Láska mezi čtenářem a knihou je magická věc, na které se podílejí Co, Kde a Kdy. Tedy nejen jakou knihu vezmeme do ruky, ale také Kdy po ní sáhneme a Kde se do ní ponoříme. Verše García Lorcy zní jinak, pokud je čtete u zurčící fontány v Seville či Granadě, a jinak, když je rozebíráte ve školní lavici během hodiny literatury. Historie rodu Medicejských chutná jinak v tramvaji jedoucí na Smíchov, jinak na nádvoří renesančního zámku a jinak na lavičce ve Florencii.

Stejně důležitou roli hraje, v jakém čase – Kdy – po knize sáhneme. Někdy padá na hřbet knížky prach pár let, než se pro ni jakoby náhodou rozhodneme a než užasneme nad dlouho přehlíženým knižním pokladem. Jindy zvolíme známý titul a on se najednou objevím v jiném světle.

Už dlouho mám v knihovně vyprávění Anny Cameron Dcery Měděné ženy. Sahám po ní v týdnech, v nichž snad jedinou mediální hvězdou je bytost neviditelná, nepolapitelná – koronavir. A tento čas ovlivnil i můj čtenářský zážitek z ní.

Anna Cameron v útlé knize zachytila ústní vyprávění indiánských žen z kmene Nutka žijících na kanadském ostrově Vancouver. Tuto pozoruhodně moudrou kulturu „obdarovala“ ta naše, západní, spoustou nevyžádaných pozorností – například představou o vlastní nadřazenosti, bezohledným drancováním a v neposlední řadě i nakažlivými nemocemi, proti kterým neměli místní prakticky žádnou odolnost a která snížila jejich počet na zlomek původního.

Stejně jako domorodé kmeny i my teď pociťujeme hrozbu neviditelného. Naše strategie se mohou pohybovat od mávnutí ruky a bagatelizace, přes pocit ukřivděnosti či záchvaty deprese a paniky. Zpráv, často navzájem si protiřečících, je tolik, že se v nich doslova topíme; jejich informační hodnota je nezřídka nulová.

Jak hrozbu neviditelného zvládli oni, Nutkové, Kovičané, Kwagewlthové, Sališové? „Ano, přežili jsme, někdy jen tak tak. Ale nečeká se od nás, že budeme nutně vždy žít dobře, někdy je nutné přežívat a vytrvat – zejména v době, kdy nastává čas změny,“ vysvětluje autorce stará žena – Bábi z kmene Nutků.

Každá kapitola knihy skrývá jeden ženský příběh, ústně přenášený z generace na generaci, opatrovaný a vybrušovaný jako malý poklad. Vyprávění začíná příchodem Měděné ženy, která dokázala přežít v pustině a unést vlastní samotu, a končí v časech nedávných, které nejstarší členky  kmene Nutka pamatují. Příběhy nabízejí odpovědi na otázky, které trápí i nás, například:

Jak zvládnout samotu a kde najít útěchu?

V přírodě, protože „i když si někdo myslí, že jen lidé mají takové pocity, jako je hrdost, strach a radost, ti, kteří vědí, vám řeknou, že všechno je živé, i když ne stejným způsobem, jako žijeme my. Ale každá věc žije – stromy jsou živé. Stejně tak skály. A voda. Ty znají city.“

Jakým způsobem požádat o radu a jak ji dát, ale nevnucovat?

„Žena mohla přijít do kruhu a povídat, jak dlouho potřebovala. Čekalo se ale od ní, že si předem, ve svém vlastním čase, připraví slova tak, aby nemluvila v kruzích, bez konce, a neplýtvala tak časem ostatních.

 Potom mluvily další ženy v kruhu, které třeba zažily něco podobného, a vyprávěly o tom, co tenkrát udělaly nebo neudělaly anebo měly udělat, a někdy z toho vyplynula odpověď pro tu, která o svém problému mluvila na začátku. Ale i když nic nevyplynulo, tak někdy prostě pomohlo, že se mohla svěřit a cítit lásku ostatních.

Od té, která se svěřila, se čekalo, že se nejenom svěří, ale že s tím, co ji trápí, také něco udělá. Většinou je lepší udělat téměř cokoliv než nechat věci dál, tak jak jsou, když to člověku hodně vadí. Ale někdy to nejlepší, co člověk může udělat, je nedělat nic. Někdy je třeba počkat na správný čas, než se může něco začít dělat.

Žena směla přijít do kruhu tak často, jak potřebovala, ale kruh ji vedl k tomu, aby o svých problémech nejen mluvila. Třikrát mohla přijít a mluvit o stejném problému a pokaždé ji ženy vyslechly a snažily se přispět k řešení. Ale když přišla počtvrté a zase to bylo totéž, ten samý starý omletý problém, pak se ostatní prostě zvedly, poodešly a utvořily kruh o kus dál. Neříkaly tím, že ten problém není důležitý, ale že to je její problém a je čas, aby s ním něco udělala. Už zabral v životech těch ostatních dost času a teď je třeba přestat mluvit a začít jednat.“

Co pro nás znamenají příběhy?

„Jsou posledním pokladem, který nám zbývá – příběhy a náš pohled na svět, které mohou být pro druhé posilou a dokladem, že existuje jiná cesta, lepší cesta, a některé z nás si na ni pamatují.“

V náročných časech potřebujeme podporu – laskavý pohled, střípek naděje, nový kvítek – a příběh. Vyprávění o tom, že to, co prožíváme, prožili a zvládli ti před námi. Myslím, že čas na Měděnou ženu je právě teď. I když možná při jejím čtení vezme představa o pokroku a  neomylnosti naší civilizace rychle za své.