Když na dveře zaklepe příběh…

Měla bys  udělat… Však já jsem ti říkala….. Všichni známe dobře míněné rady, které se na naši hlavu snáší jako prudký déšť. A k tomu Desatero pro úspěšný život či Sedm klíčů k partnerskému štěstí, další doporučení, tentokrát v knižní podobě. Není divu, že máme občas chuť si zacpat uši. Je to tím, že jsme popudliví, podráždění, anebo tomu tak bylo i dříve?

Ano, bylo. Asi od nepaměti, v čase, kdy pod hradbami města seděla u cesty mladá žena a plakala. Slzy se jí koulely po tváři a nikdo z putujících k městským branám se u ní nezastavil. Až jeden – muž v pestrém haleně, s rolničkami a barevnými korálky kolem krku a s rozcuchanými vlasy ozdobenými pírky.

„Kdo jsi, má milá? A proč tak usedavě naříkáš?“ zeptal se jí a zvědavě ji pohlédl do tváře.

„Jsem  Pravda,“ špitla žena. „A pláču, protože mě nikdo ve městě nechce poslouchat. Odhánějí mě od svých dveří, jako bych byla prašivá.“

Muž se usmál a odpověděl: „Víš co, půjdeme tam spolu. Ve dvou se putuje lépe – jak po cestách necestách, tak od domu k domu. Ale když dovolíš, tak tě trochu upravím.“ A vytáhl ze svých kapes barevné šátky, které ženě uvázal kolem pasu a ramen. Ozdobil její vlasy sojčími pírky a přidal náramek z rolniček kolem kotníků.

Prošli spolu branou a strážní se na ně usmáli. Chodili po tržišti a povídali si s řemeslníky i kupujícími. A když navečer utichl  ruch a šum, nikdo neodcházel jako obvykle do svých domovů. Všichni účastníci celodenního hemžení postávali na náměstí a poslouchali vyprávění té podivné dvojice.

Když v noci opouštěli ti dva město, oči ženy zářily a její ústa se usmívala. „Zapomněla jsem se zeptat, kdo vlastně jsi? Jak se jmenuješ?“ podívala se na svého společníka Pravda, když opouštěli městské brány.

„Já? Já jsem Příběh,“ usmál se její společník.

A od těch dob se světem toulají spolu. A lidé jim rádi naslouchají. Snad proto, že v každém příběhu je ukryté zrnko pravdy.

Mám ráda příběhy, které jsou mými společníky od útlého věku. Myslím si, že je škoda, pokud se zastaví na prahu našeho dětství. Protože dobrý příběh s jasným začátkem, průběhem i koncem se hodí kdykoliv, a zejména v době, kdy náš život připomíná vratkou loďku bez kapitána, která se řítí neznámo kam.

Příběh je průvodcem nejen spolehlivým, ale také laskavým a vlídným. Nehrozí nám pomyslně vztyčeným prstem, ale nabídne ruku, abychom mohli vyjít ven, trochu se vzdálili ze situace, ve které jsme lapeni, a prohlédli si ji zvenčí. Dost možná, že jí takto porozumíme lépe.

Dobrý příběh nepoučuje, nekárá, nenabízí konkrétní rady, ale inspiruje. Načechrá naši fantazii, vybídne k dobrodružství, postrčí na cestu. Nastaví zrcadlo, ve kterém jasněji uvidíme sebe i ostatní.

Vyprávět a naslouchat patří k pradávným lidským radostem. Sdílíme-li společně příběhy, rozumíme světu kolem nás i těm druhým o trochu víc. Je škoda na toto potěšení zapomenout či jej přenechat médiím.

Psycholog a terapeut Thomas Moore považuje příběhy – vedle zpěvu, tance a ticha – za způsob, jak svlažit svou duši. Možná potřebujeme méně „dobrých“ rad a motivačních knih a více příběhů.

Popelka a ty druhé

Kdo by nechtěl být něžnou vílou, tajemnou princeznou či útlou Popelkou s nožkou jako panenka. V pohádkách ale  vystupují i jiné osoby. Jaká by asi byla jejich verze pohádkového příběhu?

Jak to bylo s Popelkou?
“Kdybychom jen mohly vyprávět… Jenže nemůžeme. Vždyť náš příběh zná každé malé dítě takto: “Po prchající Popelce zůstal princi jen půvabný, drobounký střevíček. Nazítří dal princ celý zoufalý vyhlásit, že dívka, které padne tento střevíček, se stane jeho ženou. A začal se svou družinou objíždět široké okolí a zkoušet jej všem dívkám, které byly na ples pozvány. Tu také dojel do sedlákova domu. Sestry se z toho náramně radovaly a hned běžely střevíček vyzkoušet. Jedna však měla chodidlo dlouhé jako loď a druhá široké jako sud. Ať se snažily sebevíc, obout jej nemohly.”

Aby mu tenkrát nepadla do oka, v době postižené strachem z každého kila navíc. Zhlédla se totiž v ženských časopisech, které otec občas přivezl z trhu. Hned jsme zjistily, že to není žádné čtení pro nás. Nad mou velikostí 40 by možná ještě leckdo zamhouřil oko, ale Dořina čtyřiačtyřicítka? Kdepak… A tak jsme tyto posly krásy uložily ke kamnům na zátop. A tam je našla Popelka. A dál už to znáte. Ne, nebyl to ani kouzelný oříšek, ani dobrá víla, ale hubená Katte Moss a další křehulky, které jí zamotaly hlavu a způsobily, že snídala vodu, k obědu polkla vzduch a na večeři zapomněla. Za bičem by se mohla převlékat. Není divu, že se držela u kamen, vždyť byla stále zimomřivá. Žádnou lásku k práci a zálibu v úklidu v tom nehledejte.

A přitom, když se projdete historií, vidíte to jasně. Ta byla zpravidla nakloněna nám. Třeba Věstonická Venuše. Zdá se, že princovi dávní předci měli o ideálních proporcích svých favoritek trochu jinou představu. Ty boky, prsa, pevná postava… No, Dora se jí trochu podobá. Žít v té době, byla by za hvězdu.

A pak baroko – opulence, rozevlátost, tvary umocněné na druhou, na třetí. Nejen u katedrál, ale i u žen samozřejmě. Slovo obézní v té době určitě neměli ve slovníku a naši Popelku by patrně jen politovali nebo pro ni sháněli felčara.

Pohroma přišla v dvacátých letech. Úzké boky, chlapecká postava, rovné šaty se sníženým pasem. Ne, tak tam už se neviděla ani jedna z nás. A to jsme netušily, že opravdová tragédie se teprve blíží. Léta šedesátá a s nimi Twiggy. Vydrželo to s menšími obměnami až doteď a my stále čekáme na návrat barokních časů. Zapomenuté, přehlížené…”

Ideál dívčí krásy, kterou nenápadně, ale vytrvale podsouvá reklama v médiích a holčičí časopisy, vede k tomu, že dospívající dívky bývají jen málokdy vděčné přírodě za tvary, kterými je obdarovala. Počet nespokojených dosahuje podle některých výzkumů až 75 procent. To není zrovna malé číslo.  Vrtíme hlavou nad bláhovostí mladých, která je leckdy stojí nejen zdraví, ale i život – jako v případě Isabell Caro, Caroliny Reston či Louise Ramon. Nicméně hlasu marketingových kouzelníků nenaslouchají jen mladé dívky. Dejme slovo zralé ženě, královně…

Řekni mi, zrcadlo…
„Děkuji za prostor. To víte, skoro se nedostanu ke slovu. Jakoby se můj slovník omezil na jednu větu: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější….“ A zrcadlo mě prý vytrvale ujišťuje, že jsem to já. No uznejte, mohla by to taková bláznivá, do sebe zahleděná ženská dotáhnout až na trůn? Samozřejmě že ne. Bratří Grimmové byli prostě pohádkáři se značnou dávkou obrazotvornosti. Ano, občas jsem se svým zrcadlem vedla dialog, jako každá z nás. Ale klidný a mlčenlivý. A byla jsem vcelku spokojená.Ale znáte to, papír snese všechno a způsobí ledacos. Bratři pohádkáři popustili uzdu své fantazii, a tak když mé nevlastní dceři Sněhurce bylo čtrnáct let, řeklo mi prý zrcadlo, že v soutěži krásy jsem až na druhém místě. Za Sněhurkou. Taková hloupost. Která žena by se, proboha, porovnávala s čtrnáctiletým žabcem? Ale hádejte se s poety.

Pak jsem jednou z dlouhé chvíle, kterou i královny občas mívají, zalistovala nějakými tiskem. Dosti kuriózním, přiznám se, protože jsem se tam dočetla např. toto:. „53letá vypadá na dvacet…“, „70letá s dívčím tělem….“ Nejdřív jsem tomu nepřikládala důležitost, dvorní pisálci mají často bujnou fantazii. Ale opakují se a ve svých nesmyslech bývají vytrvalí. A opakování nebývá jen matkou moudrosti, ale také semeništěm předsudků. A já za nějakou dobu se svým zrcadlem hovořila méně a méně. Bylo mi čtyřicet a vypadala jsem na čtyřicet.

No, nedivte se, že se z mého skleněného společníka nakonec stal nepřítel a jednoho dne z něj zbyly střepy…“

Porovnání s nedostižným ideálem, který má navíc po ruce  šikovnou počítačovou techniku, jež vyčaruje zázraky, musí skončit prohrou, pocitem zklamání, nedostatečnosti  či rozmrzelostí. Navíc je to cesta vedoucí do slepé uličky.

Krása je něco, co zažíváme a cítíme na úrovni duše. Je to  kvalita, která rozezní něco hlubokého v nás, nikoliv estetická dokonalost. Říká se, že na Kypru, kde se zrodila bohyně krásy Afrodita – Venuše, je  studánka, ve které si každý den omývala tvář. Nevedou k ní turistické chodníčky, neodkazuje se na ni v průvodcích. Kdo ji objeví, skloní se a potře její vodou tvář a oči, získá Afroditin dar – vidět krásu kolem sebe.

Nevím, zda je nutné putovat až na Kypr, i když proč  ne,  je to kouzelné místo. Možná ale stačí jen se rozhlédnout kolem sebe a pozorně se dívat.

 

 

 

Odposlechy z Holešovic

Bylo nebylo. Magické slovo, kterým nás vypravěč či vypravěčka přenese do jiného časoprostoru. Tento příběh přednesla Markéta Holá ze sdružení Storytelling  – krásně, jak jen to ona umí, v čase prázdninovém, kdy jiskřící oheň prosvětlil noc v pražských Holešovicích. Tak tedy bylo nebylo…..

V jednom městě, které je možná právě to, v němž bydlíte, anebo taky úplně jiné, žil starý muž se svoji dcerou. Živil se tím, že obcházel domy a u popelnic sbíral věci, které by se mohly hodit. K čemu? To snad věděl jen on sám. Vždy, když odcházel, zamkl svou krásnou dceru na klíč doma. Jak také jinak uchránit mladé děvče před nástrahami dnešního světa?

Jednoho dne se zastavil u honosné vily. Její bránu zdobily nádherné porcelánové vázy. Najednou se zvedl prudký vítr a jedna z nich spadla na zem a rozbila se na tisíc střepů. Stařec je  smetl a odnesl domů. Na druhý den uložil své dceři, aby je slepila. 

Dívka pečlivě brala kousky porcelánu do ruky a spojovala je k sobě. Hodinu za hodinou – a najednou před ní nebyla hromádka střepů, ale krásný porcelánový mladík, který se na ni usmíval a šeptal ji: „Miluji tě.“

 „Kdo jsi?“ chtěla se zeptat dívka, ale mladík jen zavrtěl hlavou, usmál se a políbil ji.  V tu chvíli vešel do místnosti starý otec. Rozzlobeně si prohlížel překvapenou dvojici a snad ani neposlouchal dívčina slova. Přistoupil rozzlobeně k porcelánovému mladíkovi a strčil do něj. Ten se rozpadl na deset tisíc kusů. Dívka se rozplakala, ale hned druhý den začala slepovat porcelánové kousky k sobě. Pracovala celý den a když slunce zapadalo, stál před ní  porcelánový kůň. Díval se na ni a šeptal: „Miluji tě.“

Když večer do místnosti vkročil otec, dívka na nic nečekala, vyhoupla se na koně a otevřenými dveřmi vyběhla ven, aniž se ohlédla.  Pádili krajinou, když tu  najednou kůň škobrtl o kámen, narazil do blízkého stromu a rozpadl se na sto tisíc kousků.

Dívka se dala do usedavého pláče. Její nářek zaslechl mladý muž, který šel okolo. Naklonil se k ní a zeptal se, co ji trápí a jak jí může pomoci. Dívka jen smutně zavrtěla hlavou a ukázala na hromadu střepů. „Nemám, čím bych je slepila“ odpověděla smutně.

Mladík se jen usmál: „Snadná pomoc. Pojď se mnou.“  A zavedl dívku do svého domu.  Tam vysypali střepy na podlahu. Společně je skládali dohromady a práce se zdála nekonečná. Dívka přestala plakat a pozorovala, jak jemně a něžně se mladík dotýká kousků porcelánu, jak trpělivě dává dohromady střípky.

Když po několika dnech skončili s prací, stála na podlaze místo hromady střepů nádherná jídelní souprava. A když mladík požádal dívku, aby s ním zůstala, jen radostně přikývla. Jejich svatební tabuli zdobil překrásný porcelánový servis. A jen dívka, která se při hostině sklonila k porcelánovému šálku,  zaslechla slaboučké: „Miluji tě.“

Je nějaké vzrušení stejně silné jako nová láska? Víme v prvních chvílích, koho držíme za ruku, na čí telefonické zavolání  netrpělivě čekáme? Okouzleně hledíme do tváře druhého, vznášíme se metr či dva nad zemí a pokud si v tu chvíli vůbec klademe nějaké otázky, nebývají to obvykle dotazy, kdo nakoupí či uvaří oběd.  Láska právě  prochází svým porcelánovým obdobím.

Pak zafouká vítr, jedovaté slovo dolehne k našim uším nebo zakopneme o zkamenělou zkušenost minulých zklamání a  počáteční iluze se rozpadne  na tisíc kusů. Začneme si klást jiné otázky než v období prvního okouzlení a ty  mohou rozbít na padrť chatrné základy vztahu postavené během prvních růžových dní.

Někteří smetou hromadu střepů do koše. Jiní začnou pomalu slepovat střípky snů, očekávání a představ, které leží před nimi. A při té piplavé, nekonečné práci si mohou všimnout trpělivosti, pečlivosti, jemnosti a něhy – u sebe i u partnera.

V Japonsku existuje umění nazývající se “kintsukuroi“, které doslova znamená “opravit zlatem”. Umělec vdechne rozbitým křehkým předmětům nový život tím, že je znovu spojí zlatým, stříbrným nebo platinovým lakem. Neodhodí je do odpadu, nemaskuje praskliny, které vznikly dlouhým užíváním, naopak je viditelnými spoji zdůrazní.  A sběratelé a návštěvníci znovu a znovu žasnou a obdivují nově vzniklou formu.  Je jiná než původní neporušený předmět, který ještě nepřišel do styku s tvrdou realitou. Jiná, ale přesto krásná. A nemůže to, co sluší  keramice a porcelánu, prospívat také našim vztahům?

 

 

Ostrov růží

Pod světlemodrou oblohou se vznáší maličký ostrov, kterého i nohy nejpomalejšího loudy obejdou za půl hodiny. Je celý pokrytý růžemi – bílé připomínají lednový sníh, žluté září jako slunce na jaře a červené se podobají lesním jahodám. Zdálky vypadá ostrov jako jedna velká sváteční kytice.

Moře v těch místech je temné jako havraní peruť. Někdy je klidné, ale po většinu času  netrpělivě naráží na břeh a zlobí se, že nemůže maličký ostrůvek schovat pod své temné křídlo. A tak alespoň rozstřikuje vodu černou jako inkoust a smáčí okvětní plátky růží. Ty jsou pokryté malými tečkami, jako když se saze rozlétnou po nedělním ubruse.

Černé moře neláká nikoho z prázdninových výletníků, kteří milují azurové tóny. A tak sotva zdálky uvidí mořskou čerň, obrací lodě své kormidlo jinam. A růže? Po týdnech, měsících a letech čekání jen zahanbeně sklání své květy. Nevoní, protože růže, jejíž krásu neobdivujeme, na svoji vůni zapomenou.

A přece – někdy, alespoň určitě jednou se už stalo –  pročísne inkoustové vody loďka. Zvědavý poutník, který své kocábce dává přednost před bytelnou výletní lodí, přirazí ke břehu, vytáhne člun a rozhlédne se. Kam jen jeho oko dohlédne, táhnou se růžová pole a nikde ani živáčka.

Jak překvapující a nevšední,” napadne ho. “Jaké zvláštní růže tu rostou,” povídá si polohlasně pro sebe, obchází ostrov, dotýká se květů a žasne nad barevnou paletou zvýrazněnou tu a tam kouskem černě.

A růže? Ty nejprve jen stydlivě nadzvednou okvětní plátek a sledují neznámého. Vidí, jak se zastavil u jedné z nich, zrovna té, jejíž květ se podobá tváři poďobané od neštovic. “Černá s růžovou, jak elegantní,” mumlá si chodec pro sebe a přechází od keře ke keři. Nakonec se natáhne pod ten největší a spokojeně usne.

Růže si potichu, jak jen to ony umějí, sdělují své dojmy. Zpočátku šeptají, pak se začnou tiše chichotat a v jejich smíchu se třepotá radost a trocha pýchy. A stane se zvláštní věc –  vzduch osvěží jemná vůně. Růže se překvapeně rozhlédnou – a náhle si uvědomí, jak opojně umí vonět. Zahalí celý ostrov i spáče lehkým závojem.  A černé tečky? Na ty si už ani nevzpomenou.

Tak to někdy chodí. Vydáte se do Berlína za kavárnami, blešáky  a lelkováním a najednou se ocitnete v pohádce. Nebo spíše na pohádkové konferenci. Malý, vyposlechnutý příběh, kde je jistě mnoho ztraceno v překladu díky anorektické znalosti němčiny, vám připomene, že pohádkám jen tak neodrosteme. Že děti jim naslouchají, aby se jim dobře spalo, a my odrostlejší, abychom se probudili.

Stánek s pohádkami

Z Mariánského náměstí k Mánesu je cesta dlouhá, zvlášť v letošním mrazivém předjaří, ve kterém jaro zapomnělo, že existují Čechy a zima přehlédla, že   v kalendáři nemáme leden, ale březen.  Místo laviček a postávání venku to láká nahlédnout do obchodů, strčit tam alespoň tři prsty a počkat, až se ohřejí.

Například takový antikvariát v Myslíkově ulici. Vejdete do malého prostoru, který je od země až k nebesům naplněný knihami. Kam zamířit dřív? Oko Vám padne na malou stoličku v pravém výklenku. Zatímco jinde musíte postávat a naklánět se nad stoly přetíženými knižními tituly, tady v rohu lehce dosednete a před Vámi se otevře kouzelná říše. Vstoupili jste do sekce pohádek, kde za pár minut můžete procestovat půlku světa – putovat od Afriky, přes Austrálii, Japonsko, Španělsko a vynořit se na Moravě. Náhle si připadáte jako na srazu spolužáků po x letech – objevují se dávno zapomenutí přátelé, s nimiž jste trávili hodiny času, kteří Vás rozesmáli i rozplakali. Lehce zapomenete na čas. Alespoň mně se to stalo. Když jsem z říše fantazie vrátila zpět do Myslíkovy ulice, ohlédla jsem se a uviděla malou holčičku. Stála za mnou a oznamovala mi, že si jde vybrat svoji první knížku.

Krásný a těžký úkol. Neutopit se v moři vydávaných titulů, často pochybné kvality, a zvolit tu správnou knihu, která okouzlí naši duši, je nepochybně obtížné rozhodování pro dospělého. A pro dítě? Možná snazší, protože ještě není ovlivněno doporučovaným výčtem bestsellerů, top žebříčky a přehledy, seznamy knih, které musíme přečíst, než zemřeme, doporučením kritiků a dalšími nesmysly, které ovlivňují rozhodování starších čtenářů.

Uvolnila jsem jí místo, protože výklenek je maličký, určený pro soukromou řeč jednoho čtenáře s pohádkami. Vybízí usednout, nalistovat první stránku, což je akt stejně magický, jak projít chrámovými dveřmi, zahradní brankou či vystoupat na vrchol hory

Ten den jsem ale zkrátka nepřišla. Odnášela jsem si v kabelce knihu německého pohádkáře Rolanda Küblera Pohádky měsíčního kamene. Přemluvila mě snadno, protože na první stránce je věnování – pro všechny, kteří si ještě jsou vědomi moci pohádek.

pohádková kniha
Roland Kübler: Pohádky měsíčního kamene

Vystoupáte po sešlapaných schůdcích, rozhrnete závěs z pestrých koberečků, usednete v malém pokojíku s pohádkářem Oyanem a můžete zaslechnout jeho povzdechnutí:  „Zjistil jsem, že málem všichni lidé se v tomto městě starali jen o své obchody. Sjednávali a obchodovali, prodávali a nakupovali, žili jen proto, aby hrabali, a nikdy neměli dost. A ode mě chtějí, abych je večer bavil historkami. Abych jim vypravoval nicotné, kratochvilné a zábavné historky. Něco, při čemž by mohli zapomenout sami na sebe. A moje pohádky, ty, které vyprávím, aby se v nich lidé nacházeli, ty už poslouchat nechtěli.  Proto jsem odešel. Té hrstce přátel, kteří mi zůstali, jsem předpověděl, že toto Město u moře bude o to chudší, oč větší bohatství jeho obyvatelé nashromáždí.“

Mluví o dávném  Městě u moře, nebo o Praze, Brně či Hradci? Bylo nebylo nebo stále je? Obojí, protože pohádky už jsou takové

ilustrace pohádky