Talismany, amulety a dalšími předměty přivolávali renesanční mágové do života svých klientů hojnost, sílu, lásku, moudrost a úctu. V jednadvacátém století vyvolá tato myšlenka jen shovívané pousmání. Ale – co kdyby přece mohly předměty přilákat do našeho života kouzlo, radost a štěstí?
Zkusme si tuto možnost alespoň připustit. Jonell McLainová z americké Ventury tuto možnost vzala vážně. Z jejího experimentu by astrologická Venuše měla radost a renesanční mágové ocenili nápaditost a odvahu.
Když Jonell navštívila rodinné klenotnictví Van Gundy – Sons, zabloudil její zrak do výlohy, kde se na černém sametu blyštil diamantový náhrdelník. Cosi ji přinutilo vstoupit do obchodu a vyzkoušet jej. Jednoduchý, elegantní, žádná sklíčka, ale skutečné drahokamy. A cena? Pro ni neskutečná, třicet sedm tisíc dolarů. „Kdo proboha kupuje tak drahé šperky?“ napadlo ji.
Následující tří týdny tančily zářivé diamanty před Jonellinýma očima. Vyzkoušela náhrdelník znovu a pak ještě jednou v doprovodu své matky. Logopedka s běžným platem a luxusní šperk? To nejde dohromady. Při jedné procházce jí však napadlo, že lidé spolu sdílejí krásu uměleckých děl v galeriích a kouzlo přírody v národních parcích. Proč by se tedy nemohly podělit také o osobní věci? Nikdo přece nenosí diamantový náhrdelník 365 dní v roce.
Od nápadu nebylo u Jonell nikdy daleko k realizaci, a tak oslovila řadu žen, nejprve své přítelkyně. Některým se myšlenka zalíbila, jiné ji odmítly, ale poskytly kontakty na další potencionální zájemkyně. A tak se jich nakonec dvanáct vypravilo 18. září 2004 směrem ke klenotnictví. Ten den uzavíral Tom Van Gundy jeden z nejpodivnějších obchodů své kariéry.
Podle dohody se každá z žen zdobila náhrdelníkem jeden měsíc. Přednost měla ta, která slavila narozeniny. Žádná si jej neponechala jen pro sebe, a tak se objevil na krku dcer či neteří, které se zrovna vdávaly, parádivých vnuček, kolegyň, které udiveně pokukovaly po tak nezvyklém doplňku, zvědavých zájemců v obchodech či restauracích. Každá půjčka náhrdelníku znamenala nový příběh, zajímavou zkušenost, nečekané setkání.
Na konci měsíce uspořádala „měsíční majitelka“ ve svém domě schůzku a náhrdelník předala další. A spolu s ním, což se ukázalo ještě důležitější než samotné diamanty, také své zážitky a zkušenosti. Vypadlo to, jako by nevšední šperk nesnášel každodenní rutinu života svých nositelek. Přivolával zapomenuté sny, zpochybňoval zaběhané zvyky a vyvolával řadu otázek: „Kdy jsme ztratily svoje mladší já? Kdy jsme přišly o potěšení z věcí a přestaly se radovat z maličkostí? Kdy vlastně začal být život taková fuška?“
Po otázkách následovaly první kroky, pro každou z nich obtížné, jakkoliv se druhým mohly zdát banální – odvaha promluvit před skupinou žen a obhájit svůj názor, dlouho odkládaná cesta do Paříže, zápis do hodin zpěvu, taneční vystoupení v místním baru, večery strávené s novými přáteli místo každodenního sledování televize. Kouzlo náhrdelníku působilo.
Materiální kultuře v dnešní době asi těžko unikneme, ale nápad třinácti amerických žen ukázal, že se nemusíme podvolovat jejímu diktátu a že bohatství a luxus může mít i jinou podobu, než kterou s těmito slovy obvykle spojujeme. Protože co je vlastně naší nejhlubší touhou?