Stánek s pohádkami

Z Mariánského náměstí k Mánesu je cesta dlouhá, zvlášť v letošním mrazivém předjaří, ve kterém jaro zapomnělo, že existují Čechy a zima přehlédla, že   v kalendáři nemáme leden, ale březen.  Místo laviček a postávání venku to láká nahlédnout do obchodů, strčit tam alespoň tři prsty a počkat, až se ohřejí.

Například takový antikvariát v Myslíkově ulici. Vejdete do malého prostoru, který je od země až k nebesům naplněný knihami. Kam zamířit dřív? Oko Vám padne na malou stoličku v pravém výklenku. Zatímco jinde musíte postávat a naklánět se nad stoly přetíženými knižními tituly, tady v rohu lehce dosednete a před Vámi se otevře kouzelná říše. Vstoupili jste do sekce pohádek, kde za pár minut můžete procestovat půlku světa – putovat od Afriky, přes Austrálii, Japonsko, Španělsko a vynořit se na Moravě. Náhle si připadáte jako na srazu spolužáků po x letech – objevují se dávno zapomenutí přátelé, s nimiž jste trávili hodiny času, kteří Vás rozesmáli i rozplakali. Lehce zapomenete na čas. Alespoň mně se to stalo. Když jsem z říše fantazie vrátila zpět do Myslíkovy ulice, ohlédla jsem se a uviděla malou holčičku. Stála za mnou a oznamovala mi, že si jde vybrat svoji první knížku.

Krásný a těžký úkol. Neutopit se v moři vydávaných titulů, často pochybné kvality, a zvolit tu správnou knihu, která okouzlí naši duši, je nepochybně obtížné rozhodování pro dospělého. A pro dítě? Možná snazší, protože ještě není ovlivněno doporučovaným výčtem bestsellerů, top žebříčky a přehledy, seznamy knih, které musíme přečíst, než zemřeme, doporučením kritiků a dalšími nesmysly, které ovlivňují rozhodování starších čtenářů.

Uvolnila jsem jí místo, protože výklenek je maličký, určený pro soukromou řeč jednoho čtenáře s pohádkami. Vybízí usednout, nalistovat první stránku, což je akt stejně magický, jak projít chrámovými dveřmi, zahradní brankou či vystoupat na vrchol hory

Ten den jsem ale zkrátka nepřišla. Odnášela jsem si v kabelce knihu německého pohádkáře Rolanda Küblera Pohádky měsíčního kamene. Přemluvila mě snadno, protože na první stránce je věnování – pro všechny, kteří si ještě jsou vědomi moci pohádek.

pohádková kniha
Roland Kübler: Pohádky měsíčního kamene

Vystoupáte po sešlapaných schůdcích, rozhrnete závěs z pestrých koberečků, usednete v malém pokojíku s pohádkářem Oyanem a můžete zaslechnout jeho povzdechnutí:  „Zjistil jsem, že málem všichni lidé se v tomto městě starali jen o své obchody. Sjednávali a obchodovali, prodávali a nakupovali, žili jen proto, aby hrabali, a nikdy neměli dost. A ode mě chtějí, abych je večer bavil historkami. Abych jim vypravoval nicotné, kratochvilné a zábavné historky. Něco, při čemž by mohli zapomenout sami na sebe. A moje pohádky, ty, které vyprávím, aby se v nich lidé nacházeli, ty už poslouchat nechtěli.  Proto jsem odešel. Té hrstce přátel, kteří mi zůstali, jsem předpověděl, že toto Město u moře bude o to chudší, oč větší bohatství jeho obyvatelé nashromáždí.“

Mluví o dávném  Městě u moře, nebo o Praze, Brně či Hradci? Bylo nebylo nebo stále je? Obojí, protože pohádky už jsou takové

ilustrace pohádky