Experiment s náhrdelníkem

Talismany, amulety a dalšími předměty přivolávali renesanční mágové do života svých klientů hojnost, sílu, lásku, moudrost a úctu. V jednadvacátém století vyvolá tato myšlenka jen shovívané pousmání. Ale – co kdyby přece mohly předměty přilákat do našeho života kouzlo, radost a štěstí?

Zkusme si tuto možnost alespoň připustit.  Jonell McLainová z americké Ventury tuto možnost vzala vážně.  Z jejího experimentu by astrologická Venuše měla radost a renesanční mágové ocenili nápaditost a odvahu.

Když Jonell navštívila rodinné klenotnictví Van Gundy – Sons, zabloudil její zrak do výlohy, kde se na černém sametu blyštil diamantový náhrdelník. Cosi ji přinutilo vstoupit do obchodu a vyzkoušet jej. Jednoduchý, elegantní, žádná sklíčka, ale skutečné drahokamy. A cena? Pro ni neskutečná, třicet sedm tisíc dolarů. „Kdo proboha kupuje tak drahé šperky?“ napadlo ji.

Následující tří týdny tančily zářivé diamanty před Jonellinýma očima. Vyzkoušela náhrdelník znovu a pak ještě jednou v doprovodu své matky. Logopedka s běžným platem a luxusní šperk? To nejde dohromady. Při jedné procházce jí však napadlo, že lidé spolu sdílejí krásu uměleckých děl v galeriích a kouzlo přírody v národních parcích. Proč by se tedy nemohly podělit také o osobní věci? Nikdo přece nenosí diamantový náhrdelník 365 dní v roce.

Od nápadu nebylo u Jonell nikdy daleko k realizaci, a tak oslovila řadu žen, nejprve své přítelkyně. Některým se myšlenka zalíbila, jiné ji odmítly, ale poskytly kontakty na další potencionální zájemkyně. A tak se jich nakonec dvanáct vypravilo 18. září 2004 směrem ke klenotnictví. Ten den uzavíral Tom Van Gundy jeden z nejpodivnějších obchodů své kariéry.

Podle dohody se každá z žen zdobila náhrdelníkem jeden měsíc. Přednost měla ta, která slavila narozeniny. Žádná si jej neponechala jen pro sebe, a tak se objevil na krku dcer či neteří, které se zrovna vdávaly, parádivých vnuček, kolegyň, které udiveně pokukovaly po tak nezvyklém doplňku, zvědavých zájemců v obchodech či restauracích. Každá půjčka náhrdelníku znamenala nový příběh, zajímavou zkušenost, nečekané setkání.

Na konci měsíce uspořádala „měsíční majitelka“ ve svém domě schůzku a náhrdelník předala další. A spolu s ním, což se ukázalo ještě důležitější než samotné diamanty, také své zážitky a zkušenosti. Vypadlo to, jako by nevšední šperk nesnášel každodenní rutinu života svých nositelek. Přivolával zapomenuté sny, zpochybňoval zaběhané zvyky a vyvolával řadu otázek:  „Kdy jsme ztratily svoje mladší já? Kdy jsme přišly o potěšení z věcí a přestaly se radovat z maličkostí? Kdy vlastně začal být život taková fuška?“

Po otázkách následovaly první kroky, pro každou z nich obtížné, jakkoliv se druhým mohly zdát banální – odvaha promluvit před skupinou žen a obhájit svůj názor, dlouho odkládaná cesta do Paříže, zápis do hodin zpěvu, taneční vystoupení v místním baru, večery strávené s novými přáteli místo každodenního sledování televize. Kouzlo náhrdelníku působilo.

Materiální kultuře v dnešní době asi těžko unikneme, ale nápad třinácti amerických žen ukázal, že se nemusíme podvolovat jejímu diktátu a že bohatství a luxus může mít i jinou podobu, než kterou s těmito slovy obvykle spojujeme.  Protože co je vlastně naší nejhlubší touhou?

Venuše v kuchyni

Smyslnost, krása, harmonie, kouzlo, rozkoš – tato slova nás napadnou ve spojení s astrologickou Venuší. Ovšem představit si ji v kuchyni vyžaduje drobet fantazie. Alespoň v našich zeměpisných šířkách, kde soupeří bohyně účelnosti a efektivnosti žehnající stánkům a restauracím s rychlým občerstvením s kultem zdraví, který plní regály knihkupectví desítkami bio, raw, vegan, paleo a dalších zdravých kuchařek. Zvolit správný, bezchybný a zdraví podporující směr a  vyhnout se všem zakázaným a zavrženíhodným  ingrediencím kuchaře a kuchařky vyčerpá natolik, že pocítit radost z experimentování, kouzlit s chutěmi a barvami s lehkostí a požitkem a navíc sezvat ke stolu přátele,  se zdá být úkol přesahující lidské síly.  Možná přeháním, ale jen trochu.

Vydejme se o pár set kilometrů dál – do Francie. Tam usedá Erós ke stolu, vymaže čas a oddá se rozkoši hostině smyslů a kráse okamžiku, v němž se kouzlo jídla snoubí s živou společenskou konverzací a místo patnácti minut se tento rituál klidně protáhne na pár hodin. To jsou mé letmé postřehy z cestování po Francii a spolupráce s francouzskými kolegy.

Pokud zrovna nemáte čas vydat se do země galského kohouta, sáhněte knize Mimi Thorisson Francouzská venkovská kuchyně, pokrmy a příhody z vesnice na vinicích.  Jste-li frankofilové s vlažným vztahem k utěrce a hrnci, potěší Vás její vizuální stránka a příběh rodiny, který se v ní ukrývá.

Kniha začíná slovy hraběte z Neufchateau: „Postavte obývací pokoj dříve než kuchyni, a dům je v troskách.“ a  pokračuje příběhem Plantie Pautardové, ženy činorodé žijící se svým manželem-pekařem žijící v malé vesnici Saint Yzans. Její milenec, starosta obce, jí koupil největší dům v okolí, kde tato žena zřídila luxusní hotel a restauraci a vařila bok po boku se svojí dcerou a později i vnučkou. Čas ubíhal a vzal s sebou i trojici kuchyňských kouzelnic. Pak prázdný dům zakoupila rodina se sedmi dětmi a mnoha psy a začala psát novou historii.

Když Venuše píše kuchařku

Můžete putovat vesnicí, ponořit se do její historie i současnosti, hloubat nad tím, proč je důležité nabídnout aperitiv, zastavit se ve vinotéce či přemýšlet nad výběrem sýrů. Nebo se nechat krásnými  fotografiemi přivést až ke sporáku. Nesmíte ovšem  šetřit smetanou, vejci, máslem a šampaňským.  Pokud začnete podle Miminých receptů kouzlit, můžete večer či v neděli  pozvat rodinu a přátele na báječnou hostinu, protože Venuše se jen nerada oddává požitkům o samotě. Jejím úkolem je svádět, okouzlovat.  Astrologové ji nazývají malým štěstím, díky kterému zapomeneme na nároky a těžkosti každodenního života. Nechte se tedy okouzlit a svést.

Mimi Thorisson-Francouzská venkovská kuchyně

 

Dávám Ti darem celý svět…

Jakmile se začnu víc poohlížet po jižních zemích, je to neklamná známka toho, že zima už trvá příliš dlouho. Probírám se fotkami a cítím, že vydat se na jih je nezbytnost, byť zatím alespoň imaginárně. Bez nutnosti opatřit si letenku se přenesu na řecký Lesbos díky filmovému snímku Djam.

Djam-www.avoir-alire.com/djam-la-critique-du-film

Hned v úvodu zazní tóny rebetika, hudebního a tanečního kouzla, které se na počátku dvacátého století rozšířilo mezi chudými obyvateli měst. Když pro divokou radost, nesnesitelný smutek, beznadějné zoufalství chybí slova, ještě je možné tancovat, hrát a zpívat:

„Dávám Ti darem, moje milá, tento svět. Celý svět Ti věnuji darem.“

„Ne, tati, nechci ho. Tento svět mě děsí…“

„Neodmítej ho, moje milá. Je krásný měsíčními nocemi a slunečnými dny. Vezmi si tento nádherný svět…“

Z rebetika sálá jižní temperament a vášeň, kterou v našich zeměpisných šířkách můžeme jen obdivovat. Hudba dovoluje zapomenout na každodenní tíhu a starosti, očišťuje, pozvedá a dodává sílu. Jak mi prozradila přítelkyně, která žije v Athénách, v Řecku se zpívá, hraje a tančí – v čase veselí i v čase smutku. Možná proto jsem v místních knihkupectvích, kam při cestách vždycky zamířím, neviděla nekonečné police s psychologickými příručkami a knihami věnovanými osobnímu rozvoji. Bohoslužba může mít nejrůznější podobu, terapie také – a rebetiko je jedna z nich.

Mladí se jej učili od starších a společně roztančili a rozezněli taverny a bary. Zmizely věkové hranice a škatulky pro hudbu vhodnou pro -náctitelé a -sátileté.

Když jsem cestovala po zastrčených místech pevninského Řecka a Kréty, byl velikonoční čas, ještě chladno, v horách ležel sníh, příliš brzy na turisty. Řekové se připravovali na sváteční sny a celé rodiny se vydávali na výlety – nemluvňata, batolata, rodiče i ti nejstarší. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se tenageři vedou s babičkami, kterým jemně pomáhají nastoupit do lodi, a zastaví se, kdykoliv si potřebují odpočinout. Jak společně posedávají na nábřežích, v tavernách, smějí se a baví.

Možná že právě to je kouzlo, které jih vyzařuje – být spolu, zapomenout na věk, společně zpívat a tančit – životním trablům navzdory. A slunce? To už je jen takový malý bonus navíc.

Stánek s pohádkami

Z Mariánského náměstí k Mánesu je cesta dlouhá, zvlášť v letošním mrazivém předjaří, ve kterém jaro zapomnělo, že existují Čechy a zima přehlédla, že   v kalendáři nemáme leden, ale březen.  Místo laviček a postávání venku to láká nahlédnout do obchodů, strčit tam alespoň tři prsty a počkat, až se ohřejí.

Například takový antikvariát v Myslíkově ulici. Vejdete do malého prostoru, který je od země až k nebesům naplněný knihami. Kam zamířit dřív? Oko Vám padne na malou stoličku v pravém výklenku. Zatímco jinde musíte postávat a naklánět se nad stoly přetíženými knižními tituly, tady v rohu lehce dosednete a před Vámi se otevře kouzelná říše. Vstoupili jste do sekce pohádek, kde za pár minut můžete procestovat půlku světa – putovat od Afriky, přes Austrálii, Japonsko, Španělsko a vynořit se na Moravě. Náhle si připadáte jako na srazu spolužáků po x letech – objevují se dávno zapomenutí přátelé, s nimiž jste trávili hodiny času, kteří Vás rozesmáli i rozplakali. Lehce zapomenete na čas. Alespoň mně se to stalo. Když jsem z říše fantazie vrátila zpět do Myslíkovy ulice, ohlédla jsem se a uviděla malou holčičku. Stála za mnou a oznamovala mi, že si jde vybrat svoji první knížku.

Krásný a těžký úkol. Neutopit se v moři vydávaných titulů, často pochybné kvality, a zvolit tu správnou knihu, která okouzlí naši duši, je nepochybně obtížné rozhodování pro dospělého. A pro dítě? Možná snazší, protože ještě není ovlivněno doporučovaným výčtem bestsellerů, top žebříčky a přehledy, seznamy knih, které musíme přečíst, než zemřeme, doporučením kritiků a dalšími nesmysly, které ovlivňují rozhodování starších čtenářů.

Uvolnila jsem jí místo, protože výklenek je maličký, určený pro soukromou řeč jednoho čtenáře s pohádkami. Vybízí usednout, nalistovat první stránku, což je akt stejně magický, jak projít chrámovými dveřmi, zahradní brankou či vystoupat na vrchol hory

Ten den jsem ale zkrátka nepřišla. Odnášela jsem si v kabelce knihu německého pohádkáře Rolanda Küblera Pohádky měsíčního kamene. Přemluvila mě snadno, protože na první stránce je věnování – pro všechny, kteří si ještě jsou vědomi moci pohádek.

pohádková kniha
Roland Kübler: Pohádky měsíčního kamene

Vystoupáte po sešlapaných schůdcích, rozhrnete závěs z pestrých koberečků, usednete v malém pokojíku s pohádkářem Oyanem a můžete zaslechnout jeho povzdechnutí:  „Zjistil jsem, že málem všichni lidé se v tomto městě starali jen o své obchody. Sjednávali a obchodovali, prodávali a nakupovali, žili jen proto, aby hrabali, a nikdy neměli dost. A ode mě chtějí, abych je večer bavil historkami. Abych jim vypravoval nicotné, kratochvilné a zábavné historky. Něco, při čemž by mohli zapomenout sami na sebe. A moje pohádky, ty, které vyprávím, aby se v nich lidé nacházeli, ty už poslouchat nechtěli.  Proto jsem odešel. Té hrstce přátel, kteří mi zůstali, jsem předpověděl, že toto Město u moře bude o to chudší, oč větší bohatství jeho obyvatelé nashromáždí.“

Mluví o dávném  Městě u moře, nebo o Praze, Brně či Hradci? Bylo nebylo nebo stále je? Obojí, protože pohádky už jsou takové

ilustrace pohádky