Ralf Waldo Emerson, milovník putování, ve svém eseji napsal: „Sebevětší bohatství si nemůže koupit potřebné volno, svobodu a nezávislost, které jsou při toulání kapitálem. To přichází jen z boží milosti. Aby byl člověk chodcem, je mu k tomu třeba svolení přímo z nebe.“

Tato  nebeská povolenka může mít prazvláštní podobu jako v případě  Ryannor Winnové a jejího manžela Motha. Díky špatné investici a navzdory důkazům, které soudu předložili, se z nich krátce po padesátce stali bezdomovci. Přišli o svoji farmu, kterou řadu let budovali, a tím i o své podnikání.

Co dál, když jste bez střechy nad hlavou a navíc s čerstvou lékařskou diagnózou, která vám dává šanci jen na pár let stále zhoršujícího se života? Ti dva se vydali na 630 mil dlouhou pobřežní cestu zvanou South West Coast Path.

Krok za krokem, míle za mílí, v dešti, větru, s více než hubeným rozpočtem a tenkými spacáky. Ne každé setkání s lidmi putující stejným směrem bylo vlídné. Pomoc nabídli ti, kteří sami neměli příliš.

Je rozdíl, když se na cestu vypravíme a víme, že po jejím skončení můžeme vrátit domů. A když  nemáte domov? Podle slov Ryannor můžete  být doma všude. Tím nemyslela města, ale přírodu – pobřeží, vřesoviště, mořskou náruč:  „Už jsem nebojovala ve snaze změnit nezměnitelné, o nic jsem neusilovala, nesvíjela jsem se úzkostí nad životem, který jsme si nedokázali udržet. Začalo ve mně nové období, mírnější doba přijetí a smíření. Byla jsem součástí všehomíra a nepotřebovala jsem k tomu vlastnit kus půdy. Stačilo jen stát ve větru, abych se stala větrem, deštěm i mořem. Byla jsem to všechno a uprostřed toho všeho jsem nebyla ničím. O své jádro, které mě dělalo, kým jsem, jsem nepřišla. Bylo průsvitné a prchavé, ale bylo tam a s každým dalším zdolaným mysem rostlo a sílilo.“

 „Život bez domova mi vzal všechny hmotné věci, které jsem měla, obnažil mě na kost, jako bych byla čistá stránka na konci nedopsané knihy. Ale dal mi i na výběr: mohla jsem tu stránku nechat prázdnou, anebo posbírat všechnu naději a psát náš příběh dál. Vybrala jsem si naději.“

Chci říci – díky za toto rozhodnutí, protože jinak bych nedržela v ruce knihu Pobřežní cesta. Každá stránka je dokladem toho, že  je možné přežít a překonat takřka nemožné – díky lásce a díky divoké a nespoutané přírodě, která ubere něco z naší civilizované ochočenosti, dodá vitalitu, zdraví. Je třeba se j í držet – v časech klidných  a o to více v dobách rozbouřených, jako je ta aktuální.

Pobřežní cesta dodává naději, že i  v  těch nejtemnějších chvílích, v nichž se  toho zároveň o  sobě dozvíme nejvíce,   lze  objevit  krásné, jemné a život potvrzující okamžiky.