Vnímám to jako štěstí i tíhu zároveň, že se při své každodenní práci mohu zaobírat slovy. Nepovažuji je jen za nositele významu a komunikační prostředek, ale za magické kouzlo. Staří mágové o tom věděli své.
V půvabné knize Ruth Ozeki Hledání ztraceného času jsem narazila na japonské slovo kotodama. Má kořeny v japonském šintoismu, který věří, že vše má svou vlastní duši – tedy rostliny, zvířata i kameny, předměty a samozřejmě i slova. Kotodama můžeme přeložit jako duch či duše slova. Za tímto výrazem se skrývá přesvědčení, že slova, která vysíláme do světa, mohou v tom dobrém i špatném ovlivnit osoby, jejich mysl, duši i těla, mohou se stát hybateli událostí či hrází, která je zastavuje. Síla nespočívá jen ve slovech samotných, ale také intonaci, ve způsobu, jakým je pronášíme, a ve zvoleném kontextu.
Slova, která vyslovíme, mohou působit jako švihnutí bičem anebo jako hojivý balzám. Mohou způsobit bolest a zraňovat, mohou ale také léčit. Mohou ukrást sílu, podkopat sebeúctu anebo ji vrátit.
Někdy to vypadá, že se kouzel – a tedy i slov bojíme. Vedeme pak povrchní rozhovory, říkáme, co druhá strana chce slyšet, mlčíme. Občas je to strategie, která má smysl i účel – tehdy, pokud náš protějšek má zacpané uši, je skálopevně přesvědčený, že jediná pravda je ta jeho a jiný názor ho nezajímá. Ale jindy povrchní rozhovor a přikyvování funguje jako zlé kouzlo. Svým přitakáním udržujeme druhé v jejich iluzích, podporujeme jejich slabost nebo nefunkční způsoby chování, které vedou do slepých uliček.
Říkat věci pravdivě a soucitně, rozpoznat, kdy mlčet a kdy mluvit, je velké umění, kterému se učíme jako každému jinému. Co pomáhá, je procvičit se v naslouchání – druhému i sobě. Má smysl v téhle chvíli něco říkat a pokračovat v rozhovoru, nebo je lepší mlčet? Chce druhý slyšet náš názor, nebo na něj není ani trochu zvědavý? Je to, co chci vyslovit, vedeno respektem a úctou k partnerovi, nebo se chystám k odvetě?
Jsme odpovědní za slova, která vysíláme do světa – za ta tištěná i ta, která pronášíme v duchu či nahlas. Jsou to malá kouzla – a kouzlo, jakkoliv ho směřujeme k druhému, vždycky ovlivní především nás.