Každý si pod tímto slovem představuje něco jiného. Někdo návštěvu exotických destinací, jiný nákup značkové kabelky, další večeři v restauraci ozdobený michelinskou hvězdičkou. Pokud na tato potěšení dosáhne stále více lidí, můžeme ještě mluvit o luxusu, který máme přece jen spojený s pocitem, že si užíváme něčeho výjimečného, vzácného, vyhrazeného jen nemnohým? Sotva.                              

V naší materiálně stále náročnější a splašenější době se luxusem stávají věci, které moje babička s dědou považovali za samozřejmost – čistý vzduch a voda, ulice bez aut, na kterých si mohou děti bez obav hrát, zdravé potraviny. A také čas. A ticho –  nerušené dopravním hlukem, městským šumem, neustálým vyzváněním mobilů a všudypřítomnou hudbou.

Ticho se stává luxusem, zároveň je ale nezbytností. S hlukem se sice naučíme nějak žít, ale nikdy si na něj nezvykneme. Nezvyknou si na něho ani ptáci, kteří podle jednoho výzkumu zpívají ve městě jinak – pronikavěji, snad aby obstáli v konkurenci se zvuky, které vyluzuje tzv. civilizovaný svět.

Jenomže není stížnost na civilizační hluk tak trochu výmluva? Ticho není jen léčivé, konejšící, ale také děsivé. Nahání strach, protože se v něm můžeme potkat sami se sebou. Nebojíme se právě tohoto setkání?   

Erling Kagge, renesanční osobnost ukrývající v sobě právníka, dobrodruha, polárníka, nakladatele a spisovatele, si z ticha učinil předmět důkladného studia. Přemýšlel o něm při výpravách do divoké přírody, při expedici na Antarktidu, sledoval ho i v divočině velkoměsta. Podle něho není ticho pouhou absencí zvuku, ale kýženým stavem, kdy můžeme konečně slyšet sami sebe.

Vzít si do batohu jeho knihu Radost z ticha, nechat doma mobil, otočit se alespoň na chvíli zády ke všem neodbytným povinnostem, hrozícím termínům a požadavkům okolí – je luxus. Ale také nezbytnost.