Můj děda byl vášnivý zahradník, ale nebylo to o mrkvi ani o cibuli. Když se řekne slovo dětství, představím si jeho široké záhony plné rozkvetlých květin – bledulí a modřenců, čínských karafiátů, lilií, růží, kopretin, aster, jiřinek, pivoněk a tulipánů. Asi jsem od něho toto zalíbení v zeleném společenství podědila, takže byt sdílím se 140 zelenými kamarádkami (ano, myslím tím kytky, ne přítelkyně, které to přehnaly s alkoholem).

Také ráda čtu o podobně potrefených. K nim  patří britská redaktorka Alice Vincentová. Její kniha Přesazená – jak nechat život znovu bujet je zdařilým mixem mezi intimním deníkem mladé ženy, exkurzem do historie britského zahraničení a zápisníkem nadšené zahradnice. Vypráví o tom, že trocha  hlíny – stačí pár květináčů v bytě či na balkoně – a pár sazeniček křehkých květinek se mohou stát pevnou oporou v hubených časech, neodbytnou inspirací, která říká: „Když my zvládneme sucho, přemokření a všeliké bídné zacházení – a přesto rozkveteme, tak ty to zvládneš taky.“

Zahradničení a péče o květiny je jedním z mnoha způsobů, jak můžeme pečovat o sebe a o svoji duši. Prostřednictvím zelených lidiček, jak jsou někdy rostliny nazývány, se dostaneme blíž sami k sobě a objevíme takové kvality, jakými jsou pozornost, trpělivost a jemnost. Naše bláznivé ambice ani uspěchané životní tempo nám tady nejsou nic platné, naopak.

A stejně tak – pomalu a pečlivě se vyplatí číst knihu Alice Vincentové. Můžeme ji číst uprostřed rozkvetlé zahrady, či si díky  ní zkrátit čekání na jarní  slunce a první zelený lístek, který pod jeho dotekem vyraší.

…„Připadalo mi, že jsme získali to, co generace mé babičky nikdy nezažila. Že nikdy nebudu mít jistotu manžela na celý život, který se o mě postará, dokud se já budu starat o domácnost. Že budoucnost mé práce je nejistá a o domově to platí dvojnásob. Že se v dnešní době ženám říká, že mohou mít všechno, jenomže ty pak zjistí, že je to nemožné a vyčerpávající, a místo toho budou muset přehodnotit, co od života vlastně chtějí. A ačkoliv jsem se po té bývalé jistotě natahovala a její ztráta mě vytrhla i s kořeny, svoboda, která po ní zbyla, mě teď, když jsem se do ní probudila, nabíjela energií. Že mě nikdy nebude svazovat povinnost pěstování čajových růží na zahradě, ale že místo toho mohu pěstovat sasanky v kbelíčku na baloně domova, který už zakrátko nebude můj, a sestříhat je do vázy, anebo také ne. Že mi nikdo nepřikáže, abych si vybrala povolání jen ze tří oborů, ani ode mě nebude očekávat, že se ho úplně vzdá, jen abych mohla mít děti. Získala jsem také to, že když se mi povede ustát bouřky nejistoty, bude mi odměnou všechno od potěšení spontánního pikniku za slunečného dne přes pozdní večerní procházku ulicemi Soho až po tu velkolepější, významnější schopnost setřást to, co se ode mě očekává, protože si zkrátka dokážu poradit sama.

A nic z toho možná nebude mít dlouhého trvání. Krása sasanek spočívá podobně jako u květů snášejících se ke konci měsíce ze stromů a oblékajících chodníky dorůžova v tom, že jejích okvětní lístky dokážou vzdorovat větru jen na nějakou dobu. Po několika dnech, možná týdnech, se roznesou, spadnou na zem a zanechají po sobě semínka. Ta pak odletí s poryvem větru, přistanou někde jinde, možná se jim povede vyklíčit a zakořenit, a možná ne. Ale když se jim to povede, porostou a pokvetou samy za sebe. A ta šance za toto všechno možná stojí.“