Archiv pro štítek: Book therapy

Vášeň a lásku ke knížkám máme vetkanou v naší rodinné historii. Četlo se často, potichu i nahlas, pro sebe i pro druhé. Na konci každého roku si říkám, kterou z přečtených bych zvolila na pomyslnou první příčku. Je to ošidné a lze si tak snadno naběhnout, stejně jako se to stalo Paridovi. A to vybíral jen ze tří krásek, kdežto mě těch knižních během roku potká mnohem víc.

Ale i přes pár desítek titulů, které mi prošly rukama a některé i srdcem, bych ráda vyjádřila díky neviditelným knižním Múzám, které mě nasměrovaly ke knize Vděk. Když jsem útlou novelu od francouzské spisovatelky Delphine de Vigan držela v ruce, netušila jsem, o jaký jde poklad.

Několik desítek stran vypráví o příběh o pouštění a opouštění, o stárnutí a odcházení, o dětské bolesti, která se neztrácí ani po desítkách let. Jsou to témata, před kterými dnešní doba ráda zavírá oči, ale která nám život přichystá – dřív či později.

„Až budu stará, lehnu si do postele nebo se zabořím do křesla a budu poslouchat hudbu, kterou poslouchám dnes, tu, co pouštějí v rádiu nebo v klubech. Zavřu oči, abych znovu cítila své tělo při tanci. Své štíhlé pružné tělo mezi jinými těly, tělo oproštění od všech pohledů, když tančím sama uprostřed pokoje. Až budu stará, strávím celé hodiny takhle, budu pozorně vnímat každý zvuk, každý tón, každý ráz. Zavřu oči, ano, a v duchu si představím sebe samu při tanci, v opojení, vybavím si jeden za druhým ty pohyby a předěly a celá se poddám rytmu a taktu, které tak souzní s tepem srdce. Až budu stará, pokud někdy budu, zůstane mi tohle. Vzpomínka na tanec, na hluboké tóny, které mi duní v útrobách, a na vlnění mých boků.“

Ale nejde jen o ztrácení. Tíha těchto zkušeností je vyvážená intenzitou prožívání, schopností zahlédnout krásu v drobnostech, na které dříve nebyl čas, intuitivní moudrostí a ochotou naslouchat těm, kteří se zastaví.

Hlavní hrdinka ztrácí, ale zároveň získává – onu dovednost odhalit místa lidských slabostí a bolestí a přesnou otázkou se do nich strefit, otevřít starou ránu a vyčistit ji. To je ona speciální forma terapie, kterou zralí staří lidé nabízejí. Jejich pohled je ostrý navzdory slábnoucímu zraku a jejich otázky se podobají jehličkám, kterými zkušený znalec čínské medicíny uvolňuje zablokovanou a stagnující energii.

Příběh Mišky Seldonové  nás má pobídnout, abychom to důležité – vyjádření vděčnosti, laskavé slovo povzbuzení, dotek – neodkládali na někdy. Abychom využili čas, který nám byl darovaný, beze zbytku. Abychom na naše nejbližší a přátele pohlíželi méně kritickým okem. Abychom se neuchýlili k mlčení, ale usilovali o živý dialog, abychom místo sms, telefonu a sociálních sítí volili osobní setkání.

A pokud jsme s někým tuhle možnost prošvihli? Můžeme svůj dluh splatit jiným lidem.

Láska na první pohled. Překvapí, protože s ní nepočítáš. Vlastně nemyslíš vůbec na nic. Večer zavřeš oči a rázem zmizí ruch velkoměsta, šňůry aut, celé to betonové mraveniště. Usneš ještě před cedulí Hlavní město Praha. A ráno? Šedomodrá hradba hor a před ní  tančí něžné větve modřínů.  Srpek měsíce, poslední připomínka noci, bledne a první sluneční paprsky pozlatí horské vrcholky.  Útrapy devítihodinového vyspávání na sedačce autobusu jsou rázem ty tam.

Mé první setkání s Julskými Alpami. Brzy následovalo druhé, třetí. A pak jsem je přestala počítat. Svěží po jarním tání, bělostné a rozpálené letním žárem, zadumané v mlhavém závoji i zdobící se prvním sněhem, ze kterého září rudé jeřabiny. Na jejich vrcholcích, kam nevedou lanovky, jen úzké stezky, se prohání vítr, stáda kozorohů a kamzíků a  taky pár nadšenců, kteří nedostatek turistických vymožeností považují za požehnání.

Činorodost, ruch, spěch – to všechno zůstalo daleko v kraji. Stačí se jen natáhnout na louku a dívat na oblohu. Bezpečný útulek pro tu část naší duše, která chce zůstat neochočená, tichá, pozorná a nerušená moderními technologiemi a hektickými požadavky, pro část našeho já, které je doma uprostřed lesů, potoků a ostrých štítů.

A co zima, když sníh zasype kamzičí stezky a uzavře horské průsmyky? Je čas snít, nechat si zdát o horách a na nočním stolku mít třeba knížku Paola Cognettiho Divoký kluk. Dobře udělá všem – i divokým holkám. Je tenoučká, proto je třeba uždibovat z ní pomalu.

Podobá se lehce načrtnutému akvarelu. Bloudíme s autorem po jeho horských chodníčcích, nebo se procházíme po Julkách, Krkonoších  či Orličkách? Naučily nás hory vystačit si s vlastní společností, nebo jsme v tomto ohledu přecenili své schopnosti jako Cognetti: „Naučil jsem se štípat dříví, rozdělat oheň v bouřce, okopat a osít zahradu, vařit s horskými bylinami, podojit krávu a balit seno. Ale nenaučil jsem se být sám, což je jediný pravý cíl poustevnictví. V tomto ohledu jsem si připadal stejný jako první den. Jako poustevník jsem za mnoho nestál. Šel jsem nahoru, abych byl sám, a přitom jsem nedělal nic jiného, než jsem hledal společnost.“

Věříme v maličká znamení, v kouzlo drobností, které nás do nich zase zavane? Cognetti to dělal: „Psal jsem lístečky a schovával je v puklinách skal, ve štěrbinách v kůře stromů, aby tam má slova zůstala i po mém odchodu. Teď musím jít. Je čas vrátit se dolů. Už vím, o čem si v zimě nechám zdát.“ Nechme se zlákat. Nechme si zdát o horách. 

 

Závislost lze vypěstovat prakticky na čemkoliv – na tabáku, sklence alkoholu, nakupování, na čokoládě i na  ženských románech. Někdo může namítnout, že čokoláda našemu  zdraví neuškodí, právě naopak. Co ale platí pro tmavou, vysokoprocentní krásku, to se nevztahuje na její neduživou vzdálenou příbuznou, tvořenou hlavně ztuženými tuky, cukrem a umělými dochucovadly.

S  ženskými romány se to má podobně. Ze záplavy růžových, přeslazených knih lze občas kousek ochutnat, ale při pravidelné konzumaci hrozí, že běžný život dostane lehce šedivý nádech,  pohádkové zázraky budeme od pondělí do pátku netrpělivě vyhlížet z okna bytu či sedačky MHD a optikou románových řádků začneme posuzovat své blízké.

U sladkostí nás často varují texty na obalu. Od “čokoládové pochoutky” tedy spotřebitel zpravidla neočekává stejný chuťový zážitek jako od 80% čokolády. Ale do které z kategorií knižních dobrot patří Ty a nikdo jiný?   Rupert Thomson vypráví příběh  lásky, která vznikla v jednom okamžiku na první pohled – a vydržela.  Tady ale podobnost s červenou knihovnou končí.

Černá obálka skrývá životní příběh Suzane Malherbeové a Lucie Schwobové, alias Marcela Moora a Clauda Cahuna – dvou výrazných uměleckých osobností, nevlastních sester a milujících se partnerek, které díky vzájemnému vztahu našly odvahu vzepřít se téměř všemu, co jim osud přihrál – rodině, pohlaví, jménu i nacistům.

„Jen a jen ty položíš mi ruku na čelo a přes oči.

Ty a jen ty a já vzdám se lží, vzdám se nevěry.

Smíš přetnout lano zakotvené lodi. Ty a nikdo jiný.“

Kulisu jejich vztahu, který procházel svými vrcholy, propastmi, představoval nebe i peklo, tvořila francouzská Bretaň, umělecká meziválečná Paříž a normanský Jersey:

„Já byla ta praktičtější z nás dvou, rozumnější. Taková skála. Ale někdy, opravdu jen někdy jsme si role vyměnily, naprosto nenásilně, bez zádrhelů, pohodlně jsme vklouzly do postavy, kterou ještě před chvíli zosobňovala ta druhá, zakusily jsme její přání a touhy. Kolikrát jsem zaznamenala, jak si této schopnosti povšimli naši známí a očividně nám ji záviděli, třebaže sami byli bohatší nebo slavnější. Uvědomovali si, že nemají nic, oč bychom my stály, a považovali naši soběstačnost za odmítání jejich hodnot. Pokud po penězích, kráse a slávě nebaží ten, kdo je nemá, ztrácejí cenu i pro toho, kdo se jimi může pochlubit. Možná právě proto jsme zůstávaly stranou. Stáhly jsme se. Ne proto, že by nás někdo vystrnadil, nýbrž proto, že nám nic nechybělo.“

Tolik vášně,  odvahy, respektu a pochopení, ale také tolik dřiny,  zklamání, slz a strachu – tolik, že jim oběma vystačily na celý život.

Vznikne-li pokušení – stejně jako při konzumaci čokolády – sáhnout po dalším kousku, není od věci zalovit v životopisné sekci nakladatelství Metafora a zvolit knihu Ella & Kandinský od Mary Bassonové. Nejen proto, že redaktoři této edice mají šťastnou ruku při výběru titulů. Nejen proto, že jde opět o silný příběh, tentokrát  talentované malířky Gabriely Münterové, která se při své tvorbě i životní lásce musela postavit uměleckým zvyklostem, předsudkům společnosti a nacistickému útlaku. Ale také proto, že kniha ukazuje naději  a nové možnosti tam, kde jsme v pokušení proklínat se za špatné rozhodnutí, vidět jen černou díru a slepou uličku.

Gabrielin příběh mi připomněl, že  život můžeme vnímat dvojím způsobem – jako  konto, z jehož počáteční jistiny den po dni vybíráme a chudneme, nebo jako  účet, na který každý den ukládáme pár drobných a díky tomu bohatneme.  První koncept nám sugeruje pocit, že zítra bude vždycky hůř než dnes, že se  náš život  den po dni znehodnocuje, ztrácí na kvalitě i na možnostech. Ten druhý  umožní vnímat život jako malířské plátno   – na každém tahu záleží,  každý tah se počítá a až na konci se vyloupne dílo v celé kráse a košatosti.

 

Všimli jste si někdy, jak velký prostor zabírají v knihkupectvích regály s psychologickou a osobnímu rozvoji věnovanou literaturou? Připomínají pohádku Hrnečku, vař, ve které hlavní hrdinka zapomněla říci dost.

Naopak, zamíříme-li do oddělení s poezií, spatříme zpravidla skromnou polici. Rázem nám odpadnou starosti, jak se v přebohaté nabídce knižních titulů vyznat. A naše duše pookřeje. Zatímco na psychologickou svépomoc zaměřená literatura může někdy chutnat stejně jako polévka ze sáčku, kterou nám servírují bez horké vody – skřípe to mezi zuby a občas škrábe v krku, pár veršů připomíná babiččin nedělní vývar – zasytí nás a posílí. Navíc stačí malá porce:

Když zmenší se svět

a je sotva jako vlákno,

naše nemotorné ruce

už nedokážou nic uchopit.

Nenaučili nás

jedinému cvičení, jež by nás mohlo spasit:

Dokázat se uživit stínem.

(Roberto Juarroz)

Někdy se stane, že se objeví titul patřící tam i onam, dílo znalce duše a básníka, avizující zajímavý čtenářský zážitek. Útlá Knížka o lidském stínu, kterou napsal americký básník a esejista Robert Bly, patří právě do této kategorie. Texty, které obsahuje, se „vařily“ pozvolna a dlouho, tak to u správného vývaru bývá.

Stín – pojem, kterým analytická psychologie označuje naše nežité kvality, nazývá Robert Bly dlouhým pytlem, který vlečeme za sebou. Ukládáme do něho věci, které se nelíbí našemu okolí – nejprve rodičům, abychom si uchovali jejich lásku, později učitelům, abychom nepřišli o jejich přízeň a netřásli se pod jejich přísným pohledem, a od určitého věku také našim vrstevníkům a kolegům, do jejichž party chceme patřit. Ve dvaceti letech představuje většina z nás anorektické bytosti zatížené ohromným břemenem odmítnutého.

Pinožíme se s tím závažím hezkých pár let, ale vynaložená námaha neodpovídá výsledku. Pytel není lehčí, naopak. To, co jsme do něj kdysi uložili, o sobě začíná dávat vědět – jako vzteklá kočka, která chce na svobodu, prská, kouše, škrábe a je všechno jen ne sympatickým společníkem.

Zkoušíme ledacos, abychom se nepříjemných pocitů zbavili – obvykle je to prst mířící na ty druhé, někdy maska hrdiny, která se navenek křečovitě usmívá a zastírá vnitřní napětí. Chvíli to funguje, ale ne dlouho.

A pak – když máme štěstí – nás napadne rozvázat pytel a nahlédnout dovnitř. To, co uvidíme, se nám líbit nemusí. Nalezneme tam mnoho zaprášených a nepoužívaných věcí – někdo zlobu a vztek, ve které se proměnila  vrozená a léta zahálející kuráž, někdo závist, která původně byla nápaditostí a originalitou ležící bez užitku. A také slzy, za které jsme se styděli, protože kluci nepláčou a moderní holky taky ne.

Při přehrabování se v té temné zásobárně se trochu zaprášíme, jsme samá čmouha a pavučina, ale tak už to při hledání starých pokladů bývá. Zjistíme, že spousta věcí vytažených z pytle se nám náramně hodí. Navíc nás přestanou záda a ramena bolet, vykračujeme si jaksi svižněji a kdo ví – jednoho dne se možná ohromný pytel promění ve splasklou síťovku, kterou zlehka strčíme do kapsy.

 

 

Češky mají svoji Makovou panenku, Francouzky Ženu v barvě vlčího máku. Ta první je veselou průvodkyní dětskou krajinou a její rozevlátá sukně svádí k poletování, tanci a obdivu. Jenomže bránou dětství se za námi neprotáhne.

Podívejme se tedy na tu druhou. Třeba bude její pulsující barva vítaným oživením našich šedých ulic a béžových životů.

„Ta žena jde za Martou jako stín. Její silueta s krátkými sukněmi a vlajícími vlasy je vystínovaná na chodníku. Proč sleduje Martiny kroky? A pak se náhle ta žena zastaví, sotva na krátký okamžik, který však přiměje Martu, aby se otočila  a konečně na ni pohlédla…

 Ta žena je skoro celá v červeném a má bohatou a lesklou hřívu hnědých vlasů. Jenže ta červená není jen tak ledajaká. Je to rudý odstín vlčího máku, barva, kterou Marta okamžitě poznává. Její barva, její kultovní barva. A barva zapovězená.

 Jako by se najednou a naráz sesula zašedlá pískovcová zeď uplynulých padesáti let, neboť neznámá má na sobě vzdušnou, hluboce vystřiženou halenku v tomto barevném odstínu, a ta se zvláštně podobná halence, kterou Marta nosila celé léto před zásnubami, než byla nemilosrdně vykázána z jejího dívčího šatníku.

 Co se vlastně tehdy stalo s tou její zakázanou halenkou?  Vyhodila ji, nebo darovala nějaké přítelkyni? O vlčím máku se říká, že je květinou vyjadřující  touhu. A co když se na té ulici právě setkala s touhou?“

Kniha francouzské spisovatelky Noelle Chateletové Žena v barvě vlčího máku vypráví příběh sedmdesátileté Marty oblečené v modrém kepru a utopené až po uši v zaběhnuté rutině. Vše se změní jednoho rána, kdy vymění svůj obvyklý šálek čaje za voňavou kávu. V kavárně U Tří kanonů si objedná hned dvě – jednu pro sebe a jednu pro Muže s granátovou šálou. Její další kroky vedou ke sklence sherry, do malířského ateliéru, kde se stává modelkou, a z oprýskaného bytu do španělské Sevilly.

Dvacetiletá, čtyřicetiletá, sedmdesátiletá – všechny potřebujeme potkávat Ženu v barvě vlčího máku, protože všechny potřebujeme věřit, že drobná změna je začátkem kouzelného řetězce událostí, které nás oživí a naplní radostí, byť se naše okolí může tvářit značně překvapeně.   Potřebujeme si připomenout, že ani ve starším věku není čas na vybledlé záclony, nenápadné šaty, předvídatelnou rutinu, zdravotní čaje místo opojné vůně kávy  a osamocenou domácnost místo rušných cest.  Na to je prostě brzo vždycky. Ale na setkání s Ženou v barvě vlčího máku není pozdě nikdy.

„Bylo nebylo. “  Takové začátky příběhů v nás vyvolávají iluzi, že  vyprávění se odehrává v pohádkovém čase a podobnost s jakoukoliv reálnou situací či konkrétní osobou je čistě náhodná.

Tak tedy bylo nebylo. V jednom městě provozoval svůj krámek holič Fusi. Jednoho dne, když neměl zrovna „svůj den“, ho navštívil neznámý muž v šedém obleku a předložil mu recept na spokojený život. „Základem všeho je úspora času“, prohlásil a nabídl holiči, že zefektivní jeho práci. Na základě jeho rad a doporučení se Fusi přestal vybavovat se svými zákazníky a stříhal mnohem rychleji a efektivněji. Omezil návštěvy u své invalidní přítelkyně, starou matku umístil do domova důchodců a kanára prodal obchodníkovi. Ale zvláštní věc, od té doby jeho nervozita a neklid stále rostly, protože mu nezbyla ani chvilka ze všeho toho nastřádaného času. Ten zmizel, jakoby nikdy neexistoval. Čím usilovněji šetřil časem, tím rychle míjely jeho dny.

Šedý agent a jeho kolegové nenavštívili jen pana Fusiho, ale obešli celé město, a tak brzy přibylo dalších časových „šetřilů“. K nim se připojili ti, kterým – i když o něco podobného nestáli, nezbývalo nic jiného než se přidat k tomuto zběsilému tanci. Město ztrácelo svoji barvu a každý den získávalo výraznější odstín šedi. Na ulicích se lidé bez zájmu míjeli, jejich tváře byly mrzuté, unavené, roztrpčené, jejich pohled nepřívětivý.

„Čas je hodnota, nepromarni ji.“ „Čas jsou peníze, šetři jím.“ Těmito hesly se lidé řídili. Přestávalo být důležité, jestli někdo dělá svoji práci rád. Naopak, názor byl úplně opačný, něco takového totiž zdržuje.

A lékaři? Ti jen beznadějně vrtěli hlavami nad množícími se příklady podivných onemocnění, se kterými je unavení lidé navštěvovali v jejich ordinacích. Co poradit těm, kteří pomalu ztratili chuť cokoliv dělat? Tato nemoc nepřešla za pár dní jako běžné nachlazení. Naopak, byla silnější den ode dne, nemocní stále mrzutější, zamračenější a nespokojenější sami se sebou i s celým světem. Neznali hněv ani nadšení, zapomněli se radovat i truchlit, smát i plakat.

Život lidí ve velkém městě byl nalinkovaný jak přímka, všechno v něm bylo vypočteno a stanoveno, každá hodina, každý okamžik. Čím více lidi skrblili časem, tím méně ho měli.

Sáhnout místo učebnic time managementu po knize Michaela Endeho Děvčátko Momo a ukradený čas (nebo se podívat na film Momo) není špatnou volbou a ztrátou času. Naopak – pro manažery mnoha firem by mělo jít o povinnou literaturu.  Poutavé vyprávění by jim připomnělo, že zaměstnanci jsou lidé, nikoliv naprogramované stroje. Ty sice vykonají rutinní činnosti rychleji a efektivněji, ale selhávají, když je třeba přijít s neotřelým nápadem nebo i drobným zlepšovákem.

A poselství pro nás ostatní uběhané, dospělé fretky? Možná připomenutí toho, že děti nesledují úzkostlivě hodiny či kalendář,  ale znají čas podvečerního vyprávění, čas pobíhání venku a čas úkrytů pod střechou, čas zamrzlého rybníka a čas prvních třešní. Co zkusit alespoň občas nastavit naše vnitřní hodiny právě tímto způsobem?

 

 

Každý si pod tímto slovem představuje něco jiného. Někdo návštěvu exotických destinací, jiný nákup značkové kabelky, další večeři v restauraci ozdobený michelinskou hvězdičkou. Pokud na tato potěšení dosáhne stále více lidí, můžeme ještě mluvit o luxusu, který máme přece jen spojený s pocitem, že si užíváme něčeho výjimečného, vzácného, vyhrazeného jen nemnohým? Sotva.                              

V naší materiálně stále náročnější a splašenější době se luxusem stávají věci, které moje babička s dědou považovali za samozřejmost – čistý vzduch a voda, ulice bez aut, na kterých si mohou děti bez obav hrát, zdravé potraviny. A také čas. A ticho –  nerušené dopravním hlukem, městským šumem, neustálým vyzváněním mobilů a všudypřítomnou hudbou.

Ticho se stává luxusem, zároveň je ale nezbytností. S hlukem se sice naučíme nějak žít, ale nikdy si na něj nezvykneme. Nezvyknou si na něho ani ptáci, kteří podle jednoho výzkumu zpívají ve městě jinak – pronikavěji, snad aby obstáli v konkurenci se zvuky, které vyluzuje tzv. civilizovaný svět.

Jenomže není stížnost na civilizační hluk tak trochu výmluva? Ticho není jen léčivé, konejšící, ale také děsivé. Nahání strach, protože se v něm můžeme potkat sami se sebou. Nebojíme se právě tohoto setkání?   

Erling Kagge, renesanční osobnost ukrývající v sobě právníka, dobrodruha, polárníka, nakladatele a spisovatele, si z ticha učinil předmět důkladného studia. Přemýšlel o něm při výpravách do divoké přírody, při expedici na Antarktidu, sledoval ho i v divočině velkoměsta. Podle něho není ticho pouhou absencí zvuku, ale kýženým stavem, kdy můžeme konečně slyšet sami sebe.

Vzít si do batohu jeho knihu Radost z ticha, nechat doma mobil, otočit se alespoň na chvíli zády ke všem neodbytným povinnostem, hrozícím termínům a požadavkům okolí – je luxus. Ale také nezbytnost.

 

 

 

Smyslnost, krása, harmonie, kouzlo, rozkoš – tato slova nás napadnou ve spojení s astrologickou Venuší. Ovšem představit si ji v kuchyni vyžaduje drobet fantazie. Alespoň v našich zeměpisných šířkách, kde soupeří bohyně účelnosti a efektivnosti žehnající stánkům a restauracím s rychlým občerstvením s kultem zdraví, který plní regály knihkupectví desítkami bio, raw, vegan, paleo a dalších zdravých kuchařek. Zvolit správný, bezchybný a zdraví podporující směr a  vyhnout se všem zakázaným a zavrženíhodným  ingrediencím kuchaře a kuchařky vyčerpá natolik, že pocítit radost z experimentování, kouzlit s chutěmi a barvami s lehkostí a požitkem a navíc sezvat ke stolu přátele,  se zdá být úkol přesahující lidské síly.  Možná přeháním, ale jen trochu.

Vydejme se o pár set kilometrů dál – do Francie. Tam usedá Erós ke stolu, vymaže čas a oddá se rozkoši hostině smyslů a kráse okamžiku, v němž se kouzlo jídla snoubí s živou společenskou konverzací a místo patnácti minut se tento rituál klidně protáhne na pár hodin. To jsou mé letmé postřehy z cestování po Francii a spolupráce s francouzskými kolegy.

Pokud zrovna nemáte čas vydat se do země galského kohouta, sáhněte knize Mimi Thorisson Francouzská venkovská kuchyně, pokrmy a příhody z vesnice na vinicích.  Jste-li frankofilové s vlažným vztahem k utěrce a hrnci, potěší Vás její vizuální stránka a příběh rodiny, který se v ní ukrývá.

Kniha začíná slovy hraběte z Neufchateau: „Postavte obývací pokoj dříve než kuchyni, a dům je v troskách.“ a  pokračuje příběhem Plantie Pautardové, ženy činorodé žijící se svým manželem-pekařem žijící v malé vesnici Saint Yzans. Její milenec, starosta obce, jí koupil největší dům v okolí, kde tato žena zřídila luxusní hotel a restauraci a vařila bok po boku se svojí dcerou a později i vnučkou. Čas ubíhal a vzal s sebou i trojici kuchyňských kouzelnic. Pak prázdný dům zakoupila rodina se sedmi dětmi a mnoha psy a začala psát novou historii.

Můžete putovat vesnicí, ponořit se do její historie i současnosti, hloubat nad tím, proč je důležité nabídnout aperitiv, zastavit se ve vinotéce či přemýšlet nad výběrem sýrů. Nebo se nechat krásnými  fotografiemi přivést až ke sporáku. Nesmíte ovšem  šetřit smetanou, vejci, máslem a šampaňským.  Pokud začnete podle Miminých receptů kouzlit, můžete večer či v neděli  pozvat rodinu a přátele na báječnou hostinu, protože Venuše se jen nerada oddává požitkům o samotě. Jejím úkolem je svádět, okouzlovat.  Astrologové ji nazývají malým štěstím, díky kterému zapomeneme na nároky a těžkosti každodenního života. Nechte se tedy okouzlit a svést.