Po své babičce jsem zdědila ledacos – lásku ke knihám, kávový servis a černozelené krajkové šaty. Po dědovi vášeň ke květinám a vrtání se v hlíně, po jeho bratrovi Josefovi tuláckou povahu.

A přece jich bylo mnohem víc, těch, jejichž tváře si prohlížím ze zažloutlých fotografií a přemýšlím, co je těšilo, čeho se báli, s čím se potýkali a o čem snili. Pročítám zápisníky, které si babička psala těsnopisem, aby ukryla své tajné myšlenky, a díky starým fotkám se snažím sestavit skládanku, která asi zůstane neúplná, protože není koho se zeptat.

Na výpravách za předky se můžeme setkat s ledasčím – s nenaplněnými nadějemi, s rodinným tabu, se studem, vinou, bolestí, smutkem ze selhání – s pocity metenými po generace pod koberec či schovávanými ve skříních na půdě. Ale soustředit se pouze na temnou část psychického dědictví může být slepá ulička – jak při osobních výpravách za rodinnou historií, tak v rámci terapie. Může nás to odvádět dál od vnitřního domova, od rodových kořenů a prohlubovat pocit odcizení, samoty, prázdnoty a vykořeněnosti.

Při pátrání po rodinných tajemstvích nemusíme dospívat jen k těžkým věcem, můžeme se setkat s příběhy, které v nás vzbudí hrdost, radost, touhu pokračovat v tom, co naši blízcí vzdálení započali. Můžeme tak napříč generacemi chytit za ruku někoho, kdo nás bude pevně držet a dodávat sílu. Dlužíme to jim i sobě.

Na našich výpravách nás mohou provázet slova básníka, který vyslovil nevyslovitelné,    a  kniha Petra Teuschela Tajemství předků, která poslouží jako kompas, vodítko či mapa.

Stále jsou naši mrtví s námi

a nikdy vlastně nejsme sami.

A přicházejí jako stíny

ve vlasech popel i kusy hlíny.

Tváře jakoby vymazané 

a přece se jen poznáváme

Po chrpách, které kvetly vloni,

slabounce jejich ruce voní…..

(Jan Skácel)