V kraji Za horami

Paracelsus tvrdil, že dávka rozhoduje o jedu  a moje babička zase, že všeho moc škodí.  A platí to i o dávce turistů. Na některých místech je jich prostě moc a nad jinými již převzali vládu zcela. Naštěstí ale ještě existují zastrčené kouty, které unikají pozornosti stěhovavých kobylek.  Řekové mají svoje Zagori a Portugalci  Trás-os-Montes – kraj Za horami. Místo, kde  lišky i lidé přejí dobrou noc a vám to nepřijde divné.

Cestovní kanceláře vám takovou oblast zpravidla nenabídnou (naštěstí), doprava je tam poněkud svízelná (ale možná). Signál buď chybí, anebo nestojí za nic, což z těchto míst činí ideální destinaci pro léčení závislosti na mobilu, sociálních sítích a dalším elektronickém harampádí či kýžený únik před dotěrným zaměstnavatelem. Spát se dá leckde, společníka vám bude dělat nanejvýš vítr.  

Místní lidé nespěchají a rádi se dají do řeči. Vůbec nevadí, že nemluvíte jejich jazykem, protože gesta rukou, úsměv, hbité nohy či tužka a kus papíru dokáží být spolehlivými tlumočníky.  Procházíte tím zeleným, divokým královstvím a máte pocit, že jste se ocitli v ráji. Na stráních rozkvétá levandule, září zlaté janovce, pod horou  se choulí malá kamenná vesnička a o kus dál v údolí druhá.

V té první, letní, kde žijí místní v teplých měsících a pasou tam svá stáda, potkáte několik lidí, většinou letité drobné ženušky v černých šatech a pár mužů řídících malé traktůrky. Do té druhé scházejí, když se začne ochlazovat.  Mnoho domů je prázdných a vyhlíží své majitele už pěknou řádku let. Mladí lidé i ti o pár let starší odešli neznámo kam za prací a vesnice je poloprázdná. Koupit si zde můžete hned celou ulici, možná i půlku vsi.

Pak se zatáhne a začne drobně pršet. Schováte se pod střechu rozpadající se verandy a společníka vám dělá pes, který se stejně jako vy rád toulá, anebo trpělivě vyhlíží toho, kdo odsud před pár lety odešel. Kraj Za horami ukázal svoji melancholickou tvář.  Je prázdný a přece není. Putujete po fortelně vybudovaných kamenných stezkách, překračujete klenuté mosty a zastavíte se malé kapličky, kterou někdo ozdobil květinami. Pečlivě obdělávaná políčka chrání křížky a sošky madonek.

Opustíte vesnici a vystoupáte do hor. Jsou liduprázdné. Jdete hodinu, dvě, tři. A najednou před vámi na cestě šedá britská kočka a za ní pěstěný černobílý společník. Žádní toulaví chudáci, ale dobře živení a opatrovaní čtvernožci. Je to fata morgana, přelud z hladu či místní fantom? Odpověď přijde za pár minut v podobě mladého francouzského páru. Jsou to turistické kočky, které je doprovázejí na všech cestách a výšlapech. Mají rády hory i nížiny a chodí kamkoliv a za jakéhokoliv počasí.

Po nějaké chvíli kočky netrpělivě zamňoukají a je čas vydat se dál. Za chvíli se ztratí za zatáčkou a vy přemýšlíte – byla to skutečnost nebo kouzlo? Možná kouzelná skutečnost, kterou má kraj Za horami nachystaný pro ty, kteří se do něj vypraví. 

Dlouhý pytel, který vlečeme za sebou

Všimli jste si někdy, jak velký prostor zabírají v knihkupectvích regály s psychologickou a osobnímu rozvoji věnovanou literaturou? Připomínají pohádku Hrnečku, vař, ve které hlavní hrdinka zapomněla říci dost.

Naopak, zamíříme-li do oddělení s poezií, spatříme zpravidla skromnou polici. Rázem nám odpadnou starosti, jak se v přebohaté nabídce knižních titulů vyznat. A naše duše pookřeje. Zatímco na psychologickou svépomoc zaměřená literatura může někdy chutnat stejně jako polévka ze sáčku, kterou nám servírují bez horké vody – skřípe to mezi zuby a občas škrábe v krku, pár veršů připomíná babiččin nedělní vývar – zasytí nás a posílí. Navíc stačí malá porce:

Když zmenší se svět

a je sotva jako vlákno,

naše nemotorné ruce

už nedokážou nic uchopit.

Nenaučili nás

jedinému cvičení, jež by nás mohlo spasit:

Dokázat se uživit stínem.

(Roberto Juarroz)

Někdy se stane, že se objeví titul patřící tam i onam, dílo znalce duše a básníka, avizující zajímavý čtenářský zážitek. Útlá Knížka o lidském stínu, kterou napsal americký básník a esejista Robert Bly, patří právě do této kategorie. Texty, které obsahuje, se „vařily“ pozvolna a dlouho, tak to u správného vývaru bývá.

Stín – pojem, kterým analytická psychologie označuje naše nežité kvality, nazývá Robert Bly dlouhým pytlem, který vlečeme za sebou. Ukládáme do něho věci, které se nelíbí našemu okolí – nejprve rodičům, abychom si uchovali jejich lásku, později učitelům, abychom nepřišli o jejich přízeň a netřásli se pod jejich přísným pohledem, a od určitého věku také našim vrstevníkům a kolegům, do jejichž party chceme patřit. Ve dvaceti letech představuje většina z nás anorektické bytosti zatížené ohromným břemenem odmítnutého.

Pinožíme se s tím závažím hezkých pár let, ale vynaložená námaha neodpovídá výsledku. Pytel není lehčí, naopak. To, co jsme do něj kdysi uložili, o sobě začíná dávat vědět – jako vzteklá kočka, která chce na svobodu, prská, kouše, škrábe a je všechno jen ne sympatickým společníkem.

Zkoušíme ledacos, abychom se nepříjemných pocitů zbavili – obvykle je to prst mířící na ty druhé, někdy maska hrdiny, která se navenek křečovitě usmívá a zastírá vnitřní napětí. Chvíli to funguje, ale ne dlouho.

A pak – když máme štěstí – nás napadne rozvázat pytel a nahlédnout dovnitř. To, co uvidíme, se nám líbit nemusí. Nalezneme tam mnoho zaprášených a nepoužívaných věcí – někdo zlobu a vztek, ve které se proměnila  vrozená a léta zahálející kuráž, někdo závist, která původně byla nápaditostí a originalitou ležící bez užitku. A také slzy, za které jsme se styděli, protože kluci nepláčou a moderní holky taky ne.

Při přehrabování se v té temné zásobárně se trochu zaprášíme, jsme samá čmouha a pavučina, ale tak už to při hledání starých pokladů bývá. Zjistíme, že spousta věcí vytažených z pytle se nám náramně hodí. Navíc nás přestanou záda a ramena bolet, vykračujeme si jaksi svižněji a kdo ví – jednoho dne se možná ohromný pytel promění ve splasklou síťovku, kterou zlehka strčíme do kapsy.

 

 

Žena v barvě vlčího máku

Češky mají svoji Makovou panenku, Francouzky Ženu v barvě vlčího máku. Ta první je veselou průvodkyní dětskou krajinou a její rozevlátá sukně svádí k poletování, tanci a obdivu. Jenomže bránou dětství se za námi neprotáhne.

Podívejme se tedy na tu druhou. Třeba bude její pulsující barva vítaným oživením našich šedých ulic a béžových životů.

„Ta žena jde za Martou jako stín. Její silueta s krátkými sukněmi a vlajícími vlasy je vystínovaná na chodníku. Proč sleduje Martiny kroky? A pak se náhle ta žena zastaví, sotva na krátký okamžik, který však přiměje Martu, aby se otočila  a konečně na ni pohlédla…

 Ta žena je skoro celá v červeném a má bohatou a lesklou hřívu hnědých vlasů. Jenže ta červená není jen tak ledajaká. Je to rudý odstín vlčího máku, barva, kterou Marta okamžitě poznává. Její barva, její kultovní barva. A barva zapovězená.

 Jako by se najednou a naráz sesula zašedlá pískovcová zeď uplynulých padesáti let, neboť neznámá má na sobě vzdušnou, hluboce vystřiženou halenku v tomto barevném odstínu, a ta se zvláštně podobná halence, kterou Marta nosila celé léto před zásnubami, než byla nemilosrdně vykázána z jejího dívčího šatníku.

 Co se vlastně tehdy stalo s tou její zakázanou halenkou?  Vyhodila ji, nebo darovala nějaké přítelkyni? O vlčím máku se říká, že je květinou vyjadřující  touhu. A co když se na té ulici právě setkala s touhou?“

Kniha francouzské spisovatelky Noelle Chateletové Žena v barvě vlčího máku vypráví příběh sedmdesátileté Marty oblečené v modrém kepru a utopené až po uši v zaběhnuté rutině. Vše se změní jednoho rána, kdy vymění svůj obvyklý šálek čaje za voňavou kávu. V kavárně U Tří kanonů si objedná hned dvě – jednu pro sebe a jednu pro Muže s granátovou šálou. Její další kroky vedou ke sklence sherry, do malířského ateliéru, kde se stává modelkou, a z oprýskaného bytu do španělské Sevilly.

Dvacetiletá, čtyřicetiletá, sedmdesátiletá – všechny potřebujeme potkávat Ženu v barvě vlčího máku, protože všechny potřebujeme věřit, že drobná změna je začátkem kouzelného řetězce událostí, které nás oživí a naplní radostí, byť se naše okolí může tvářit značně překvapeně.   Potřebujeme si připomenout, že ani ve starším věku není čas na vybledlé záclony, nenápadné šaty, předvídatelnou rutinu, zdravotní čaje místo opojné vůně kávy  a osamocenou domácnost místo rušných cest.  Na to je prostě brzo vždycky. Ale na setkání s Ženou v barvě vlčího máku není pozdě nikdy.

Ostrov růží

Pod světlemodrou oblohou se vznáší maličký ostrov, kterého i nohy nejpomalejšího loudy obejdou za půl hodiny. Je celý pokrytý růžemi – bílé připomínají lednový sníh, žluté září jako slunce na jaře a červené se podobají lesním jahodám. Zdálky vypadá ostrov jako jedna velká sváteční kytice.

Moře v těch místech je temné jako havraní peruť. Někdy je klidné, ale po většinu času  netrpělivě naráží na břeh a zlobí se, že nemůže maličký ostrůvek schovat pod své temné křídlo. A tak alespoň rozstřikuje vodu černou jako inkoust a smáčí okvětní plátky růží. Ty jsou pokryté malými tečkami, jako když se saze rozlétnou po nedělním ubruse.

Černé moře neláká nikoho z prázdninových výletníků, kteří milují azurové tóny. A tak sotva zdálky uvidí mořskou čerň, obrací lodě své kormidlo jinam. A růže? Po týdnech, měsících a letech čekání jen zahanbeně sklání své květy. Nevoní, protože růže, jejíž krásu neobdivujeme, na svoji vůni zapomenou.

A přece – někdy, alespoň určitě jednou se už stalo –  pročísne inkoustové vody loďka. Zvědavý poutník, který své kocábce dává přednost před bytelnou výletní lodí, přirazí ke břehu, vytáhne člun a rozhlédne se. Kam jen jeho oko dohlédne, táhnou se růžová pole a nikde ani živáčka.

Jak překvapující a nevšední,” napadne ho. “Jaké zvláštní růže tu rostou,” povídá si polohlasně pro sebe, obchází ostrov, dotýká se květů a žasne nad barevnou paletou zvýrazněnou tu a tam kouskem černě.

A růže? Ty nejprve jen stydlivě nadzvednou okvětní plátek a sledují neznámého. Vidí, jak se zastavil u jedné z nich, zrovna té, jejíž květ se podobá tváři poďobané od neštovic. “Černá s růžovou, jak elegantní,” mumlá si chodec pro sebe a přechází od keře ke keři. Nakonec se natáhne pod ten největší a spokojeně usne.

Růže si potichu, jak jen to ony umějí, sdělují své dojmy. Zpočátku šeptají, pak se začnou tiše chichotat a v jejich smíchu se třepotá radost a trocha pýchy. A stane se zvláštní věc –  vzduch osvěží jemná vůně. Růže se překvapeně rozhlédnou – a náhle si uvědomí, jak opojně umí vonět. Zahalí celý ostrov i spáče lehkým závojem.  A černé tečky? Na ty si už ani nevzpomenou.

Tak to někdy chodí. Vydáte se do Berlína za kavárnami, blešáky  a lelkováním a najednou se ocitnete v pohádce. Nebo spíše na pohádkové konferenci. Malý, vyposlechnutý příběh, kde je jistě mnoho ztraceno v překladu díky anorektické znalosti němčiny, vám připomene, že pohádkám jen tak neodrosteme. Že děti jim naslouchají, aby se jim dobře spalo, a my odrostlejší, abychom se probudili.

Ukradený čas

„Bylo nebylo. “  Takové začátky příběhů v nás vyvolávají iluzi, že  vyprávění se odehrává v pohádkovém čase a podobnost s jakoukoliv reálnou situací či konkrétní osobou je čistě náhodná.

Tak tedy bylo nebylo. V jednom městě provozoval svůj krámek holič Fusi. Jednoho dne, když neměl zrovna „svůj den“, ho navštívil neznámý muž v šedém obleku a předložil mu recept na spokojený život. „Základem všeho je úspora času“, prohlásil a nabídl holiči, že zefektivní jeho práci. Na základě jeho rad a doporučení se Fusi přestal vybavovat se svými zákazníky a stříhal mnohem rychleji a efektivněji. Omezil návštěvy u své invalidní přítelkyně, starou matku umístil do domova důchodců a kanára prodal obchodníkovi. Ale zvláštní věc, od té doby jeho nervozita a neklid stále rostly, protože mu nezbyla ani chvilka ze všeho toho nastřádaného času. Ten zmizel, jakoby nikdy neexistoval. Čím usilovněji šetřil časem, tím rychle míjely jeho dny.

Šedý agent a jeho kolegové nenavštívili jen pana Fusiho, ale obešli celé město, a tak brzy přibylo dalších časových „šetřilů“. K nim se připojili ti, kterým – i když o něco podobného nestáli, nezbývalo nic jiného než se přidat k tomuto zběsilému tanci. Město ztrácelo svoji barvu a každý den získávalo výraznější odstín šedi. Na ulicích se lidé bez zájmu míjeli, jejich tváře byly mrzuté, unavené, roztrpčené, jejich pohled nepřívětivý.

„Čas je hodnota, nepromarni ji.“ „Čas jsou peníze, šetři jím.“ Těmito hesly se lidé řídili. Přestávalo být důležité, jestli někdo dělá svoji práci rád. Naopak, názor byl úplně opačný, něco takového totiž zdržuje.

A lékaři? Ti jen beznadějně vrtěli hlavami nad množícími se příklady podivných onemocnění, se kterými je unavení lidé navštěvovali v jejich ordinacích. Co poradit těm, kteří pomalu ztratili chuť cokoliv dělat? Tato nemoc nepřešla za pár dní jako běžné nachlazení. Naopak, byla silnější den ode dne, nemocní stále mrzutější, zamračenější a nespokojenější sami se sebou i s celým světem. Neznali hněv ani nadšení, zapomněli se radovat i truchlit, smát i plakat.

Život lidí ve velkém městě byl nalinkovaný jak přímka, všechno v něm bylo vypočteno a stanoveno, každá hodina, každý okamžik. Čím více lidi skrblili časem, tím méně ho měli.

Sáhnout místo učebnic time managementu po knize Michaela Endeho Děvčátko Momo a ukradený čas (nebo se podívat na film Momo) není špatnou volbou a ztrátou času. Naopak – pro manažery mnoha firem by mělo jít o povinnou literaturu.  Poutavé vyprávění by jim připomnělo, že zaměstnanci jsou lidé, nikoliv naprogramované stroje. Ty sice vykonají rutinní činnosti rychleji a efektivněji, ale selhávají, když je třeba přijít s neotřelým nápadem nebo i drobným zlepšovákem.

A poselství pro nás ostatní uběhané, dospělé fretky? Možná připomenutí toho, že děti nesledují úzkostlivě hodiny či kalendář,  ale znají čas podvečerního vyprávění, čas pobíhání venku a čas úkrytů pod střechou, čas zamrzlého rybníka a čas prvních třešní. Co zkusit alespoň občas nastavit naše vnitřní hodiny právě tímto způsobem?

 

 

Každodenní luxus

Každý si pod tímto slovem představuje něco jiného. Někdo návštěvu exotických destinací, jiný nákup značkové kabelky, další večeři v restauraci ozdobený michelinskou hvězdičkou. Pokud na tato potěšení dosáhne stále více lidí, můžeme ještě mluvit o luxusu, který máme přece jen spojený s pocitem, že si užíváme něčeho výjimečného, vzácného, vyhrazeného jen nemnohým? Sotva.                              

V naší materiálně stále náročnější a splašenější době se luxusem stávají věci, které moje babička s dědou považovali za samozřejmost – čistý vzduch a voda, ulice bez aut, na kterých si mohou děti bez obav hrát, zdravé potraviny. A také čas. A ticho –  nerušené dopravním hlukem, městským šumem, neustálým vyzváněním mobilů a všudypřítomnou hudbou.

Ticho se stává luxusem, zároveň je ale nezbytností. S hlukem se sice naučíme nějak žít, ale nikdy si na něj nezvykneme. Nezvyknou si na něho ani ptáci, kteří podle jednoho výzkumu zpívají ve městě jinak – pronikavěji, snad aby obstáli v konkurenci se zvuky, které vyluzuje tzv. civilizovaný svět.

Jenomže není stížnost na civilizační hluk tak trochu výmluva? Ticho není jen léčivé, konejšící, ale také děsivé. Nahání strach, protože se v něm můžeme potkat sami se sebou. Nebojíme se právě tohoto setkání?   

Zavřít dveře před hlukem světa
Radost z ticha

Erling Kagge, renesanční osobnost ukrývající v sobě právníka, dobrodruha, polárníka, nakladatele a spisovatele, si z ticha učinil předmět důkladného studia. Přemýšlel o něm při výpravách do divoké přírody, při expedici na Antarktidu, sledoval ho i v divočině velkoměsta. Podle něho není ticho pouhou absencí zvuku, ale kýženým stavem, kdy můžeme konečně slyšet sami sebe.

Vzít si do batohu jeho knihu Radost z ticha, nechat doma mobil, otočit se alespoň na chvíli zády ke všem neodbytným povinnostem, hrozícím termínům a požadavkům okolí – je luxus. Ale také nezbytnost.

 

 

 

Astrologická inspirace

Z poznatků astrologie čerpalo a čerpá podněty ke své práci řada vynikajících psychologů, terapeutů a umělců. Několik citátů může sloužit jako její obhajoba. Možná podnítí zájem seznámit se s astrologickou symbolikou hlouběji či alespoň přispějí k tomu, aby nebyla zatracována bez hlubší znalostí na základě všeobecně přijímaných předsudků, banálních novinových horoskopů či levných knih.

C. G. Jung, zakladatel analytické psychologie

„Narodili jsme se v určitém okamžiku, na určitém místě, a podobně jako vinná réva získáváme kvalitu svého ročníku a sezóny.“

„S poměrně vysokou mírou pravděpodobnosti lze očekávat, že určitá psychická situace je provázena analogickou astrologickou konfigurací. Astrologie se sestává ze symbolických konfigurací, tak jako kolektivní nevědomí, jímž se zabývá psychologie; planety jsou „bohové“, symboly mocností nevědomí.“

Fritz Riemann, psycholog a psychoanalitik

„Psychologická astrologie je jedním z nejúčinnějších nástrojů, jak rychle a do hloubky poznat člověka.“

„V astrologii jsou skryty dosud nevyzvednuté poklady, které by nám mohly poskytnout cenné služby při zvládání jak vlastních, tak mezilidských a sociálních problémů.“

„Především po dosažení středu života a ve věku, kdy pro nás otázky smyslu začínají být důležité, nás může studium astrologie nesmírně obohatit a obrátit náš pohled k vidění světa, které je o to více fascinující, čím hlouběji do něj pronikneme.“

Claus Riemann, psycholog a astrolog

„Je důležité, aby si člověk uvědomil svůj potenciál, který dostal do kolébky. Individuální horoskop ukazuje každému člověku jeho jedinečnou životní cestu.“

„Nelze-li od psychologie očekávat jednoduché návody, pak tím méně od astrologie, jejíž odvěká moudrost, skrytá v symbolech, je odrazem života, nikoliv způsobem, jak se mu vyhnout.“

Thomas Moore, psychoterapeut, spisovatel

„Astrologie patří mezi pár nezávislých systémů, které nám mohou pomoci vytušit cestu ven z chaosu života. Když si připadáme zmatení a ztracení, můžeme k ní obrátit o radu.“ „Pohlédněme hluboko do jasné noční oblohy a uvidíme tam sebe.“

Liz Greenová, jungovská terapeutka, astroložka

„Horoskop je symbolický model psychických komponentů, tvořících strukturu člověka. V průběhu vývoje dochází k tomu, že tento jedinec brání vstupu do svého vědomí těm stránkám své povahy, které z toho či onoho důvodu pokládá za neslučitelné s hodnotami, jež vyznává on sám, jeho rodina nebo celá společnost. Je nesmírně důležité, aby člověk žil plným životem, který umožňuje všem stránkám jeho povahy, aby se smysluplně rozvinuly, jinak by je totiž odsoudil k tomu, aby živořily v nevědomí. Mnoho lidí zapojuje daleko menší část vloh a schopností ve svém životě, než které jim byly dány do vínku. V takových případech se říká, že člověk nedokázal uplatnit své skutečné vlohy, zmařil svůj talent, nedokázal využít příležitost nebo nikdy nedokázal být sám sebou.“

„Poselství psychologické astrologie nemusí být příliš populární, protože vyžaduje převzetí osobní odpovědnosti a nenabízí žádná laciná řešení. Je mnohem snazší klást vinu za své psychologické problémy na rodiče a zapomínat, že moc rodičů závisí na tom, kolik toho na ně promítáme. Je snazší ukončit nějaký vztah, než stáhnout projekce a podívat se na svůj podíly viny. Kdybychom dokázali připustit, že neustále promítáme něco ze sebe na druhé, pak bychom nemohli nevidět svou vlastní účast na každé sebenepatrnější události.“

André Breton, básník, prozaik, esejista

„Podle mého mínění to je astrologie opravdu velká dáma, velmi krásná a přicházející z takové dálky, že mě dokáže udržet svým kouzlem. Ve světě čistě fyzickým nevidím, že by šperky mohly soupeřit s jejími. Zdá se mi, mezi jiným, že v sobě obsahuje největší tajemství světa. Škoda, že dnes – alespoň všeobecně – trůní na jejím místě prostitutka.“

Jak si z bohaté nabídky astrologických knih vybrat ty skutečně užitečné? Vyplatí se sáhnout po publikacích Liz Greenové a začít její knihou Duše a vesmír. Pro zamyšlení nad vlastním stínem se hodí Saturn – nový pohled na starého ďábla. Propojit hlubinnou psychologii s pohádkami, mýty a astrologií se podařilo Clausovi Riemannovi v knize Dvanáct archetypů v psychologické astrologii.  Příručka Fritze Riemanna Astrologie nabízí postřehy k využití astrologické symboliky v rámci psychoterapie a osobního poradenství.

A pokud se chcete rozhlédnout po domácím knižním trhu, sáhněte po některém ze svazků Podobností od českého astrologa a vydavatele Rudolfa Starého. Naleznete v nich dostatek inspirace k tomu, jak rozvíjet symbolické myšlení.

 

Experiment s náhrdelníkem

Talismany, amulety a dalšími předměty přivolávali renesanční mágové do života svých klientů hojnost, sílu, lásku, moudrost a úctu. V jednadvacátém století vyvolá tato myšlenka jen shovívané pousmání. Ale – co kdyby přece mohly předměty přilákat do našeho života kouzlo, radost a štěstí?

Zkusme si tuto možnost alespoň připustit.  Jonell McLainová z americké Ventury tuto možnost vzala vážně.  Z jejího experimentu by astrologická Venuše měla radost a renesanční mágové ocenili nápaditost a odvahu.

Když Jonell navštívila rodinné klenotnictví Van Gundy – Sons, zabloudil její zrak do výlohy, kde se na černém sametu blyštil diamantový náhrdelník. Cosi ji přinutilo vstoupit do obchodu a vyzkoušet jej. Jednoduchý, elegantní, žádná sklíčka, ale skutečné drahokamy. A cena? Pro ni neskutečná, třicet sedm tisíc dolarů. „Kdo proboha kupuje tak drahé šperky?“ napadlo ji.

Následující tří týdny tančily zářivé diamanty před Jonellinýma očima. Vyzkoušela náhrdelník znovu a pak ještě jednou v doprovodu své matky. Logopedka s běžným platem a luxusní šperk? To nejde dohromady. Při jedné procházce jí však napadlo, že lidé spolu sdílejí krásu uměleckých děl v galeriích a kouzlo přírody v národních parcích. Proč by se tedy nemohly podělit také o osobní věci? Nikdo přece nenosí diamantový náhrdelník 365 dní v roce.

Od nápadu nebylo u Jonell nikdy daleko k realizaci, a tak oslovila řadu žen, nejprve své přítelkyně. Některým se myšlenka zalíbila, jiné ji odmítly, ale poskytly kontakty na další potencionální zájemkyně. A tak se jich nakonec dvanáct vypravilo 18. září 2004 směrem ke klenotnictví. Ten den uzavíral Tom Van Gundy jeden z nejpodivnějších obchodů své kariéry.

Podle dohody se každá z žen zdobila náhrdelníkem jeden měsíc. Přednost měla ta, která slavila narozeniny. Žádná si jej neponechala jen pro sebe, a tak se objevil na krku dcer či neteří, které se zrovna vdávaly, parádivých vnuček, kolegyň, které udiveně pokukovaly po tak nezvyklém doplňku, zvědavých zájemců v obchodech či restauracích. Každá půjčka náhrdelníku znamenala nový příběh, zajímavou zkušenost, nečekané setkání.

Na konci měsíce uspořádala „měsíční majitelka“ ve svém domě schůzku a náhrdelník předala další. A spolu s ním, což se ukázalo ještě důležitější než samotné diamanty, také své zážitky a zkušenosti. Vypadlo to, jako by nevšední šperk nesnášel každodenní rutinu života svých nositelek. Přivolával zapomenuté sny, zpochybňoval zaběhané zvyky a vyvolával řadu otázek:  „Kdy jsme ztratily svoje mladší já? Kdy jsme přišly o potěšení z věcí a přestaly se radovat z maličkostí? Kdy vlastně začal být život taková fuška?“

Po otázkách následovaly první kroky, pro každou z nich obtížné, jakkoliv se druhým mohly zdát banální – odvaha promluvit před skupinou žen a obhájit svůj názor, dlouho odkládaná cesta do Paříže, zápis do hodin zpěvu, taneční vystoupení v místním baru, večery strávené s novými přáteli místo každodenního sledování televize. Kouzlo náhrdelníku působilo.

Materiální kultuře v dnešní době asi těžko unikneme, ale nápad třinácti amerických žen ukázal, že se nemusíme podvolovat jejímu diktátu a že bohatství a luxus může mít i jinou podobu, než kterou s těmito slovy obvykle spojujeme.  Protože co je vlastně naší nejhlubší touhou?

Venuše v kuchyni

Smyslnost, krása, harmonie, kouzlo, rozkoš – tato slova nás napadnou ve spojení s astrologickou Venuší. Ovšem představit si ji v kuchyni vyžaduje drobet fantazie. Alespoň v našich zeměpisných šířkách, kde soupeří bohyně účelnosti a efektivnosti žehnající stánkům a restauracím s rychlým občerstvením s kultem zdraví, který plní regály knihkupectví desítkami bio, raw, vegan, paleo a dalších zdravých kuchařek. Zvolit správný, bezchybný a zdraví podporující směr a  vyhnout se všem zakázaným a zavrženíhodným  ingrediencím kuchaře a kuchařky vyčerpá natolik, že pocítit radost z experimentování, kouzlit s chutěmi a barvami s lehkostí a požitkem a navíc sezvat ke stolu přátele,  se zdá být úkol přesahující lidské síly.  Možná přeháním, ale jen trochu.

Vydejme se o pár set kilometrů dál – do Francie. Tam usedá Erós ke stolu, vymaže čas a oddá se rozkoši hostině smyslů a kráse okamžiku, v němž se kouzlo jídla snoubí s živou společenskou konverzací a místo patnácti minut se tento rituál klidně protáhne na pár hodin. To jsou mé letmé postřehy z cestování po Francii a spolupráce s francouzskými kolegy.

Pokud zrovna nemáte čas vydat se do země galského kohouta, sáhněte knize Mimi Thorisson Francouzská venkovská kuchyně, pokrmy a příhody z vesnice na vinicích.  Jste-li frankofilové s vlažným vztahem k utěrce a hrnci, potěší Vás její vizuální stránka a příběh rodiny, který se v ní ukrývá.

Kniha začíná slovy hraběte z Neufchateau: „Postavte obývací pokoj dříve než kuchyni, a dům je v troskách.“ a  pokračuje příběhem Plantie Pautardové, ženy činorodé žijící se svým manželem-pekařem žijící v malé vesnici Saint Yzans. Její milenec, starosta obce, jí koupil největší dům v okolí, kde tato žena zřídila luxusní hotel a restauraci a vařila bok po boku se svojí dcerou a později i vnučkou. Čas ubíhal a vzal s sebou i trojici kuchyňských kouzelnic. Pak prázdný dům zakoupila rodina se sedmi dětmi a mnoha psy a začala psát novou historii.

Když Venuše píše kuchařku

Můžete putovat vesnicí, ponořit se do její historie i současnosti, hloubat nad tím, proč je důležité nabídnout aperitiv, zastavit se ve vinotéce či přemýšlet nad výběrem sýrů. Nebo se nechat krásnými  fotografiemi přivést až ke sporáku. Nesmíte ovšem  šetřit smetanou, vejci, máslem a šampaňským.  Pokud začnete podle Miminých receptů kouzlit, můžete večer či v neděli  pozvat rodinu a přátele na báječnou hostinu, protože Venuše se jen nerada oddává požitkům o samotě. Jejím úkolem je svádět, okouzlovat.  Astrologové ji nazývají malým štěstím, díky kterému zapomeneme na nároky a těžkosti každodenního života. Nechte se tedy okouzlit a svést.

Mimi Thorisson-Francouzská venkovská kuchyně

 

Dávám Ti darem celý svět…

Jakmile se začnu víc poohlížet po jižních zemích, je to neklamná známka toho, že zima už trvá příliš dlouho. Probírám se fotkami a cítím, že vydat se na jih je nezbytnost, byť zatím alespoň imaginárně. Bez nutnosti opatřit si letenku se přenesu na řecký Lesbos díky filmovému snímku Djam.

Djam-www.avoir-alire.com/djam-la-critique-du-film

Hned v úvodu zazní tóny rebetika, hudebního a tanečního kouzla, které se na počátku dvacátého století rozšířilo mezi chudými obyvateli měst. Když pro divokou radost, nesnesitelný smutek, beznadějné zoufalství chybí slova, ještě je možné tancovat, hrát a zpívat:

„Dávám Ti darem, moje milá, tento svět. Celý svět Ti věnuji darem.“

„Ne, tati, nechci ho. Tento svět mě děsí…“

„Neodmítej ho, moje milá. Je krásný měsíčními nocemi a slunečnými dny. Vezmi si tento nádherný svět…“

Z rebetika sálá jižní temperament a vášeň, kterou v našich zeměpisných šířkách můžeme jen obdivovat. Hudba dovoluje zapomenout na každodenní tíhu a starosti, očišťuje, pozvedá a dodává sílu. Jak mi prozradila přítelkyně, která žije v Athénách, v Řecku se zpívá, hraje a tančí – v čase veselí i v čase smutku. Možná proto jsem v místních knihkupectvích, kam při cestách vždycky zamířím, neviděla nekonečné police s psychologickými příručkami a knihami věnovanými osobnímu rozvoji. Bohoslužba může mít nejrůznější podobu, terapie také – a rebetiko je jedna z nich.

Mladí se jej učili od starších a společně roztančili a rozezněli taverny a bary. Zmizely věkové hranice a škatulky pro hudbu vhodnou pro -náctitelé a -sátileté.

Když jsem cestovala po zastrčených místech pevninského Řecka a Kréty, byl velikonoční čas, ještě chladno, v horách ležel sníh, příliš brzy na turisty. Řekové se připravovali na sváteční sny a celé rodiny se vydávali na výlety – nemluvňata, batolata, rodiče i ti nejstarší. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se tenageři vedou s babičkami, kterým jemně pomáhají nastoupit do lodi, a zastaví se, kdykoliv si potřebují odpočinout. Jak společně posedávají na nábřežích, v tavernách, smějí se a baví.

Možná že právě to je kouzlo, které jih vyzařuje – být spolu, zapomenout na věk, společně zpívat a tančit – životním trablům navzdory. A slunce? To už je jen takový malý bonus navíc.