Popelka a ty druhé

Kdo by nechtěl být něžnou vílou, tajemnou princeznou či útlou Popelkou s nožkou jako panenka. V pohádkách ale  vystupují i jiné osoby. Jaká by asi byla jejich verze pohádkového příběhu?

Jak to bylo s Popelkou?
“Kdybychom jen mohly vyprávět… Jenže nemůžeme. Vždyť náš příběh zná každé malé dítě takto: “Po prchající Popelce zůstal princi jen půvabný, drobounký střevíček. Nazítří dal princ celý zoufalý vyhlásit, že dívka, které padne tento střevíček, se stane jeho ženou. A začal se svou družinou objíždět široké okolí a zkoušet jej všem dívkám, které byly na ples pozvány. Tu také dojel do sedlákova domu. Sestry se z toho náramně radovaly a hned běžely střevíček vyzkoušet. Jedna však měla chodidlo dlouhé jako loď a druhá široké jako sud. Ať se snažily sebevíc, obout jej nemohly.”

Aby mu tenkrát nepadla do oka, v době postižené strachem z každého kila navíc. Zhlédla se totiž v ženských časopisech, které otec občas přivezl z trhu. Hned jsme zjistily, že to není žádné čtení pro nás. Nad mou velikostí 40 by možná ještě leckdo zamhouřil oko, ale Dořina čtyřiačtyřicítka? Kdepak… A tak jsme tyto posly krásy uložily ke kamnům na zátop. A tam je našla Popelka. A dál už to znáte. Ne, nebyl to ani kouzelný oříšek, ani dobrá víla, ale hubená Katte Moss a další křehulky, které jí zamotaly hlavu a způsobily, že snídala vodu, k obědu polkla vzduch a na večeři zapomněla. Za bičem by se mohla převlékat. Není divu, že se držela u kamen, vždyť byla stále zimomřivá. Žádnou lásku k práci a zálibu v úklidu v tom nehledejte.

A přitom, když se projdete historií, vidíte to jasně. Ta byla zpravidla nakloněna nám. Třeba Věstonická Venuše. Zdá se, že princovi dávní předci měli o ideálních proporcích svých favoritek trochu jinou představu. Ty boky, prsa, pevná postava… No, Dora se jí trochu podobá. Žít v té době, byla by za hvězdu.

A pak baroko – opulence, rozevlátost, tvary umocněné na druhou, na třetí. Nejen u katedrál, ale i u žen samozřejmě. Slovo obézní v té době určitě neměli ve slovníku a naši Popelku by patrně jen politovali nebo pro ni sháněli felčara.

Pohroma přišla v dvacátých letech. Úzké boky, chlapecká postava, rovné šaty se sníženým pasem. Ne, tak tam už se neviděla ani jedna z nás. A to jsme netušily, že opravdová tragédie se teprve blíží. Léta šedesátá a s nimi Twiggy. Vydrželo to s menšími obměnami až doteď a my stále čekáme na návrat barokních časů. Zapomenuté, přehlížené…”

Ideál dívčí krásy, kterou nenápadně, ale vytrvale podsouvá reklama v médiích a holčičí časopisy, vede k tomu, že dospívající dívky bývají jen málokdy vděčné přírodě za tvary, kterými je obdarovala. Počet nespokojených dosahuje podle některých výzkumů až 75 procent. To není zrovna malé číslo.  Vrtíme hlavou nad bláhovostí mladých, která je leckdy stojí nejen zdraví, ale i život – jako v případě Isabell Caro, Caroliny Reston či Louise Ramon. Nicméně hlasu marketingových kouzelníků nenaslouchají jen mladé dívky. Dejme slovo zralé ženě, královně…

Řekni mi, zrcadlo…
„Děkuji za prostor. To víte, skoro se nedostanu ke slovu. Jakoby se můj slovník omezil na jednu větu: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější….“ A zrcadlo mě prý vytrvale ujišťuje, že jsem to já. No uznejte, mohla by to taková bláznivá, do sebe zahleděná ženská dotáhnout až na trůn? Samozřejmě že ne. Bratří Grimmové byli prostě pohádkáři se značnou dávkou obrazotvornosti. Ano, občas jsem se svým zrcadlem vedla dialog, jako každá z nás. Ale klidný a mlčenlivý. A byla jsem vcelku spokojená.Ale znáte to, papír snese všechno a způsobí ledacos. Bratři pohádkáři popustili uzdu své fantazii, a tak když mé nevlastní dceři Sněhurce bylo čtrnáct let, řeklo mi prý zrcadlo, že v soutěži krásy jsem až na druhém místě. Za Sněhurkou. Taková hloupost. Která žena by se, proboha, porovnávala s čtrnáctiletým žabcem? Ale hádejte se s poety.

Pak jsem jednou z dlouhé chvíle, kterou i královny občas mívají, zalistovala nějakými tiskem. Dosti kuriózním, přiznám se, protože jsem se tam dočetla např. toto:. „53letá vypadá na dvacet…“, „70letá s dívčím tělem….“ Nejdřív jsem tomu nepřikládala důležitost, dvorní pisálci mají často bujnou fantazii. Ale opakují se a ve svých nesmyslech bývají vytrvalí. A opakování nebývá jen matkou moudrosti, ale také semeništěm předsudků. A já za nějakou dobu se svým zrcadlem hovořila méně a méně. Bylo mi čtyřicet a vypadala jsem na čtyřicet.

No, nedivte se, že se z mého skleněného společníka nakonec stal nepřítel a jednoho dne z něj zbyly střepy…“

Porovnání s nedostižným ideálem, který má navíc po ruce  šikovnou počítačovou techniku, jež vyčaruje zázraky, musí skončit prohrou, pocitem zklamání, nedostatečnosti  či rozmrzelostí. Navíc je to cesta vedoucí do slepé uličky.

Krása je něco, co zažíváme a cítíme na úrovni duše. Je to  kvalita, která rozezní něco hlubokého v nás, nikoliv estetická dokonalost. Říká se, že na Kypru, kde se zrodila bohyně krásy Afrodita – Venuše, je  studánka, ve které si každý den omývala tvář. Nevedou k ní turistické chodníčky, neodkazuje se na ni v průvodcích. Kdo ji objeví, skloní se a potře její vodou tvář a oči, získá Afroditin dar – vidět krásu kolem sebe.

Nevím, zda je nutné putovat až na Kypr, i když proč  ne,  je to kouzelné místo. Možná ale stačí jen se rozhlédnout kolem sebe a pozorně se dívat.