Zahrady, branky do ráje

Cest, cestiček, kterými se dá protáhnout do ráje, je mnoho a každý má tu svoji. Jednou z nich jsou zahrady. Projdete  brankou, prolezete dírou v plotě či ve zdi a vstoupíte do prostoru, kde čas plyne pomaleji a věčnost se zdá na dosah ruky.

Neviditelné ruce načechrají vlasy a duše zapomene na chaos a hektičnost všedních dní. Je čas potěšit smysly a být v kontaktu se zemí, sluncem, deštěm, cítit jemnou vůni rostlin a zaposlouchat se do tichého rozhovoru listí, vody a větru.  

Epikuros věděl své, když se vyhýbal studeným místnostem a  své přednášky pořádal právě v zahradách.  A staří Římané svěřili zahrady pod patronát půvabné bohyně Venuše. Možná právě proto, že její ruka vedla tehdejší mistry zahradníky, jsou italské zahrady tak okouzlující. Nejsou divoké jako anglické, ani příliš uhlazené, učesané a zkrocené jako francouzské. Lidská ruka a příroda stvořily delikátní dílo, které nepřestává okouzlovat a zachovává rovnováhu mezi přírodou a lidským umem.

Když davy turistů chvátají do muzeí, chrámů, galerií, je osvěžující zamířit opačným směrem a ukrýt se v zahradách. Jsou rozesety po celé Itálii a nabízejí přátelskou náruč. Připomenou nám, že venku před brankou můžeme odložit starosti, spěch i přílišné ambice a naladit se na přirozené rytmy přírody a duše.

A co až se přiblíží zimní čas a zahrady se ponoří do sebe? Pak můžeme jako virtuální vstupenku do jejich kouzelné říše vyzkoušet knížku Pavla Čecha O zahradě či film Agniezsky Holland Tajemná zahrada. Rázem se ocitneme v jejich zelené, konejšivé náruči. 

Cestou do Zruče

Někdy se prostě taková věc přihodí. Jeden den ti svítí slunce do tváře a celý svět se na tebe usmívá. A zítra se k tobě nikdo nezná. Zapomenutá, odložená. Ze stovky pocitů je tenhle příjemný asi tak jako ježek v kapse.

Divíš se a nechápeš proč. Chvíli zpytuješ svědomí. Minulý týden s tebou zrovna nebyla příliš velká zábava. A taky ti spánek zavřel oči, když jsi slyšela po sté stejnou historku. Mohla jsi to ještě chvíli vydržet, ale každý má přece právo být unavený, ne?

Nebo je to kvůli té nohaté blondýnce, která se tu objevila před pár dny a rázem na sebe strhla všechnu pozornost? V porovnání s ní ses cítila omšelá, utahaná, menší o pár centimetrů.  Jako důvěrná rodinná známá, která už nemůže ani zaujmout, ani překvapit a vlastně nikoho moc nezajímá.

Anebo to bylo celé úplně jinak. Prostě přišel čas a tvůj příběh skončil. Z parádního pokoje ses přestěhovala jinam. Byla tam zima, šero a prach, takové už půdy a podkroví bývají. Říkala sis, že je to nový začátek, ale sama jsi tomu nevěřila a moc tě to neutěšilo.  

Ale i tohle trápení pominulo a teď jsi tady, na zručském zámku. To není tak špatné, ne? Mnozí začínají na zámku a skončí na půdě. Ty jsi to vzala opačným směrem a je z tebe zámecká paní. Těší tě to,  když vidíš, že za chvilku s tebou musí příchozí zaplatit a ještě přitom urazit dlouhou cestu?

Díváš se na ně a s lehkým pobavením sleduješ, jak jim jiskří oči.  Možná tě to taky trochu dojímá, jsi už dáma v letech a máš na kapku sentimentu právo. Oni ostatně také.  Mají touhu se tě dotknout, vzít za ruku a třeba i nepozorovaně strčit do batohu. Odnést si  tebe i tvoje kouzlo – alespoň na chvilku vrátit čas, oživit staré vzpomínky, začít si hrát a cítit, jak do tváře svítí slunce a celý svět se usmívá.

V kraji Za horami

Paracelsus tvrdil, že dávka rozhoduje o jedu  a moje babička zase, že všeho moc škodí.  A platí to i o dávce turistů. Na některých místech je jich prostě moc a nad jinými již převzali vládu zcela. Naštěstí ale ještě existují zastrčené kouty, které unikají pozornosti stěhovavých kobylek.  Řekové mají svoje Zagori a Portugalci  Trás-os-Montes – kraj Za horami. Místo, kde  lišky i lidé přejí dobrou noc a vám to nepřijde divné.

Cestovní kanceláře vám takovou oblast zpravidla nenabídnou (naštěstí), doprava je tam poněkud svízelná (ale možná). Signál buď chybí, anebo nestojí za nic, což z těchto míst činí ideální destinaci pro léčení závislosti na mobilu, sociálních sítích a dalším elektronickém harampádí či kýžený únik před dotěrným zaměstnavatelem. Spát se dá leckde, společníka vám bude dělat nanejvýš vítr.  

Místní lidé nespěchají a rádi se dají do řeči. Vůbec nevadí, že nemluvíte jejich jazykem, protože gesta rukou, úsměv, hbité nohy či tužka a kus papíru dokáží být spolehlivými tlumočníky.  Procházíte tím zeleným, divokým královstvím a máte pocit, že jste se ocitli v ráji. Na stráních rozkvétá levandule, září zlaté janovce, pod horou  se choulí malá kamenná vesnička a o kus dál v údolí druhá.

V té první, letní, kde žijí místní v teplých měsících a pasou tam svá stáda, potkáte několik lidí, většinou letité drobné ženušky v černých šatech a pár mužů řídících malé traktůrky. Do té druhé scházejí, když se začne ochlazovat.  Mnoho domů je prázdných a vyhlíží své majitele už pěknou řádku let. Mladí lidé i ti o pár let starší odešli neznámo kam za prací a vesnice je poloprázdná. Koupit si zde můžete hned celou ulici, možná i půlku vsi.

Pak se zatáhne a začne drobně pršet. Schováte se pod střechu rozpadající se verandy a společníka vám dělá pes, který se stejně jako vy rád toulá, anebo trpělivě vyhlíží toho, kdo odsud před pár lety odešel. Kraj Za horami ukázal svoji melancholickou tvář.  Je prázdný a přece není. Putujete po fortelně vybudovaných kamenných stezkách, překračujete klenuté mosty a zastavíte se malé kapličky, kterou někdo ozdobil květinami. Pečlivě obdělávaná políčka chrání křížky a sošky madonek.

Opustíte vesnici a vystoupáte do hor. Jsou liduprázdné. Jdete hodinu, dvě, tři. A najednou před vámi na cestě šedá britská kočka a za ní pěstěný černobílý společník. Žádní toulaví chudáci, ale dobře živení a opatrovaní čtvernožci. Je to fata morgana, přelud z hladu či místní fantom? Odpověď přijde za pár minut v podobě mladého francouzského páru. Jsou to turistické kočky, které je doprovázejí na všech cestách a výšlapech. Mají rády hory i nížiny a chodí kamkoliv a za jakéhokoliv počasí.

Po nějaké chvíli kočky netrpělivě zamňoukají a je čas vydat se dál. Za chvíli se ztratí za zatáčkou a vy přemýšlíte – byla to skutečnost nebo kouzlo? Možná kouzelná skutečnost, kterou má kraj Za horami nachystaný pro ty, kteří se do něj vypraví.