Než odjela má kamarádka do Indie na dobu neurčitou, darovala mi jednu útlou knihu. Ráda se k ní vracím a zejména teď, kdy skončil jeden podivný rok, mi přijde její poselství víc než aktuální.
Ancient Futures – Dávné budoucnosti napsala Helena Norberg-Hodge, která jako jedna z prvních Západoevropanů navštívila v rámci svého folkloristického výzkumu Ladak, Malý Tibet. A byla překvapená, co zde objevila. Hrdé a navzdory tvrdým přírodním podmínkám soběstačné společenství, laskaví a vlídní lidé, bohatá kulturní tradice, rozvinutá řemesla, vypravěčské umění. A také obdivuhodná ohleduplnost přírodním zdrojům i k sobě navzájem. Staří lidé, kteří až do posledního svého dne byli aktivními a platnými členy společnosti. Děti, které již kolem pěti let přebíraly odpovědnost za někoho jiného a měly to štěstí, že vyrůstaly jako součást řetězu vztahů, řetězu dávání a braní:
„Bezpočtukrát mi během let jejich upatlané prstíčky vsunuly do ruky meruňku, hrášek nebo kousek chleba. Rozdělit se považovaly za přirozené a spontánní.“
„Nedlouhé poté, co jsme přijela do Ladaku, prala jsem nějaké prádlo v potoce. Zrovna když jsem ponořila do vody špinavé šaty, šla kolem malá dívenka z vesnice proti proudu, nebylo jí víc jak sedm let. „Nemůžeš tady prát prádlo,“ řekla ostýchavě. „Lidé dole po proudu tu vodu pijí.“ Ukázala směrem k vesnici, která byla vzdálena nejméně jednu míli.“
Stejně fascinující jako každodenní zvyky Ladačanů je i jejich psychologický portrét, který autorka načrtla.
„Na rozdíl od lidí ze Západu se Ladačané nikdy nevyjadřují s určitostí o něčem, s čím nemají osobní zkušenost. Ale i pokud lidé mají s něčím osobní zkušenost, jsou daleko méně než my ochotni kategorizovat a soudit. Dobré a špatné, rychlé a pomalé, tady a tam – nic z toho nejsou ostře oddělené významy.“
„Ladačané patří ke svému místu na Zemi. Jsou spjati s tímto místem každodenním intimním kontaktem, znalostí svého okolí a jeho měnících se ročních období. Silný pocit sebe sama u nich souvisí s pevnými vztahy mezi lidmi. Než jsem se vcítila do ladacké kultury, myslela jsem si, že odejít z domova je součástí dospívání, nezbytný krok k tomu stát se dospělým. Teď věřím, že velké rodiny a malé důvěrné obce vytvářejí lepší podmínky pro výchovu zralého, vyrovnaného jedince. Zdravá společnost je ta, která podporuje úzké, pevné sociální vazby a vzájemnou provázanost a zaručuje tak každému jednotlivci ničím nepodmíněné citové opory. S takovým bezpečným zázemím se každý cítí natolik bezpečně, že se může stát svobodným a nezávislým. Je to paradoxní, ale podle mého jsou Ladačané méně emočně závislí než my z průmyslových zemí.“
A pak zafoukal vítr a přinesl změnu, které se stala Helena svědkyní. V roce 1974 otevřela indická vláda tuto oblast pro turisty – a to mělo dopad na hmotnou kulturu země. Ale daleko významnější byl dopad na lidskou mysl:
„A najednou se Ladačané ve srovnání s cizinci cítili chudí. Na počátku mého pobytu v Ladaku se za mnou honily malé děti, které jsem niky předtím neviděla, aby mi mohly vtisknout do dlaně sušené meruňky. Dnes vítají maličké postavičky, dickensovsky ošuntělé v obnošených západních šatech, cizince s prázdnou nataženou dlaní: „Jednu propisku, jednu propisku,“ tato slova se stala novou mantrou ladackých dětí.“
„Neznáme tu chudobu,“ prohlásil Cchewang Paldžor v roce 1975. „Kdybyste jen mohly nám Ladačanům nějak pomoci, jsme tak chudí,“ řekl v roce 1983.“
Další kapitoly Heleniny knihy podávají svědectví o tom, v jak krátkém čase vystřídala radost, činorodost a aktivitu místních lidí pasivita, bezmoc a apatie. Přišlo rádio a televize a lidé si přestali vyprávět příběhy, široké společenství vystřídaly nukleární rodiny (a to slovo označuje trefně škodlivost tohoto uspořádání), silné, sebejisté ladacké ženy nahradila nová generace nejistých a na vzhled extrémně soustředěných žen, školní vzdělání nasypalo dětem do hlaviček řadu bezcenných informací, respekt mezi příslušníky různých náboženských skupin vystřídala agrese, ekonomickou soběstačnost závislost na systému.
Kniha Dávné budoucnosti je výsledkem dvou desítek let podrobného studia jazyka, zvyků Ladačanů. Není to černobílý, rychlý náčrt nadšené folkloristky. Autorka si je vědoma těžkostí a limitů, s nimiž se Ladačané museli v průběhu staletí vyrovnávat. Nicméně v porovnání s destrukcí, která po roce 1974 nastala, se zda, že šlo o pouhé drobnosti.
Asi to znáte také – ten rozdíl, když si přečtete knihu poprvé a když se k ní třeba po letech vrátíte. Najednou řádky mluví jinak, alespoň pokud jde o dílo, ke kterému stojí za to vracet. A tím Dávné budoucnosti určitě jsou. Vyšly v roce 1991, jejich český překlad pak v roce 1994. V tomto kontextu je bezesporu zajímavá poslední kapitola, v níž se autorka zamýšlí nad moderní západní kulturou a vlivem nejen na obyvatele Ladaku, ale i na naši duši, a také doslov, který věnovala české společnosti, která se v té době vydávala novou cestou. S ohledem na události v roce 2020 a v letech předchozích byl její tehdejší odhad budoucího vývoje překvapivě jasnozřivý.
Zima je čas stvořený pro zpomalení, reflexi a přebírání – co ponechat, co odložit, co přepracovat. Co je užitečné a hodí se a čeho je dobré se zbavit. A tato útlá knížka může v tomto kontextu nabídnout opravdu hodně.
