Cestou do Zruče

Někdy se prostě taková věc přihodí. Jeden den ti svítí slunce do tváře a celý svět se na tebe usmívá. A zítra se k tobě nikdo nezná. Zapomenutá, odložená. Ze stovky pocitů je tenhle příjemný asi tak jako ježek v kapse.

Divíš se a nechápeš proč. Chvíli zpytuješ svědomí. Minulý týden s tebou zrovna nebyla příliš velká zábava. A taky ti spánek zavřel oči, když jsi slyšela po sté stejnou historku. Mohla jsi to ještě chvíli vydržet, ale každý má přece právo být unavený, ne?

Nebo je to kvůli té nohaté blondýnce, která se tu objevila před pár dny a rázem na sebe strhla všechnu pozornost? V porovnání s ní ses cítila omšelá, utahaná, menší o pár centimetrů.  Jako důvěrná rodinná známá, která už nemůže ani zaujmout, ani překvapit a vlastně nikoho moc nezajímá.

Anebo to bylo celé úplně jinak. Prostě přišel čas a tvůj příběh skončil. Z parádního pokoje ses přestěhovala jinam. Byla tam zima, šero a prach, takové už půdy a podkroví bývají. Říkala sis, že je to nový začátek, ale sama jsi tomu nevěřila a moc tě to neutěšilo.  

Ale i tohle trápení pominulo a teď jsi tady, na zručském zámku. To není tak špatné, ne? Mnozí začínají na zámku a skončí na půdě. Ty jsi to vzala opačným směrem a je z tebe zámecká paní. Těší tě to,  když vidíš, že za chvilku s tebou musí příchozí zaplatit a ještě přitom urazit dlouhou cestu?

Díváš se na ně a s lehkým pobavením sleduješ, jak jim jiskří oči.  Možná tě to taky trochu dojímá, jsi už dáma v letech a máš na kapku sentimentu právo. Oni ostatně také.  Mají touhu se tě dotknout, vzít za ruku a třeba i nepozorovaně strčit do batohu. Odnést si  tebe i tvoje kouzlo – alespoň na chvilku vrátit čas, oživit staré vzpomínky, začít si hrát a cítit, jak do tváře svítí slunce a celý svět se usmívá.