Několikrát do roka, obvykle v časném předjaří, kdy mám plné zuby temnoty a  chladu, a také na podzim, kdy se obávám jejich návštěvy, která se protáhne na několik měsíců, zatoužím po tom zvláštním jižním světle. Ani letošek není výjimkou. Zakotvili jsme v malém kamenném domku, nedaleko od místa, kde se narodil  Marsilio Ficino,  filozof, lékař duše, zakladatel novoplatonské akademie a vlastně i první evropský psycholog. Možná kráčel po stejných stezkách jako  my a rozmlouval s bohy: „Chceš-li potkat Saturna a dát mu, co jeho jest, zajdi to stinného háje, vyhledej osamělé, klidné místo a tam rozjímej a naslouchej, co ti říká. Chceš-li se setkat s Afrodítou, procházej se kvetoucími loukami, navštiv květinovou zahradu a tvé nitro se opět zazelená a rozkvete, protože taková je její moc a kouzlo. A chceš-li se radovat z bohatství a pestrosti světa a tvé nohy i myšlenky jsou neposedné, spřátel se s Merkurem. Najdeš ho v přístavu, anebo ho uvidíš, jak klábosí na tržišti.“

Několik století před tím, než norský historik a teoretik architektury Christian Norberg-Schulz napsal knihu Genius loci, ze které čerpalo už několik generací architektů, milovníků umění a světoběžníků, přišel Ficino s podobnou myšlenkou. Totiž že každé místo nás ovlivňuje jinak. Některé v nás vzbuzuje rozjímavou nálad, uklidňuje rozbouřené emoce a vede k introspekci a zamyšlení. Další testuje naši  připravenost, vytrvalost a odvahu, jiné inspiruje a oživuje dávno zapomenutou touhu tvořit.  Není jedno, kde se nacházíme, nejde o pouhé neutrální kulisy, na pozadí kterých se odehrávají naše dramata. Místo je  živá bytost, která – jsme-li dostatečně otevření, vnímaví a citliví, na nás působí svým specifickým vyzařováním. Má moc odemknout uvnitř nás jakousi tajnou skříňku a  vypustit duchy, které během roku raději držíme pod zámkem. Proč vlastně? Možná proto, aby nám nekomplikovali život, snad proto, že místo, ze kterého pocházíme a kde žijeme, pro ně nemá dostatek citu a pochopení. I proto cestujeme a touláme se. Nejde o pouhý fyziologicky nutný odpočinek, protože v tom případě by bylo efektivnější zajít k nedalekému rybníku nebo na procházku do polí kousek za domem a ne se trmácet lán světa. Jedním z důvodů, proč se vydáváme na cesty, je touha potkat se s jinakostí a objevit ji i v sobě.

Několika mým přátelům učarovala krása jihu natolik, že se rozhodli tam zůstat. Někteří natrvalo, jiní na pár let, další dělí svůj život pečlivě mezi tady a tam. Není to zdaleka tak snadná a slunečná cesta, jak se může nezávislým pozorovatelům zdát – zakořenit v jiné zemi a postavit most mezi tady a tam. Je těžké vysvětlit své rodině či známým, co je k takovému rozhodnutí přivedlo.

I mě si jih pravidelně přitáhne. Čím vlastně? Náměstí středověkých městeček pomalovaná obrazy pouličních umělců mi připomínají, že obrazy a barvy nepatří jen do galerií.  Místní lidé, kteří si z ulice udělali svůj obývák a vesele klábosí se sousedy, upozorňují na nesmyslnost betonových plotů, kterými obklopujeme své domy a izolujeme se od ostatních.  Trocha prachu v koutě zvetšelého domku, kytice na stole a hromádka knih mi ukazují, čemu je dobré věnovat pozornost a nad čím jen mávnout rukou. Usmívající se tvář starého muže, který  zvedne klobouk, s mírnou úklonou poděkuje, když čekáme, až přejde,  a pak ukáže směrem k nedalekému kostelíku, upamatuje na to, jak důležité je dívat se navzájem do očí. Tiché ševelení olivových lístků, vyhřívání se na kamenné zídce a popíjení vína při západu slunce mi připomene, že  můžeme zastavit čas a nechat se okouzlit.  To vše jsou dary, které si strkám do kapsy a stejně jako kamínek držím pevně, abych je neztratila, až se vrátím.  Tohle je moje podoba jihu. Jaká  je ta vaše?