Určitě si najdou své diváky i mezi mužským publikem, ale… Tohle jsou ženské filmy.

Oba snímky připomínají předjaří a jaro, magický čas začátků a rozkvétání.  Předjaří s sebou přináší sen o nekonečných možnostech, kdy všechno, všecičko se teprve rozprostírá před námi a my můžeme snít. Ještě nevíme nic o tom, že se  budeme prodírat trním a brodit po kolena v ledové vodě, ještě můžeme doufat, že půjdeme po mechové lesní pěšině, která nás dovede na rozkvetlou louku zalitou slunečním světlem. A jaro? To už ledacos ví o nočních mrazících, které mohou spálit probouzející se zeleň i naše sny, o prudkém větru, který láme větve, a nevyzpytatelnosti počasí, které je vrtošivé a proměnlivé jako náladová žena. Ale  přesto je plné příslibů a naděje, že křehká poupata rozkvetou mrazivým rozmarům navzdory.

Tohle jsou snímky o ženách a pro ženy.  Život Joe, Beth, Mary a Amy se odehrává v Americe na pozadí občanské války, Shachi, Yoshino, Chika a Suzu prožívají své dny v dnešní  japonské Kamakuře. Jeden námět – všední život čtyř sester – a dva odlišné obrazy.

První připomíná pestrou olejomalbu, která překypuje barvami, živostí a intenzitou. Druhý se podobá kaligrafii, kterou jedním zkušeným tahem načrtla ruka mistra. Dejte je vedle sebe – ten první je jako opulentní kytice květů, která vyplní celý prostor omamnou vůní. Druhý se podobá ikebaně – stačí jeden květ a několik větviček – a přitáhne si vaši pozornost.

Když jsem dva večery za sebou sledovala snímky Malé ženy od Grety Gerwingové  a Kore’edovu Naši malou sestru, neubránila jsem se tomu, abych je nesrovnávala. Filmy – sestřičky, každá jiná a přece v něčem podobné. Vzpomněla jsem si přitom na dvě italská města, mezi kterými leží už několik století jablko sváru o to nej – na Florencii a Sienu. Opulentní, rozmarná, životem pulsující Florencie, která si rozkošnicky lebedí uprostřed  zelených kopců pokrytých vinicemi a zahradami, a její tichá, jakoby do sebe uzavřená sestřička Siena, schoulená uprostřed jílovité a měsíční krajinu připomínající Crete Senesi. Vstoupíte do  ní a jaksi mimoděk se narovnáte a stáhnete do sebe. Procházíte temné, úzké uličky, do kterých sluneční paprsky nahlíží jen opatrně, a litujete, že jste nezůstali ve slunné Florencii. A pak dojdete na  Piazza del Campo. Nad krásou tohoto náměstí se vám zastaví dech. Usednete na dlažbu a rázem zapomenete na florentský ruch a stín jejích zelených zahrad.

Lituji Parida, který měl jen jedno jablko. Připomínám si, že nemusím srovnávat a volit – mohu těšit se z obojího. Ale možná přece jen zůstanu o něco déle sedět na sienském náměstí. Třeba je to tím únorovým časem, který evokuje pocit pomíjivosti a melancholie. Možná tím, že příliš happy endů je stejné jako sníst celou krabici čokoládových bonbónů na posezení. Někdy je dobré spokojit se jen s šálkem voňavého čaje. Netuším. Ale vím, že Malé ženy a Naše malá sestra pohladí a potěší duši. Ženskou zejména.