Stříbrné lišky – tak přezdívali o nějaký ten pátek dříve starším ženám, které udávaly tón společenské konverzace v literárních salónech. Obletované, zábavné, duchaplné, vlídné a občas ironické a obávané. A také sečtělé a vzdělané. Pozorné hostitelky, zábavné společnice, bystré pozorovatelky i moudré pamětnice.  A zatímco dnes ženy mění šedé vlasy za barevné tóny, v dobách vzdálenějších si mladé ženy pudrovaly vlasy, aby se vyrovnaly oněm stříbrným liškám. Mnohé z nich braly do ruky pero a psaly – zachytily svůj svět v denících, rozeslaly stovky dopisů, staly se autorkami půvabných veršů. A určitě si je nenechávaly jen pro sebe.

Co asi dělají stříbrné lišky dnes, když literární salóny zůstaly v časech minulých? Přestaly psát? Určitě ne. Někde se skrývají a přihrádky jejich psacích stolů nebo paměti počítačů jsou plné pokladů. Jde jen o to je objevit.

A tak začalo moje pátrání. Použila jsem při něm metodu sněhové koule. V čem spočívá? Prostě začnete u jedné píšící stříbrné lišky a poptáte se po další spřátelené duši a tak stále dokola. Sněhová koule se kutálí z kopce, nabaluje na sebe další a další vrstvy – a vy kromě lišek potkáte také lišáky.  Zjistíte, že mají v zásobě řadu zajímavých postřehů, esejů, povídek a veršů.  Jsou svědky časů vzdálenějších i bystrými pozorovateli dění aktuálního. Někteří tvoří o samotě a píší jen pro sebe, jiní nechávají nahlédnout do svého světa blízké a přátele a další se společně scházejí a sdílejí svá literární dílka. Ti všichni přispěli k tomu, aby literární salón U stříbrných lišek mohl otevřít své dveře.

U vstupu vás přivítá spisovatelka Daniela Fischerová. Nechá vás nahlédnout do své literární dílny a nabídne několik postřehů o spisovatelském řemesle. Poté se vás ujme pestrá společnost lišáků a lišek. Provětrají své  literárních šuplíků s cílem pobavit, přivést k zamyšlení a také popostrčit. Protože na psaní není nikdy pozdě.

Tužka a papír stojí pár korun, takže o nákladech to není. Věk jako omluvenka také nefunguje, vždyť jedné ze stříbrných lišek – paní Anně Tůmové – je 91 let. Možná to chce jen kapku kuráže, protože psaní – stejně jako každé tvůrčí činnosti – se nejlépe daří, když jsme upřímní a otevření. Pravda, v takovém tvůrčím rozpoložení jsme zvlášť zranitelní. Můžeme se obávat kritiky, posměchu a odmítnutí. Jenomže – proč to nerisknout? Naše dílo přece nemusí být dokonalé, aby se svou hloubkou, krásou a upřímností dotklo duše druhých. A vlastně – co to vůbec dokonalost je? Můžeme psát – jen tak, pro sebe. Anebo pro další lišky, lhostejno zda jejich kožíšek je stříbrný nebo ještě zrzavý.