Nehledal ji ve víně, ani na dně studny, kde se podle mýtu ukrývá, ale v umění, literatuře, hudbě i malířství. Běhal za ní po Praze, Paříži, Laosu i New Yorku. Vyptával se lidí slavných i těch neznámých, které potkal v kavárnách, v knihkupectvích, ve vlaku či za pultem, zda ji nezahlédli. Koho? Veritas, Aletheiu čili Pravdu.

Nenašel Pravdu s velkým P, absolutní, ale drobné střípečky osobních pravd, které poskládal umně, jak to Mariusz Szczygiel umí, jako mozaiku do knihy Projekt: Pravda.

Kolik dotázaných, tolik pravd. Tady je jedna z nich – Pravda pana profesora Wiktora Osiatynského:

„Pravda neosvobozuje vždycky, Často zotročuje a ponižuje. Nepříjemná „pravda“ vyslovená o někom přímo – bez empatie, bez vcítění se do druhého člověka, beze snahy pomoci a bez nabídky, jak situaci změnit, je agresivní a škodí. Stejně tak jako kritizování bez reflexe.

Mohu s někým v nějaké věci nesouhlasit, veden spíše vlastními pocity vyvolanými jeho jednáním anebo slovy (zlobím se, když něco děláš, říkáš atd.), ale neměl bych to považovat za pravdu, které by měl někdo věřit.

Ještě obtížnější je pro mě poznat pravdu o sobě samém. Sice o to usiluji, ale vím, že k tomu potřebuji jiné lidi. Protože já sám se snadno mohu oklamat. Týká se to i kultur. Před mnoha lety mi Raimon Panikkar řekl: „K tomu, abychom porozuměli sami sobě, potřebujeme jiné lidi.“ Teprve po mnoha letech a zkušenostech jsem tuto moudrost pochopil.

Také mě udivuje, že v desateru přikázání není příkaz mluvit pravdu ani zákaz lhát. Protože „nevdáš křivé svědectví“ je zákaz zlomyslné pomluvy a urážky.

Lékaři dobře vědí, kdy pravda neosvobozuje, ale zabíjí.

Moje pravda tedy tkví v tom, že by si člověk měl dobře rozmyslet, zda „pravdu“ vysloví.“