I svatí mají pochybnosti

Renesanční bytost zrozená v hlubokém středověku. Mystička obdařená viděním, které zachytila ve svých knihách. Žena, která se věnovala lékařství, studovala přírodní vědy, skládala hudbu, psala verše i dramata. Hildegarda z Bingenu byla všechno, jen ne obyčejná. Přezdívali ji Sibylou Rýnskou. Svatořečena byla v květnu 2012. A když někdo tuto „nálepku“, jakoby se vzdálil z okruhu smrtelníků kamsi na nebesa.

Jaká byla? Můžeme se začíst do jejích knih udělat si obrázek sami. Nebo shlédnout film Vize německé režisérky Margarethy von Trotta. Anebo sáhnout po nové knize Mary Sharrattové Iluminace. Autorka mapuje Hildegardin život od útlého dětství, před osamělé roky, které prožila uzavřená v poustevně po boku Jutty ze Sponheimu až po založení a rozkvět kláštera na Rupertsbergu.

Kniha se čte jedním dechem, takže snadno zapomeneme, že má více než tři stovky stran. Autorka v naší fantazii vyčaruje obraz neobyčejně silné ženy (jak jinak lze přežít roky nedobrovolně zazděná v poustevně a nezbláznit se?) prahnoucí po vědění a svobodě. Ženy, která se vzepřela autoritě církve a nebála se obhájit své názory před mocnými té doby. Ženy, kterou ale zároveň trápily pochybnosti, nejistota a obavy, protože měla odvahu jít neprošlapanou cestou.

Jednou z nejsilnějších pasáží pro mě byl závěr knihy, kdy Hildegarda proklíná svoji ctižádost a vyčítá si nedostatek pokory a poslušnosti. A mnich Volmar, její celoživotní přítel a spolupracovník, jí položí otázku: „Opravdu by sis přála očistit se od své pravé povahy? Bůh tě učinil tím, kým jsi, záměrně. Kde bys byla Ty a Tvé sestry bez své kuráže a síly? Dodnes bys seděla zazděná v poustevně ve dvou celách.“

Chvíle pochybností a sebeodsouzení přepadávají  nejen běžné smrtelníky, ale zdá se že i svaté. Ať je vysloví náš vnitřní nesmlouvavý kritik, nebo jejich strunu rozezvučí nemilosrdné vnější odsouzení či jde o kombinaci obojího, jsme často připraveni hodit přes palubu to nejcennější z naší povahy.

Je snadné kritizovat někoho nebo něco za to, čím bytostně nemůže být – vyčítat citronu, že mu chybí sladkost, skleníkové růži že postrádá prostotu kopretiny, komedii že jí chybí vážnost a tragédii že nevyvolá na tváří smích. Co říci na takovou kritiku, která oněmí a odzbrojí a zbaví nás síly? Zacpat si uši, nadechnout se někde na louce nebo v lese, najít si svého Volmara, ať je jím kamarádka, přítel či terapeut, a někde u čaje či kafe se “vyzpovídat”.  Jen je nenechat rozpliznout čerň pochyb po celé vnitřní obloze.