Staré, zažloutlé dopisy. Vydávají slabou vůni a místy jsou jejich řádky rozpité. Čí ruce je psaly? Čí oči četly? A kdo je uložil na dno psacího stolu?
Moje milá,
vím, že to nemáš ráda, když Tě tak oslovuji, ale teď, když jsi tak daleko, , mi to snad promineš. Vzdálenost osvobozuje od každodenních malicherností, v tom je její dar, i když se na ni zlobím, že leží mezi námi.
Včera jsem z knihovny náhodně vybrala útlou knížku básní. Mám je ráda, taky proto, že někdy je pár veršů výmluvnějších než pětisetstránkový román:
“Jdu ve tvých stopách, mami, a nechci upadnout.
Někdy je vidím jasně, jindy je sotva rozeznám,
Kráčej trochu pevněji, mami. Abych tě mohla následovat.
Vím, že jsi kráčela po cestách, po kterých jsi nechtěla jít.
Vyprávěj mi všechno o té době, mami.
Já to potřebuji vědět, protože občas pochybuji a nevím, co dělat.
Kráčej trochu pevněji, mami! Abych tě mohla následovat.”
To odpoledne jsem se už k ničemu jinému nedostala. Seděla jsem venku na trávě a vrátila se domů až s večerem, abych Ti zavolala. Ale nebyla jsem si jistá, jak bude znít můj hlas. Ne, vlastně jsem naprosto přesně věděla, že klidný vy rovnaný nebude. Proto jsem vytáhla dopisní papíry, ty zdobené, které jsi mi kdysi přivezla z Florencie, a začala psát. O těch verších, víš, a taky o nás dvou.
Kráčela jsem před Tebou pevně? Nevím, spíš si myslím, že mé kroky byly často velmi nejisté a někdy se do nohou zadírala ostrá bolest. V tu chvíli jsem si přála, aby také mě někdo nesl, alespoň kousek. Kdybych se tehdy podívala na svá chodidla pozorněji, zjistila bych, že jsou v nich malinké, sotva viditelné, a přesto ostré jehličky – jako když se projdeš po pokosené louce plné uschlých bodláků. Na první pohled nejsou vidět, ale cítíš je. Stejně jako já jsem cítila jemné ostny výčitek a pochybností, jaká bych jako matka měla být. Zkoušela jsem dostát těmto měřítkům, ale k ideálu jsem měla daleko.
V jednom článku Lynn Andrewsová psala o tom, že existují dva druhy matek – pozemské matky a tvořivé duchové matky. Ty pozemské uspokojí všechny hmotné potřeby svých dětí jaksi bezděčně a snadno. Hned mě napadlo, že nepíše o mně, a vzpomněla jsem si na chaos při ranním vstávání, na úkoly, nad kterými jsem někdy mávla rukou, a na poletující věci v domě, které tak rády měnily místo a nebyly k nalezení. Ty druhé, duhové matky, své děti spíš inspirují, aniž by pro ně bylo rozhodující, zda dodržují pravidelný režim či z a jim připraví teplou večeři. To mi bylo známější. Trochu mi to pomohlo.
Říkala jsem si, že bych měla zvládnout obojí, být praktická i motýlí. Chvíli jsem si myslela, že to půjde, že se proměním v užitečnou bytost s tisíce rukama, které budou uklízet, vařit, hladit a šít zároveň, v bytost s hlavou, která bude stejně spolehlivá jako plánovací kalendář, a s očima, které dohlédnou kamkoliv i do budoucnosti, stejně jako starověká Sibyla. A mé myšlenky budou zároveň lehké a svobodné jako motýl, poletující si po louce fantazie, a ukážou Ti krásu, která nás obklopuje. Že Ti poskytnu všechno, co potřebuješ. Ale je to vůbec v silách jedné ženy?
Myslím, že na všechny otázky, které si klademe, nám život nabídne odpověď, která koriguje naše často jednostranné stanovisko, a využívá k tomu nejrůznější cesty. Ke mně přišla jednou večer, když jsem si zapnula televizi a „náhodou“ (stejně vím, že žádné náhody nejsou) v ní běžel film Tajný život včel. Vyprávěl o cestě jedenáctileté Lily, která si z rodného domu donáší znepokojivé dědictví – touhu po matce, která zemřela, a obrázek Černý madony. Na své pouti do neznáma ji tento obraz dovede ke třem černošským sestrám – May, July a August Boatwrightovým. Toto trio včelařek jí nabídne domov, úly plné včel a sladký med a pomáhá jí unést pravdu o své matce, která se liší od jejích dětských fantazií. V závěru filmu píše Lily do svého deníku: „Každý den se vracím k jednomu žhavému srpnovému odpoledni. Na příjezdové cestě, na kamíncích a v prachu tam stály ony – všechny mé matky. Mám víc matek než jakékoliv jiné děvče. Jsou jako měsíce, které na mě svítí.“
Krásný obraz. Napadlo mě, že každá žena by měla mít víc než jednu matku. Doufám, že i Ty je potkáš a vždycky budeš mít kolem sebe. Přítelkyně, tety, učitelky, babičky, kolegyně, ženy, které se narodily dlouho před Tebou nebo Tě předešly jen o pár dní. Všechny potřebujeme jejich fyzickou i psychickou náruč, i když se rády považujeme za silné, sebejisté a samostatné. Každá z nich Ti nabídne něco jiného, co Tvoje vlastní matka nemohla. Přijmi to. A nevyčítej jim, když nebudou přesně vyhovovat Tvým představám. Je to stejné jako s objetím – někdo Tě stiskne jemně, jiný tak prudce, že zalapáš po dechu, a další dlouze a pevně. Každý dotek je jedinečný, stejně jako každá mateřská náruč.
Je to zvláštní věc, že i když je svět kolem nás již jiný, něco uvnitř nás nutí jednat podle hodnot, které platily v době našeho dětství. Když jsem byla malá, milovala jsem přírodu, a chtělo se po mně, abych se dobře cítila pod střechou, ráda jsem si četla a poslouchala příběhy, ale bylo zapotřebí dělat něco praktického, toužila jsem malovat, ale šití bylo užitečnější. Postupně jsem se naučila skrývat své potřeby a živila je jen v kradených chvilkách. Časem jsem na ně zapomněla úplně. Myslela jsem si, že přijetí a lásku získám podvolením se požadavkům ostatních. Může být někdo dobrou matkou druhým, když nemá dost pochopení a trpělivosti sám se sebou, dost odvahy přihlásit se k tomu, co ho naplňuje, a pečovat o to navzdory okolí? Myslím, že ne.
Přála bych si, abych na tohle přišla o trochu dřív, ale všechno má svůj čas. Proto Ti píšu těchto pár řádků, i když vím, že zkušenosti jsou nepřenosné a musíme se za nimi vypravit sami. Doufám, že Tvoje cesta bude vlídná. Moc bych si to přála…..
Staré, zažloutlé dopisy. Vydávají slabou vůni a místy jsou jejich řádky rozpité…
