Dlouhý pytel, který vlečeme za sebou

Všimli jste si někdy, jak velký prostor zabírají v knihkupectvích regály s psychologickou a osobnímu rozvoji věnovanou literaturou? Připomínají pohádku Hrnečku, vař, ve které hlavní hrdinka zapomněla říci dost.

Naopak, zamíříme-li do oddělení s poezií, spatříme zpravidla skromnou polici. Rázem nám odpadnou starosti, jak se v přebohaté nabídce knižních titulů vyznat. A naše duše pookřeje. Zatímco na psychologickou svépomoc zaměřená literatura může někdy chutnat stejně jako polévka ze sáčku, kterou nám servírují bez horké vody – skřípe to mezi zuby a občas škrábe v krku, pár veršů připomíná babiččin nedělní vývar – zasytí nás a posílí. Navíc stačí malá porce:

Když zmenší se svět

a je sotva jako vlákno,

naše nemotorné ruce

už nedokážou nic uchopit.

Nenaučili nás

jedinému cvičení, jež by nás mohlo spasit:

Dokázat se uživit stínem.

(Roberto Juarroz)

Někdy se stane, že se objeví titul patřící tam i onam, dílo znalce duše a básníka, avizující zajímavý čtenářský zážitek. Útlá Knížka o lidském stínu, kterou napsal americký básník a esejista Robert Bly, patří právě do této kategorie. Texty, které obsahuje, se „vařily“ pozvolna a dlouho, tak to u správného vývaru bývá.

Stín – pojem, kterým analytická psychologie označuje naše nežité kvality, nazývá Robert Bly dlouhým pytlem, který vlečeme za sebou. Ukládáme do něho věci, které se nelíbí našemu okolí – nejprve rodičům, abychom si uchovali jejich lásku, později učitelům, abychom nepřišli o jejich přízeň a netřásli se pod jejich přísným pohledem, a od určitého věku také našim vrstevníkům a kolegům, do jejichž party chceme patřit. Ve dvaceti letech představuje většina z nás anorektické bytosti zatížené ohromným břemenem odmítnutého.

Pinožíme se s tím závažím hezkých pár let, ale vynaložená námaha neodpovídá výsledku. Pytel není lehčí, naopak. To, co jsme do něj kdysi uložili, o sobě začíná dávat vědět – jako vzteklá kočka, která chce na svobodu, prská, kouše, škrábe a je všechno jen ne sympatickým společníkem.

Zkoušíme ledacos, abychom se nepříjemných pocitů zbavili – obvykle je to prst mířící na ty druhé, někdy maska hrdiny, která se navenek křečovitě usmívá a zastírá vnitřní napětí. Chvíli to funguje, ale ne dlouho.

A pak – když máme štěstí – nás napadne rozvázat pytel a nahlédnout dovnitř. To, co uvidíme, se nám líbit nemusí. Nalezneme tam mnoho zaprášených a nepoužívaných věcí – někdo zlobu a vztek, ve které se proměnila  vrozená a léta zahálející kuráž, někdo závist, která původně byla nápaditostí a originalitou ležící bez užitku. A také slzy, za které jsme se styděli, protože kluci nepláčou a moderní holky taky ne.

Při přehrabování se v té temné zásobárně se trochu zaprášíme, jsme samá čmouha a pavučina, ale tak už to při hledání starých pokladů bývá. Zjistíme, že spousta věcí vytažených z pytle se nám náramně hodí. Navíc nás přestanou záda a ramena bolet, vykračujeme si jaksi svižněji a kdo ví – jednoho dne se možná ohromný pytel promění ve splasklou síťovku, kterou zlehka strčíme do kapsy.