Óda pro lehkonohé ptáčky

„Myslím si, že je lepší milovat se jen jednou, jedenkrát v životě s divokou jižní princeznou a za trest zemřít, než tisíckrát objímat lenivého lemura. Že krásnější je jediný zářící rok života než padesát matných let. Že jediný planoucí den vydá za deset tisíc tmavých.“

Kniha Karpatské hry od Miloslava Nevrlého pro mě byla jako zjevení. Šťastnou shodou okolností jsem po ní sáhla začátkem říjnového lockdownu, měla ji na nočním stolku a listovala v ní denně dobrých osm měsíců, než se brány knihoven zase otevřely a bylo třeba ji odevzdat dalšímu zájemci.

Není to jen průvodce rumunskými horami, spíš manifest divokosti a okouzlení. Nevrlého dárek všem tulákům, poutníkům, pobudům, vandrákům, pocestným, darmošlapům, krajánkům, cestovatelům, turistům, objevitelům, čundrákům a trampům. Kniha napsaná pro všechny lehkonohé ptáčky, kteří se vydávají na cestu. Nejlépe v mládí. Ne v dětství, kdy jediným dojmem z výletu je kornout zmrzliny, ale v mládí, kdy je duše otevřená, schopná okouzlení a volná (ano, rozumíme si – v mládí, které není spojené s kalendářem, ale s rozpoložením mysli a srdce).

Nezáleží na tom, jestli cesty vedou do dalekých hor, k jižním mořím, nebo na Kopřivovou horu či Jezevčí palouk. Vydat se kamkoliv, z dosahu mediální masáže, negativních zvěstí podněcující úzkost,  jen tak se loudat krajem, procházet místy, která jsou neobyčejná svoji obyčejností. Být svobodný a volný, nechat čas volně plynout a všechny trable hodit do studny zapomnění. Na pár dní, týden, dva či déle. Je to lázeň pro duši i pro tělo, křesadlo, které zažehne radost v srdci. Naprostá nezbytnost.

Stačí nechat doma mobil, přibalit třeba  Nevrlého knihu a zamknout branku: „Radost posedává u cest a mává na poutníky, ale málokdo ji vidí. Kdo se jí ujme, tomu vskočí do srdce, zatancuje v něm. Oči pak září a nevědí proč. Vydej se  třeba na konec světa, všude to nějaké je. Nezabíjí hlad, žízeň ani dálka, ale strach z nich. Jdi lehounce, jako chodili dávní kralevicové. A jednou  získáš královské poznání, které je kralevicům odepřeno, totiž že  země je všude krásná. Že prožít krásný den lze i na zarostlých smetištích.”