„Jsou ne, která nic nestojí, a pak taková, která mají vysokou cenu. Já jsem za svoje ne zaplatila vším, co jsem měla. A se mnou i celá moje rodina.“

To jsou slova, která v závěru knihy pronáší Oliva Denaro, hrdinka knihy
Nejsem jako džbán. Autorka  Viola
Ardone v úvodu poznamenává,  že osoby a události jsou dílem její fantazie.
A přece existuje nápadná podobnost tohoto příběhu s tím, který se
v sedmdesátých letech odehrál na Sicílii. Sedmnáctiletá Franca Viola našla
odvahu říci ne, a postavila se tak jižanskému zvyku – repatriativnímu
manželství. Místo toho, aby se svolila ke sňatku s mužem, který ji unesl a
znásilnil, a tím obnovila v očích komunity svoji čest, postavila se proti
společenským konvencím a zvolila cestu soudní žaloby. Když jeden člověk řekne
ne, může to změnit jeho život. Když ho řekne hodně lidí, může to změnit věci
zdánlivě neměnné.  Díky France Viole a
dalším zmizelo  matrimonio riparatore z italského trestního řádu.
Došlo k tomu v roce 1981.

Když otevřete knihu Violy Ardone, ovane vás jižní vítr. Ucítíte slanou chuť
moře, vůni jasmínu, sluncem rozpálené uličky. A také strohost, přísnost a
uzavřenost. Pevně určené role mužů a žen, které po staletí svíraly jeho
obyvatele jako příliš utažená šněrovačka: „Žena nemůže být jednotného
čísla. Samotná žena neexistuje. Když je doma, má kolem sebe děti, když jde do
kostela, na trh nebo na pohřeb, i tam se potká s dalšími ženami. A když u
ní nejsou ženy, které by na ni dávaly pozor, musí ji doprovázet muž,“ říká
v úvodu knihy mladičká Oliva Denaro.  

Jak se z dívky vyrůstající v sevření jižanských tradic stane žena,
která si dovolí říci Ne, a riskovat zavržení a zatracení? Vždyť slůvko ne,
kterým vymezujeme svoje hranice, vyslovujeme často neradi v mnohem banálnějších
případech. Šetříme s ním z nejrůznějších, obvykle velmi pochybných důvodů
a často raději tančíme v rytmu, který udávají jiní, i když za to platíme únavou,
ztrátou volného času a vyčerpáním.   

Odkud čerpala sílu Oliva, která svým Ne odmítla po staletí platné
společenské normy? Vyslovit takové Ne, zpochybnit dosud uznávané hodnoty
znamená vydat se do neznámých míst. Jimi se vždycky snadněji putuje ve dvou. A Oliva
takového průvodce měla: „Jsem jen muž z vesnice, umím sít a pěstovat
rostliny, i když je sucho nebo zničehonic přijde déšť či silný vítr. Dokážu
stromy podepřít, když jsou příliš slabé, a odháním škůdce, aby je nezničili.
Pak ale rostou samy, pokud si najdou cestu.“

Už dlouho jsem nenarazila na knihu, která by kromě duelu dcera-matka a dala
prostor třetímu, často stojícímu v pozadí – otci. Muž vnímaný ženou i okolím
jako slaboch, respektuje volbu své dcery, trpělivě snáší její váhání a
pochybnosti. Trochu připomíná Gawaina z artušovské legendy, který dal své
milé svobodu a volnost volit podle svého vnitřního přesvědčení. Nechává na své
dceři, aby se rozhodla – a stojí při ní:  „Stála jsi na špatné straně
zákona, podle kterého bylo černé na bílém, že když se muž násilím zmocní ženy,
osvobodí ho, pokud jí náhradou nabídne sňatek. Na té bezvýchodné cestě jsem tě
doprovodil já. Byl jsem připravený, že když klopýtneš, podržím tě.“ Může dcera od otce dostat víc?