu vývoje dochází k tomu, že tento jedinec brání vstupu do svého vědomí těm stránkám své povahy, které z toho či onoho důvodu pokládá za neslučitelné s hodnotami, jež vyznává on sám, jeho rodina nebo celá společnost. Je nesmírně důležité, aby člověk žil plným životem, který umožňuje všem stránkám jeho povahy, aby se smysluplně rozvinuly, jinak by je totiž odsoudil k tomu, aby živořily v nevědomí. Mnoho lidí zapojuje daleko menší část vloh a schopností ve svém životě, než které jim byly dány do vínku. V takových případech se říká, že člověk nedokázal uplatnit své skutečné vlohy, zmařil svůj talent, nedokázal využít příležitost nebo nikdy nedokázal být sám sebou.“

„Poselství psychologické astrologie nemusí být příliš populární, protože vyžaduje převzetí osobní odpovědnosti a nenabízí žádná laciná řešení. Je mnohem snazší klást vinu za své psychologické problémy na rodiče a zapomínat, že moc rodičů závisí na tom, kolik toho na ně promítáme. Je snazší ukončit nějaký vztah, než stáhnout projekce a podívat se na svůj podíly viny. Kdybychom dokázali připustit, že neustále promítáme něco ze sebe na druhé, pak bychom nemohli nevidět svou vlastní účast na každé sebenepatrnější události.“

André Breton, básník, prozaik, esejista

„Podle mého mínění to je astrologie opravdu velká dáma, velmi krásná a přicházející z takové dálky, že mě dokáže udržet svým kouzlem. Ve světě čistě fyzickým nevidím, že by šperky mohly soupeřit s jejími. Zdá se mi, mezi jiným, že v sobě obsahuje největší tajemství světa. Škoda, že dnes – alespoň všeobecně – trůní na jejím místě prostitutka.“

Jak si z bohaté nabídky astrologických knih vybrat ty skutečně užitečné? Vyplatí se sáhnout po publikacích Liz Greenové a začít její knihou Duše a vesmír. Pro zamyšlení nad vlastním stínem se hodí Saturn – nový pohled na starého ďábla. Propojit hlubinnou psychologii s pohádkami, mýty a astrologií se podařilo Clausovi Riemannovi v knize Dvanáct archetypů v psychologické astrologii.  Příručka Fritze Riemanna Astrologie nabízí postřehy k využití astrologické symboliky v rámci psychoterapie a osobního poradenství.

A pokud se chcete rozhlédnout po domácím knižním trhu, sáhněte po některém ze svazků Podobností od českého astrologa a vydavatele Rudolfa Starého. Naleznete v nich dostatek inspirace k tomu, jak rozvíjet symbolické myšlení.

 

Experiment s náhrdelníkem

Talismany, amulety a dalšími předměty přivolávali renesanční mágové do života svých klientů hojnost, sílu, lásku, moudrost a úctu. V jednadvacátém století vyvolá tato myšlenka jen shovívané pousmání. Ale – co kdyby přece mohly předměty přilákat do našeho života kouzlo, radost a štěstí?

Zkusme si tuto možnost alespoň připustit.  Jonell McLainová z americké Ventury tuto možnost vzala vážně.  Z jejího experimentu by astrologická Venuše měla radost a renesanční mágové ocenili nápaditost a odvahu.

Když Jonell navštívila rodinné klenotnictví Van Gundy – Sons, zabloudil její zrak do výlohy, kde se na černém sametu blyštil diamantový náhrdelník. Cosi ji přinutilo vstoupit do obchodu a vyzkoušet jej. Jednoduchý, elegantní, žádná sklíčka, ale skutečné drahokamy. A cena? Pro ni neskutečná, třicet sedm tisíc dolarů. „Kdo proboha kupuje tak drahé šperky?“ napadlo ji.

Následující tří týdny tančily zářivé diamanty před Jonellinýma očima. Vyzkoušela náhrdelník znovu a pak ještě jednou v doprovodu své matky. Logopedka s běžným platem a luxusní šperk? To nejde dohromady. Při jedné procházce jí však napadlo, že lidé spolu sdílejí krásu uměleckých děl v galeriích a kouzlo přírody v národních parcích. Proč by se tedy nemohly podělit také o osobní věci? Nikdo přece nenosí diamantový náhrdelník 365 dní v roce.

Od nápadu nebylo u Jonell nikdy daleko k realizaci, a tak oslovila řadu žen, nejprve své přítelkyně. Některým se myšlenka zalíbila, jiné ji odmítly, ale poskytly kontakty na další potencionální zájemkyně. A tak se jich nakonec dvanáct vypravilo 18. září 2004 směrem ke klenotnictví. Ten den uzavíral Tom Van Gundy jeden z nejpodivnějších obchodů své kariéry.

Podle dohody se každá z žen zdobila náhrdelníkem jeden měsíc. Přednost měla ta, která slavila narozeniny. Žádná si jej neponechala jen pro sebe, a tak se objevil na krku dcer či neteří, které se zrovna vdávaly, parádivých vnuček, kolegyň, které udiveně pokukovaly po tak nezvyklém doplňku, zvědavých zájemců v obchodech či restauracích. Každá půjčka náhrdelníku znamenala nový příběh, zajímavou zkušenost, nečekané setkání.

Na konci měsíce uspořádala „měsíční majitelka“ ve svém domě schůzku a náhrdelník předala další. A spolu s ním, což se ukázalo ještě důležitější než samotné diamanty, také své zážitky a zkušenosti. Vypadlo to, jako by nevšední šperk nesnášel každodenní rutinu života svých nositelek. Přivolával zapomenuté sny, zpochybňoval zaběhané zvyky a vyvolával řadu otázek:  „Kdy jsme ztratily svoje mladší já? Kdy jsme přišly o potěšení z věcí a přestaly se radovat z maličkostí? Kdy vlastně začal být život taková fuška?“

Po otázkách následovaly první kroky, pro každou z nich obtížné, jakkoliv se druhým mohly zdát banální – odvaha promluvit před skupinou žen a obhájit svůj názor, dlouho odkládaná cesta do Paříže, zápis do hodin zpěvu, taneční vystoupení v místním baru, večery strávené s novými přáteli místo každodenního sledování televize. Kouzlo náhrdelníku působilo.

Materiální kultuře v dnešní době asi těžko unikneme, ale nápad třinácti amerických žen ukázal, že se nemusíme podvolovat jejímu diktátu a že bohatství a luxus může mít i jinou podobu, než kterou s těmito slovy obvykle spojujeme.  Protože co je vlastně naší nejhlubší touhou?