Putování s Epikurem

Impuls k přehození životní výhybky může být všelijaký, docela dobře poslouží i návštěva zubního lékaře. To se stalo spisovateli Danielu Kleinovi. Spočítal si, že za peníze vynaložené za zubní implantáty se může stejně tak dobře vydat na řecký ostrov Hydra, popíjet víno na prosluněné terase s výhledem na moře a pátrat po odpovědi na otázku, jak být šťastný. Zvolil si dobře – odjel, jinak by nevznikla knížka Putování s Epikurem, trochu cestopis, trochu průvodce epikurejskou filozofií a určitě zamyšlení nad tím, jak vést bohatý život.

Kdo jiný než staří mudrci či sami řečtí bohové mu mohli odpovědět na otázky, které si kladl: Jak prožít čas, který máme před sebou, co nejlépe? Jak být šťastný a co je k tomu třeba? Co naopak musíme odložit, chceme-li dosáhnout tohoto cíle?

Po mnoha letech usilovného přemýšlení dospěl k závě­ru, že nejlepší život je ten, jejž prožijete šťastně a v rozkoši. Na první pohled se zdá, že tohle je snad jasné každému a že to připomíná reklamní moudra, jimiž se potiskují kra­bičky s bylinkovým čajem. Epikuros ale věděl, že tímto konstatováním to teprve celé začíná, neboť z něj vyrůstají o poznání zapeklitější a znepokojivější otázky, totiž v čem takový šťastný život spočívá, které ze slastí přinášejí oprav­dovou, trvalou spokojenost, a které jsou naopak prchavé a nevzejde z nich nic než trápení. S čímž se navíc pojí otáz­ka další, naprosto klíčová: „Proč a kvůli čemu se nám tak často stává, že sami sobě křížíme cestu za štěstím?

Kleinova kniha je jako záchranná brzda, která pomůže zastavit lecjaký rozjetý  vlak, který se řítí krajinou. Pozornost roztříštěná do desítek projektů a aktivit.  Nekonečné seznamy „věcí, které musíme vidět, stihnout, než umřeme“. Chvíle naplněné horečnou aktivitou, které při ohlédnutí zanechávají jen podivnou pachuť prázdnoty – nic z toho nás ke šťastnému životu nepřiblíží ani o píď, zato nás spolehlivě dovedou do ordinace lékaře či psychiatra.

Jaký je tedy Kleinův a také Epikurův recept na šťastný život? Z jakých ingrediencí se skládá? Ze svobody volby. Z větru ve vlasech a snítky levandule za uchem. Z důvěrného přátelství a laskavé pospolitosti. Ze sklenky temně rudého vína. A z času – který nám umožní vychutnat si každý okamžik života tak plně, jak jen to jde:

„Přesně tohle musel pociťovat i starý Epikuros usazený u dlouhého stolu ve své zahradě – tu povznesenou náladu, kterou nám přináší pobývání vprostřed hodných lidí. Zároveň s tím si ovšem připomínám, že musím dbát Blakeovy rady a nepokoušet se krásné prožitky protahovat, ale že je mám naopak nechávat ladně přicházet a odcházet:

„Radost si k sobě připoutat znamená životu křídla brát.

Jen ji tak však v letu políbit – z úsvitu věčnosti nevyjít.“

 Povstávám a taky pozvedám sklenku k přípitku. „Je mi velkou ctí tu být,“ prohlašuji. Načež s úsměvem dodávám: „No, vlastně je mi ctí a privilegiem prostě jenom být.“