Vzdělaná

„Už máš hotové úkoly?“, „Koukej se pořádně učit.“ Kdo tyhle věty, které připomínají obehranou písničku,  v dětství nezaslechl? Třeba Tara Westoverová, autorka knihy Vzdělaná: „Jakmile mě táta zahlédl s učebnicí, pokoušel se mě od učení odradit. Vymýšlel nejrůznější práce – když mě jednou odpoledne přistihl s učebnicí matematiky, hodinu jsme pak společně tahali kbelíky vody přes pole k ovocným stromům – na tom by nebylo nic zvláštního, jenže my jsme to dělali v lijáku.“

Školní docházka se jí až do 17 let vyhýbala. Co se jí nevyhnulo, byla každodenní tvrdá  práce s otcem, čekajícím na konec světa, na rodinném šrotišti, výpomoc matce – bylinkářce a porodní asistentce a týrání od jednoho z bratrů.

Jeden by si přál narodit se do klidnější rodiny. Ovšem když přežijete takovéto dětství – a to doslova, protože impulzivní otec a těžká práce na šrotišti se postarali o řadu vážných úrazů – zvládnete v životě asi všechno.

Byla milována? Svým způsobem ano, ale pouze tehdy, když přijala podmínky rodinné hry: „Když jsem si dřív nebyla něčím jistá, rozhodně jsem si nedovolila trvat na svém a pokaždé jsem ustoupila těm, kteří tvrdili, že to vědí s jistotou. Můj život za mě vyprávěli jiní. Jejich hlasy byly rázné, rozhodné, nezpochybnitelné. Vůbec mě nenapadlo, že můj hlas může být zrovna tak silný.“

V 17 letech Tara začala studovat na univerzitě Brighama Younga, později obdržela stipendium v Cambridge, kde získala doktorát z historie.

Škoda, že se doktoráty neudělují za osobní odvahu, sílu a vytrvalost. A nemám na mysli dny a noci strávené nad učebnicemi ve snaze dohnat zameškané, což samo o sobě je úctyhodný výkon. Ale pomalé smiřování se s tím, kolik bude stát rozhodnutí být vzdělaná:  „Deset let poté, co jsem vešla do vysokoškolské posluchárny, mi z Cambridgeské univerzity přišlo potvrzení – stala jsem se Dr. Westoverovou. Vybudovala jsem si  nový život, byla jsem šťastná, ale zakoušela jsem pocity ztráty a netýkaly se jen mé rodiny. Přišla jsem o Buck’s Peak, ale ne proto, že jsem odjela, nýbrž proto, že jsem odjela tiše. Stáhla jsem se, utekla jsem za oceán a nechala jsem tátu, ať můj příběh vypráví za mě, ať mě definuje v očích všech lidí, které jsem kdy znala. Vzdala jsem se příliš velkého území – nejen  hory, ale i celé naší společné historie. Nevím, jestli odloučení potrvá věčně, nebo jestli někdy najdu cestu zpátky, ale každopádně mi přineslo klid. Ten klid jsem ale nenašla snadno. Dva roky jsem vypočítávala tátovy chyby a neustále jsem jejich seznam doplňovala, jako bych ustavičným omíláním veškerého příkoří, každé skutečné i smyšlené krutosti nebo nedbalosti mohla obhájit rozhodnutí, že jsem tátu odřízla ze svého života. Myslela jsem, že až si to rozhodnutí obhájím, přestanou mě svírat dusivé pocity viny a já se budu moci pořádně nadechnout. Jenže když si před sebou něco obhájíte, s pocity viny to nic neudělá. Nezažene je ani sebevětší naštvání nebo vztek na druhého člověka, protože se týkají výhradně nás samých. Zbavila jsem se jich, když jsem se se svými rozhodnutími smířila, když jsem přestala vytahovat staré křivdy a porovnávat tátovy prohřešky s těmi svými.“

Příběh Tary je jedním z příběhů dětí, z nichž si jejich rodiče chtěli udělat své věrné kopie,  nutili je vidět svět vlastní podivnou optikou. Kterým přistřihli křídla a zakázali snít. Vydat při takových startovních podmínkách vlastní cestou a udržet se na ní, vydá podle mého za několik doktorátů.

Dcery Měděné ženy

Láska mezi čtenářem a knihou je magická věc, na které se podílejí Co, Kde a Kdy. Tedy nejen jakou knihu vezmeme do ruky, ale také Kdy po ní sáhneme a Kde se do ní ponoříme. Verše García Lorcy zní jinak, pokud je čtete u zurčící fontány v Seville či Granadě, a jinak, když je rozebíráte ve školní lavici během hodiny literatury. Historie rodu Medicejských chutná jinak v tramvaji jedoucí na Smíchov, jinak na nádvoří renesančního zámku a jinak na lavičce ve Florencii.

Stejně důležitou roli hraje, v jakém čase – Kdy – po knize sáhneme. Někdy padá na hřbet knížky prach pár let, než se pro ni jakoby náhodou rozhodneme a než užasneme nad dlouho přehlíženým knižním pokladem. Jindy zvolíme známý titul a on se najednou objevím v jiném světle.

Už dlouho mám v knihovně vyprávění Anny Cameron Dcery Měděné ženy. Sahám po ní v týdnech, v nichž snad jedinou mediální hvězdou je bytost neviditelná, nepolapitelná – koronavir. A tento čas ovlivnil i můj čtenářský zážitek z ní.

Anna Cameron v útlé knize zachytila ústní vyprávění indiánských žen z kmene Nutka žijících na kanadském ostrově Vancouver. Tuto pozoruhodně moudrou kulturu „obdarovala“ ta naše, západní, spoustou nevyžádaných pozorností – například představou o vlastní nadřazenosti, bezohledným drancováním a v neposlední řadě i nakažlivými nemocemi, proti kterým neměli místní prakticky žádnou odolnost a která snížila jejich počet na zlomek původního.

Stejně jako domorodé kmeny i my teď pociťujeme hrozbu neviditelného. Naše strategie se mohou pohybovat od mávnutí ruky a bagatelizace, přes pocit ukřivděnosti či záchvaty deprese a paniky. Zpráv, často navzájem si protiřečících, je tolik, že se v nich doslova topíme; jejich informační hodnota je nezřídka nulová.

Jak hrozbu neviditelného zvládli oni, Nutkové, Kovičané, Kwagewlthové, Sališové? „Ano, přežili jsme, někdy jen tak tak. Ale nečeká se od nás, že budeme nutně vždy žít dobře, někdy je nutné přežívat a vytrvat – zejména v době, kdy nastává čas změny,“ vysvětluje autorce stará žena – Bábi z kmene Nutků.

Každá kapitola knihy skrývá jeden ženský příběh, ústně přenášený z generace na generaci, opatrovaný a vybrušovaný jako malý poklad. Vyprávění začíná příchodem Měděné ženy, která dokázala přežít v pustině a unést vlastní samotu, a končí v časech nedávných, které nejstarší členky  kmene Nutka pamatují. Příběhy nabízejí odpovědi na otázky, které trápí i nás, například:

Jak zvládnout samotu a kde najít útěchu?

V přírodě, protože „i když si někdo myslí, že jen lidé mají takové pocity, jako je hrdost, strach a radost, ti, kteří vědí, vám řeknou, že všechno je živé, i když ne stejným způsobem, jako žijeme my. Ale každá věc žije – stromy jsou živé. Stejně tak skály. A voda. Ty znají city.“

Jakým způsobem požádat o radu a jak ji dát, ale nevnucovat?

„Žena mohla přijít do kruhu a povídat, jak dlouho potřebovala. Čekalo se ale od ní, že si předem, ve svém vlastním čase, připraví slova tak, aby nemluvila v kruzích, bez konce, a neplýtvala tak časem ostatních.

 Potom mluvily další ženy v kruhu, které třeba zažily něco podobného, a vyprávěly o tom, co tenkrát udělaly nebo neudělaly anebo měly udělat, a někdy z toho vyplynula odpověď pro tu, která o svém problému mluvila na začátku. Ale i když nic nevyplynulo, tak někdy prostě pomohlo, že se mohla svěřit a cítit lásku ostatních.

Od té, která se svěřila, se čekalo, že se nejenom svěří, ale že s tím, co ji trápí, také něco udělá. Většinou je lepší udělat téměř cokoliv než nechat věci dál, tak jak jsou, když to člověku hodně vadí. Ale někdy to nejlepší, co člověk může udělat, je nedělat nic. Někdy je třeba počkat na správný čas, než se může něco začít dělat.

Žena směla přijít do kruhu tak často, jak potřebovala, ale kruh ji vedl k tomu, aby o svých problémech nejen mluvila. Třikrát mohla přijít a mluvit o stejném problému a pokaždé ji ženy vyslechly a snažily se přispět k řešení. Ale když přišla počtvrté a zase to bylo totéž, ten samý starý omletý problém, pak se ostatní prostě zvedly, poodešly a utvořily kruh o kus dál. Neříkaly tím, že ten problém není důležitý, ale že to je její problém a je čas, aby s ním něco udělala. Už zabral v životech těch ostatních dost času a teď je třeba přestat mluvit a začít jednat.”

Co pro nás znamenají příběhy?

“Jsou posledním pokladem, který nám zbývá – příběhy a náš pohled na svět, které mohou být pro druhé posilou a dokladem, že existuje jiná cesta, lepší cesta, a některé z nás si na ni pamatují.”

V náročných časech potřebujeme podporu – laskavý pohled, střípek naděje, nový kvítek – a příběh. Vyprávění o tom, že to, co prožíváme, prožili a zvládli ti před námi. Myslím, že čas na Měděnou ženu je právě teď. I když možná při jejím čtení vezme představa o pokroku a  neomylnosti naší civilizace rychle za své.

I svatí mají pochybnosti

Renesanční bytost zrozená v hlubokém středověku. Mystička obdařená viděním, které zachytila ve svých knihách. Žena, která se věnovala lékařství, studovala přírodní vědy, skládala hudbu, psala verše i dramata. Hildegarda z Bingenu byla všechno, jen ne obyčejná. Přezdívali ji Sibylou Rýnskou. Svatořečena byla v květnu 2012. A když někdo tuto „nálepku“, jakoby se vzdálil z okruhu smrtelníků kamsi na nebesa.

Jaká byla? Můžeme se začíst do jejích knih udělat si obrázek sami. Nebo shlédnout film Vize německé režisérky Margarethy von Trotta. Anebo sáhnout po nové knize Mary Sharrattové Iluminace. Autorka mapuje Hildegardin život od útlého dětství, před osamělé roky, které prožila uzavřená v poustevně po boku Jutty ze Sponheimu až po založení a rozkvět kláštera na Rupertsbergu.

Kniha se čte jedním dechem, takže snadno zapomeneme, že má více než tři stovky stran. Autorka v naší fantazii vyčaruje obraz neobyčejně silné ženy (jak jinak lze přežít roky nedobrovolně zazděná v poustevně a nezbláznit se?) prahnoucí po vědění a svobodě. Ženy, která se vzepřela autoritě církve a nebála se obhájit své názory před mocnými té doby. Ženy, kterou ale zároveň trápily pochybnosti, nejistota a obavy, protože měla odvahu jít neprošlapanou cestou.

Jednou z nejsilnějších pasáží pro mě byl závěr knihy, kdy Hildegarda proklíná svoji ctižádost a vyčítá si nedostatek pokory a poslušnosti. A mnich Volmar, její celoživotní přítel a spolupracovník, jí položí otázku: „Opravdu by sis přála očistit se od své pravé povahy? Bůh tě učinil tím, kým jsi, záměrně. Kde bys byla Ty a Tvé sestry bez své kuráže a síly? Dodnes bys seděla zazděná v poustevně ve dvou celách.“

Chvíle pochybností a sebeodsouzení přepadávají  nejen běžné smrtelníky, ale zdá se že i svaté. Ať je vysloví náš vnitřní nesmlouvavý kritik, nebo jejich strunu rozezvučí nemilosrdné vnější odsouzení či jde o kombinaci obojího, jsme často připraveni hodit přes palubu to nejcennější z naší povahy.

Je snadné kritizovat někoho nebo něco za to, čím bytostně nemůže být – vyčítat citronu, že mu chybí sladkost, skleníkové růži že postrádá prostotu kopretiny, komedii že jí chybí vážnost a tragédii že nevyvolá na tváří smích. Co říci na takovou kritiku, která oněmí a odzbrojí a zbaví nás síly? Zacpat si uši, nadechnout se někde na louce nebo v lese, najít si svého Volmara, ať je jím kamarádka, přítel či terapeut, a někde u čaje či kafe se “vyzpovídat”.  Jen je nenechat rozpliznout čerň pochyb po celé vnitřní obloze.

 

Vděk

Vášeň a lásku ke knížkám máme vetkanou v naší rodinné historii. Četlo se často, potichu i nahlas, pro sebe i pro druhé. Na konci každého roku si říkám, kterou z přečtených bych zvolila na pomyslnou první příčku. Je to ošidné a lze si tak snadno naběhnout, stejně jako se to stalo Paridovi. A to vybíral jen ze tří krásek, kdežto mě těch knižních během roku potká mnohem víc.

Ale i přes pár desítek titulů, které mi prošly rukama a některé i srdcem, bych ráda vyjádřila díky neviditelným knižním Múzám, které mě nasměrovaly ke knize Vděk. Když jsem útlou novelu od francouzské spisovatelky Delphine de Vigan držela v ruce, netušila jsem, o jaký jde poklad.

Několik desítek stran vypráví o příběh o pouštění a opouštění, o stárnutí a odcházení, o dětské bolesti, která se neztrácí ani po desítkách let. Jsou to témata, před kterými dnešní doba ráda zavírá oči, ale která nám život přichystá – dřív či později.

„Až budu stará, lehnu si do postele nebo se zabořím do křesla a budu poslouchat hudbu, kterou poslouchám dnes, tu, co pouštějí v rádiu nebo v klubech. Zavřu oči, abych znovu cítila své tělo při tanci. Své štíhlé pružné tělo mezi jinými těly, tělo oproštění od všech pohledů, když tančím sama uprostřed pokoje. Až budu stará, strávím celé hodiny takhle, budu pozorně vnímat každý zvuk, každý tón, každý ráz. Zavřu oči, ano, a v duchu si představím sebe samu při tanci, v opojení, vybavím si jeden za druhým ty pohyby a předěly a celá se poddám rytmu a taktu, které tak souzní s tepem srdce. Až budu stará, pokud někdy budu, zůstane mi tohle. Vzpomínka na tanec, na hluboké tóny, které mi duní v útrobách, a na vlnění mých boků.“

Ale nejde jen o ztrácení. Tíha těchto zkušeností je vyvážená intenzitou prožívání, schopností zahlédnout krásu v drobnostech, na které dříve nebyl čas, intuitivní moudrostí a ochotou naslouchat těm, kteří se zastaví.

Hlavní hrdinka ztrácí, ale zároveň získává – onu dovednost odhalit místa lidských slabostí a bolestí a přesnou otázkou se do nich strefit, otevřít starou ránu a vyčistit ji. To je ona speciální forma terapie, kterou zralí staří lidé nabízejí. Jejich pohled je ostrý navzdory slábnoucímu zraku a jejich otázky se podobají jehličkám, kterými zkušený znalec čínské medicíny uvolňuje zablokovanou a stagnující energii.

Příběh Mišky Seldonové  nás má pobídnout, abychom to důležité – vyjádření vděčnosti, laskavé slovo povzbuzení, dotek – neodkládali na někdy. Abychom využili čas, který nám byl darovaný, beze zbytku. Abychom na naše nejbližší a přátele pohlíželi méně kritickým okem. Abychom se neuchýlili k mlčení, ale usilovali o živý dialog, abychom místo sms, telefonu a sociálních sítí volili osobní setkání.

A pokud jsme s někým tuhle možnost prošvihli? Můžeme svůj dluh splatit jiným lidem.

Když na dveře zaklepe příběh…

Měla bys  udělat… Však já jsem ti říkala….. Všichni známe dobře míněné rady, které se na naši hlavu snáší jako prudký déšť. A k tomu Desatero pro úspěšný život či Sedm klíčů k partnerskému štěstí, další doporučení, tentokrát v knižní podobě. Není divu, že máme občas chuť si zacpat uši. Je to tím, že jsme popudliví, podráždění, anebo tomu tak bylo i dříve?

Ano, bylo. Asi od nepaměti, v čase, kdy pod hradbami města seděla u cesty mladá žena a plakala. Slzy se jí koulely po tváři a nikdo z putujících k městským branám se u ní nezastavil. Až jeden – muž v pestrém haleně, s rolničkami a barevnými korálky kolem krku a s rozcuchanými vlasy ozdobenými pírky.

„Kdo jsi, má milá? A proč tak usedavě naříkáš?“ zeptal se jí a zvědavě ji pohlédl do tváře.

„Jsem  Pravda,“ špitla žena. „A pláču, protože mě nikdo ve městě nechce poslouchat. Odhánějí mě od svých dveří, jako bych byla prašivá.“

Muž se usmál a odpověděl: „Víš co, půjdeme tam spolu. Ve dvou se putuje lépe – jak po cestách necestách, tak od domu k domu. Ale když dovolíš, tak tě trochu upravím.“ A vytáhl ze svých kapes barevné šátky, které ženě uvázal kolem pasu a ramen. Ozdobil její vlasy sojčími pírky a přidal náramek z rolniček kolem kotníků.

Prošli spolu branou a strážní se na ně usmáli. Chodili po tržišti a povídali si s řemeslníky i kupujícími. A když navečer utichl  ruch a šum, nikdo neodcházel jako obvykle do svých domovů. Všichni účastníci celodenního hemžení postávali na náměstí a poslouchali vyprávění té podivné dvojice.

Když v noci opouštěli ti dva město, oči ženy zářily a její ústa se usmívala. „Zapomněla jsem se zeptat, kdo vlastně jsi? Jak se jmenuješ?“ podívala se na svého společníka Pravda, když opouštěli městské brány.

„Já? Já jsem Příběh,“ usmál se její společník.

A od těch dob se světem toulají spolu. A lidé jim rádi naslouchají. Snad proto, že v každém příběhu je ukryté zrnko pravdy.

Mám ráda příběhy, které jsou mými společníky od útlého věku. Myslím si, že je škoda, pokud se zastaví na prahu našeho dětství. Protože dobrý příběh s jasným začátkem, průběhem i koncem se hodí kdykoliv, a zejména v době, kdy náš život připomíná vratkou loďku bez kapitána, která se řítí neznámo kam.

Příběh je průvodcem nejen spolehlivým, ale také laskavým a vlídným. Nehrozí nám pomyslně vztyčeným prstem, ale nabídne ruku, abychom mohli vyjít ven, trochu se vzdálili ze situace, ve které jsme lapeni, a prohlédli si ji zvenčí. Dost možná, že jí takto porozumíme lépe.

Dobrý příběh nepoučuje, nekárá, nenabízí konkrétní rady, ale inspiruje. Načechrá naši fantazii, vybídne k dobrodružství, postrčí na cestu. Nastaví zrcadlo, ve kterém jasněji uvidíme sebe i ostatní.

Vyprávět a naslouchat patří k pradávným lidským radostem. Sdílíme-li společně příběhy, rozumíme světu kolem nás i těm druhým o trochu víc. Je škoda na toto potěšení zapomenout či jej přenechat médiím.

Psycholog a terapeut Thomas Moore považuje příběhy – vedle zpěvu, tance a ticha – za způsob, jak svlažit svou duši. Možná potřebujeme méně „dobrých“ rad a motivačních knih a více příběhů.

Starší sestra psychologie

„Moderní astrologie se víc a víc blíží psychologii a klepe již slyšitelně na dveře univerzit,“ prohlásil C. G. Jung. Nevím, jaké instituce a zeměpisné šířky měl na mysli, ale o českých vysokých školách a terapeutických institutech určitě nemluvil. Tam astrologie ani neklepe, ani neškrábe, ani se moc neochomýtá.  Přiznat se k ní totiž znamená zařadit se mezi podivíny a vysloužit si při nejlepším shovívavý úsměv a lehké napomenutí.

Je to škoda a zároveň trochu pochopitelná situace. Škoda proto, že astrologie může zprostředkovat cenný vhled do povahy klienta. A pochopitelné proto, že na terapeuty se nezřídka obrací klienti,  které astrologie poškodila – a to svým jednoznačnými předpověďmi s nádechem neměnné osudovosti. Horoskop mluví jazykem symbolickým. A je to právě doslovnost, jednoznačnost, která astrologii připravuje o její sílu, klienty o klid a terapeuty pro ochotu se jí vůbec zabývat.

A přece si astrologie, starší sestra psychologie, zaslouží naší pozornost. Stejně jako nad radami starších sourozenců občas pokrčíme nos, protože nás štvou a otravují, nemůžeme jim upřít, že občas dohlédnou dál než my a že vyslechnout jejich doporučení by nám prospělo.

Proč tedy o astrologii v rámci terapeutické činnosti uvažovat? Z několika důvodů:

1.       Ukazuje nám, kým klient je a může být, když ze sebe setřese nánosy, které se na něho nalepily v průběhu socializačního procesu ve v rodině i ve společnosti a které vedly k tomu, že v průběhu let se odcizil sám sobě, což je frustrující stav spojený se značným duševním diskomfortem.

2.       Sestavit klientům horoskop znamená vstoupit do jeho krajiny vybavený přesnou mapou. Ano, můžeme se obejít i bez ní, ale bude déle trvat, než se v ní  zorientujeme. Možná budeme bloudit a v čase poradenské a terapeutické nouze snadno podlehneme pokušení vypomoci si nějakou obecnou psychologickou teorií  či posuzovat klienta naší optikou (protože před pokušením považovat vlastní názory za všeobecně platné není stoprocentně očkovaný nikdo, i když absolvuje úctyhodnou řádku výcviků a tréninkových analýz). To  může klienta frustrovat a utvrdit z pocitu, že se opět potkal s někým, kdo mu nerozumí, což je situace, kterou ze svého života zná obvykle příliš dobře.

3.       Horoskop nabízí pohled na vnitřní vesnici, ve které klient žije. Ukazuje, se kterou z vnitřních postav nich se klient ztotožňuje, a zbývající, které dosud neintegroval a  promítá je navenek, čímž se  dostává  do konfliktních situací s okolím. To může být velmi nápomocné při zachycení projekcí a jejich postupném stahování.

4.       Znalost vlastního horoskopu a jeho srovnání s horoskopem klienta nás může upozornit na naše slabá místa, která mohou být příčinou konfliktů, které bychom třeba jinak ani nerozpoznali a nezachytili.  

“Svůj a nikoho jiného”

S těmito slovy putoval napříč renesanční Evropou lékař, astrolog a alchymista Paracelsus, muž, který položil základní moderní medicíny, který se  odvážil zpochybnit učení  tehdejších  lékařských autorit a místo toho se obrátil k přírodě a učil se ode všech – od horníků, kořenářek, tuláků, kovářů a cikánů.

Pokud se Vám podaří sehnat jeho životopis od Waclawa Golembowitze, shltnete těch 600 stran za pár večerů jako malinu. Můžete jej brát jako brilantní popis tehdejší doby, jako hlubokou sondu do Paracelsovy duše anebo jako beletristický úvod do studia psychologické astrologie, zejména pokud přemýšlíte, zda se za symbolem slunečního znamení neskrývá něco víc, než povšechná charakteristika upovídaných a nestálých Blíženců, zadumaných a vášnivých Štírů či puntičkářských Panen, která na Vás vykukuje z desítek astrologických knih a stovek časopiseckých horoskopů.

Paracelsův život umožní pochopit, co obnáší, když se někdo rozhodne žít své Slunce. Podívat se na svoje sluneční znamení  vybízí uvědomit si, že: 

  • Slunce v horoskopu nepopisuje, jací jsme. Neslouží jako škatulka, do které zapadneme a díky níž si omluvíme svá pochybení. Ukazuje směr cesty, po které potřebujeme jít, abychom se jako jedinci vymanili z mateřské náruče, z rodinných vzorců ,  často předávaných z generace na generaci jako neblahé dědictví, abychom opustili společenské konvence a rozkvetli jako svébytná bytost.
  • Slunce symbolizuje vlohy a talenty, které můžeme uskutečnit v našem životě, ale není to zadarmo. Nestačí jeden pokus a dost. Naopak,  znovu a znovu bojujeme o sluneční záři a neobejdeme se bez odvahy, trpělivosti a vytrvalosti stále nanovo začínat.
  • Slunce dává vnější výraz našim záměrům  a vizím. Ty se rodí v našem nitru a vyžadují pozornost zaměřenou nikoliv navenek, ale dovnitř. Bez oddanosti k vlastnímu niternému  zdroji se nerodí dílo, ale kopie, kterými dnešní svět přetéká.  Slunce je osamělý poutník, stejně jako Paracelsus. Nezáří pro  potlesk, netvoří kvůli vnějšímu ocenění a zisku, ale protože musí. Existuje jeden  spolehlivý způsob, jak vnitřní Slunce utlumit – starat se o to, jak bude naše dílo přijato ostatními, kolik za něho dostaneme, zda zapadneme a někdo nás poplácá po zádech. Ve chvílích, kdy nejsme věrní sami sobě, ztrácíme autenticitu a naše dílo má v sobě cosi falešného. Nezáří a nehřeje.
  • Slunce není garantem komfortu, bezpečí a pocitu trvalého štěstí a pohody. Do našeho života ale vnáší teplo a radost, pocit živosti a hlubokého smyslu navzdory problémům a překážkám, které při putování za ním musíme zvládat.  Popostrkuje nás na naší cestě k tomu, abychom vytvořili něco nového, čemu můžeme vdechnout život jen my a nikdo jiný.

Když se podíváme do natálního horoskopu na postavení Slunce ve znamení a v domech, když zohledníme jeho aspekty, dostaneme mapu, která odhaluje archetypální možnosti, které čekají na rozvinutí. Uvidíme, s jakými „draky“ musíme zápasit, aby  se rozzářilo. A můžeme se ptát, zda tohle všechno vůbec stojí za námahu.

Domnívám se, že na tuto otázku si snadněji odpovíme teď, na konci  zimy, když máme za sebou řadu temných dní  a když víme, jaké to je trávit je bez jediného slunečního paprsku. 

 

Divoký kluk

Láska na první pohled. Překvapí, protože s ní nepočítáš. Vlastně nemyslíš vůbec na nic. Večer zavřeš oči a rázem zmizí ruch velkoměsta, šňůry aut, celé to betonové mraveniště. Usneš ještě před cedulí Hlavní město Praha. A ráno? Šedomodrá hradba hor a před ní  tančí něžné větve modřínů.  Srpek měsíce, poslední připomínka noci, bledne a první sluneční paprsky pozlatí horské vrcholky.  Útrapy devítihodinového vyspávání na sedačce autobusu jsou rázem ty tam.

Mé první setkání s Julskými Alpami. Brzy následovalo druhé, třetí. A pak jsem je přestala počítat. Svěží po jarním tání, bělostné a rozpálené letním žárem, zadumané v mlhavém závoji i zdobící se prvním sněhem, ze kterého září rudé jeřabiny. Na jejich vrcholcích, kam nevedou lanovky, jen úzké stezky, se prohání vítr, stáda kozorohů a kamzíků a  taky pár nadšenců, kteří nedostatek turistických vymožeností považují za požehnání.

Činorodost, ruch, spěch – to všechno zůstalo daleko v kraji. Stačí se jen natáhnout na louku a dívat na oblohu. Bezpečný útulek pro tu část naší duše, která chce zůstat neochočená, tichá, pozorná a nerušená moderními technologiemi a hektickými požadavky, pro část našeho já, které je doma uprostřed lesů, potoků a ostrých štítů.

A co zima, když sníh zasype kamzičí stezky a uzavře horské průsmyky? Je čas snít, nechat si zdát o horách a na nočním stolku mít třeba knížku Paola Cognettiho Divoký kluk. Dobře udělá všem – i divokým holkám. Je tenoučká, proto je třeba uždibovat z ní pomalu.

Podobá se lehce načrtnutému akvarelu. Bloudíme s autorem po jeho horských chodníčcích, nebo se procházíme po Julkách, Krkonoších  či Orličkách? Naučily nás hory vystačit si s vlastní společností, nebo jsme v tomto ohledu přecenili své schopnosti jako Cognetti: „Naučil jsem se štípat dříví, rozdělat oheň v bouřce, okopat a osít zahradu, vařit s horskými bylinami, podojit krávu a balit seno. Ale nenaučil jsem se být sám, což je jediný pravý cíl poustevnictví. V tomto ohledu jsem si připadal stejný jako první den. Jako poustevník jsem za mnoho nestál. Šel jsem nahoru, abych byl sám, a přitom jsem nedělal nic jiného, než jsem hledal společnost.“

Věříme v maličká znamení, v kouzlo drobností, které nás do nich zase zavane? Cognetti to dělal: „Psal jsem lístečky a schovával je v puklinách skal, ve štěrbinách v kůře stromů, aby tam má slova zůstala i po mém odchodu. Teď musím jít. Je čas vrátit se dolů. Už vím, o čem si v zimě nechám zdát.“ Nechme se zlákat. Nechme si zdát o horách. 

 

Popelka a ty druhé

Kdo by nechtěl být něžnou vílou, tajemnou princeznou či útlou Popelkou s nožkou jako panenka. V pohádkách ale  vystupují i jiné osoby. Jaká by asi byla jejich verze pohádkového příběhu?

Jak to bylo s Popelkou?
“Kdybychom jen mohly vyprávět… Jenže nemůžeme. Vždyť náš příběh zná každé malé dítě takto: “Po prchající Popelce zůstal princi jen půvabný, drobounký střevíček. Nazítří dal princ celý zoufalý vyhlásit, že dívka, které padne tento střevíček, se stane jeho ženou. A začal se svou družinou objíždět široké okolí a zkoušet jej všem dívkám, které byly na ples pozvány. Tu také dojel do sedlákova domu. Sestry se z toho náramně radovaly a hned běžely střevíček vyzkoušet. Jedna však měla chodidlo dlouhé jako loď a druhá široké jako sud. Ať se snažily sebevíc, obout jej nemohly.”

Aby mu tenkrát nepadla do oka, v době postižené strachem z každého kila navíc. Zhlédla se totiž v ženských časopisech, které otec občas přivezl z trhu. Hned jsme zjistily, že to není žádné čtení pro nás. Nad mou velikostí 40 by možná ještě leckdo zamhouřil oko, ale Dořina čtyřiačtyřicítka? Kdepak… A tak jsme tyto posly krásy uložily ke kamnům na zátop. A tam je našla Popelka. A dál už to znáte. Ne, nebyl to ani kouzelný oříšek, ani dobrá víla, ale hubená Katte Moss a další křehulky, které jí zamotaly hlavu a způsobily, že snídala vodu, k obědu polkla vzduch a na večeři zapomněla. Za bičem by se mohla převlékat. Není divu, že se držela u kamen, vždyť byla stále zimomřivá. Žádnou lásku k práci a zálibu v úklidu v tom nehledejte.

A přitom, když se projdete historií, vidíte to jasně. Ta byla zpravidla nakloněna nám. Třeba Věstonická Venuše. Zdá se, že princovi dávní předci měli o ideálních proporcích svých favoritek trochu jinou představu. Ty boky, prsa, pevná postava… No, Dora se jí trochu podobá. Žít v té době, byla by za hvězdu.

A pak baroko – opulence, rozevlátost, tvary umocněné na druhou, na třetí. Nejen u katedrál, ale i u žen samozřejmě. Slovo obézní v té době určitě neměli ve slovníku a naši Popelku by patrně jen politovali nebo pro ni sháněli felčara.

Pohroma přišla v dvacátých letech. Úzké boky, chlapecká postava, rovné šaty se sníženým pasem. Ne, tak tam už se neviděla ani jedna z nás. A to jsme netušily, že opravdová tragédie se teprve blíží. Léta šedesátá a s nimi Twiggy. Vydrželo to s menšími obměnami až doteď a my stále čekáme na návrat barokních časů. Zapomenuté, přehlížené…”

Ideál dívčí krásy, kterou nenápadně, ale vytrvale podsouvá reklama v médiích a holčičí časopisy, vede k tomu, že dospívající dívky bývají jen málokdy vděčné přírodě za tvary, kterými je obdarovala. Počet nespokojených dosahuje podle některých výzkumů až 75 procent. To není zrovna malé číslo.  Vrtíme hlavou nad bláhovostí mladých, která je leckdy stojí nejen zdraví, ale i život – jako v případě Isabell Caro, Caroliny Reston či Louise Ramon. Nicméně hlasu marketingových kouzelníků nenaslouchají jen mladé dívky. Dejme slovo zralé ženě, královně…

Řekni mi, zrcadlo…
„Děkuji za prostor. To víte, skoro se nedostanu ke slovu. Jakoby se můj slovník omezil na jednu větu: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější….“ A zrcadlo mě prý vytrvale ujišťuje, že jsem to já. No uznejte, mohla by to taková bláznivá, do sebe zahleděná ženská dotáhnout až na trůn? Samozřejmě že ne. Bratří Grimmové byli prostě pohádkáři se značnou dávkou obrazotvornosti. Ano, občas jsem se svým zrcadlem vedla dialog, jako každá z nás. Ale klidný a mlčenlivý. A byla jsem vcelku spokojená.Ale znáte to, papír snese všechno a způsobí ledacos. Bratři pohádkáři popustili uzdu své fantazii, a tak když mé nevlastní dceři Sněhurce bylo čtrnáct let, řeklo mi prý zrcadlo, že v soutěži krásy jsem až na druhém místě. Za Sněhurkou. Taková hloupost. Která žena by se, proboha, porovnávala s čtrnáctiletým žabcem? Ale hádejte se s poety.

Pak jsem jednou z dlouhé chvíle, kterou i královny občas mívají, zalistovala nějakými tiskem. Dosti kuriózním, přiznám se, protože jsem se tam dočetla např. toto:. „53letá vypadá na dvacet…“, „70letá s dívčím tělem….“ Nejdřív jsem tomu nepřikládala důležitost, dvorní pisálci mají často bujnou fantazii. Ale opakují se a ve svých nesmyslech bývají vytrvalí. A opakování nebývá jen matkou moudrosti, ale také semeništěm předsudků. A já za nějakou dobu se svým zrcadlem hovořila méně a méně. Bylo mi čtyřicet a vypadala jsem na čtyřicet.

No, nedivte se, že se z mého skleněného společníka nakonec stal nepřítel a jednoho dne z něj zbyly střepy…“

Porovnání s nedostižným ideálem, který má navíc po ruce  šikovnou počítačovou techniku, jež vyčaruje zázraky, musí skončit prohrou, pocitem zklamání, nedostatečnosti  či rozmrzelostí. Navíc je to cesta vedoucí do slepé uličky.

Krása je něco, co zažíváme a cítíme na úrovni duše. Je to  kvalita, která rozezní něco hlubokého v nás, nikoliv estetická dokonalost. Říká se, že na Kypru, kde se zrodila bohyně krásy Afrodita – Venuše, je  studánka, ve které si každý den omývala tvář. Nevedou k ní turistické chodníčky, neodkazuje se na ni v průvodcích. Kdo ji objeví, skloní se a potře její vodou tvář a oči, získá Afroditin dar – vidět krásu kolem sebe.

Nevím, zda je nutné putovat až na Kypr, i když proč  ne,  je to kouzelné místo. Možná ale stačí jen se rozhlédnout kolem sebe a pozorně se dívat.

 

 

 

Všechny mé matky…

Staré, zažloutlé dopisy. Vydávají slabou vůni a místy jsou jejich řádky rozpité.  Čí ruce je psaly? Čí oči četly? A kdo je uložil na dno psacího stolu?

Moje milá,

vím, že to nemáš ráda, když Tě tak oslovuji, ale teď, když jsi tak daleko, , mi to snad promineš. Vzdálenost osvobozuje od každodenních malicherností, v tom je její dar, i když se na ni zlobím, že leží mezi námi.

Včera jsem z knihovny náhodně vybrala útlou knížku básní. Mám je ráda, taky proto, že  někdy je pár veršů výmluvnějších než pětisetstránkový román:
“Jdu ve tvých stopách, mami, a nechci upadnout.
Někdy je vidím jasně, jindy je sotva rozeznám,
Kráčej trochu pevněji, mami. Abych tě mohla následovat.

Vím, že jsi kráčela po cestách, po kterých jsi nechtěla jít.
Vyprávěj mi všechno o té době, mami.
Já to potřebuji vědět, protože občas pochybuji a nevím, co dělat.
Kráčej trochu pevněji, mami!
Abych tě mohla následovat.”

To odpoledne jsem se už k ničemu jinému nedostala. Seděla jsem venku na trávě a vrátila se domů až s večerem, abych Ti zavolala. Ale nebyla jsem si jistá, jak bude znít můj hlas. Ne, vlastně jsem naprosto přesně věděla, že klidný vy rovnaný nebude. Proto jsem vytáhla dopisní papíry, ty zdobené, které jsi mi kdysi přivezla z Florencie, a začala psát. O těch verších, víš, a taky o nás dvou.

Kráčela jsem před Tebou pevně? Nevím, spíš si myslím, že mé kroky byly často velmi nejisté a někdy se do nohou zadírala ostrá bolest. V tu chvíli jsem si přála, aby také mě někdo nesl, alespoň kousek. Kdybych se tehdy podívala na svá chodidla pozorněji, zjistila bych, že jsou v nich malinké, sotva viditelné, a přesto ostré jehličky – jako když se projdeš po pokosené louce plné uschlých bodláků. Na první pohled nejsou vidět, ale cítíš je. Stejně jako já jsem cítila jemné ostny výčitek a pochybností, jaká bych jako matka měla být. Zkoušela jsem dostát těmto měřítkům, ale k ideálu jsem měla daleko.

V jednom článku Lynn Andrewsová psala o tom, že existují dva druhy matek – pozemské matky a tvořivé duchové matky. Ty pozemské uspokojí všechny hmotné potřeby svých dětí jaksi bezděčně a snadno. Hned mě napadlo, že nepíše o mně, a vzpomněla jsem si na chaos při ranním vstávání, na úkoly, nad kterými jsem někdy mávla rukou, a na poletující věci v domě, které tak rády měnily místo a nebyly k nalezení. Ty druhé, duhové matky, své děti spíš inspirují, aniž by pro ně bylo rozhodující, zda dodržují pravidelný režim či z a jim připraví teplou večeři. To mi bylo známější. Trochu mi to pomohlo.

Říkala jsem si, že bych měla zvládnout obojí, být praktická i motýlí. Chvíli jsem si myslela, že to půjde, že se proměním v užitečnou bytost s tisíce rukama, které budou uklízet, vařit, hladit a šít zároveň, v bytost s hlavou, která bude stejně spolehlivá jako plánovací kalendář, a s očima, které dohlédnou kamkoliv i do budoucnosti, stejně jako starověká Sibyla. A mé myšlenky budou zároveň lehké a svobodné jako motýl, poletující si po louce fantazie, a ukážou Ti krásu, která nás obklopuje. Že Ti poskytnu všechno, co potřebuješ. Ale je to vůbec v silách jedné ženy?

Myslím, že na všechny otázky, které si klademe, nám život nabídne odpověď, která koriguje naše často jednostranné stanovisko, a využívá k tomu nejrůznější cesty. Ke mně přišla jednou večer, když jsem si zapnula televizi a „náhodou“ (stejně vím, že žádné náhody nejsou) v ní běžel film Tajný život včel. Vyprávěl o cestě jedenáctileté Lily, která si z rodného domu donáší znepokojivé dědictví – touhu po matce, která zemřela, a obrázek Černý madony. Na své pouti do neznáma ji tento obraz dovede ke třem černošským sestrám – May, July a August Boatwrightovým. Toto trio včelařek jí nabídne domov, úly plné včel a sladký med a pomáhá jí unést pravdu o své matce, která se liší od jejích dětských fantazií. V závěru filmu píše Lily do svého deníku: „Každý den se vracím k jednomu žhavému srpnovému odpoledni. Na příjezdové cestě, na kamíncích a v prachu tam stály ony – všechny mé matky. Mám víc matek než jakékoliv jiné děvče. Jsou jako měsíce, které na mě svítí.“

Krásný obraz. Napadlo mě, že každá žena by měla mít víc než jednu matku. Doufám, že i Ty je potkáš a vždycky budeš mít kolem sebe. Přítelkyně, tety, učitelky, babičky, kolegyně, ženy, které se narodily dlouho před Tebou nebo Tě předešly jen o pár dní. Všechny potřebujeme jejich fyzickou i psychickou náruč, i když se rády považujeme za silné, sebejisté a samostatné. Každá z nich Ti nabídne něco jiného, co Tvoje vlastní matka nemohla. Přijmi to. A nevyčítej jim, když nebudou přesně vyhovovat Tvým představám. Je to stejné jako s objetím – někdo Tě stiskne jemně, jiný tak prudce, že zalapáš po dechu, a další dlouze a pevně. Každý dotek je jedinečný, stejně jako každá mateřská náruč.Je to zvláštní věc, že i když je svět kolem nás již jiný, něco uvnitř nás nutí jednat podle hodnot, které platily v době našeho dětství. Když jsem byla malá, milovala jsem přírodu, a chtělo se po mně, abych se dobře cítila pod střechou, ráda jsem si četla a poslouchala příběhy, ale bylo zapotřebí dělat něco praktického, toužila jsem malovat, ale šití bylo užitečnější. Postupně jsem se naučila skrývat své potřeby a živila je jen v kradených chvilkách. Časem jsem na ně zapomněla úplně. Myslela jsem si, že přijetí a lásku získám podvolením se požadavkům ostatních. Může být někdo dobrou matkou druhým, když nemá dost pochopení a trpělivosti sám se sebou, dost odvahy přihlásit se k tomu, co ho naplňuje, a pečovat o to navzdory okolí? Myslím, že ne.

Přála bych si, abych na tohle přišla o trochu dřív, ale všechno má svůj čas. Proto Ti píšu těchto pár řádků, i když vím, že zkušenosti jsou nepřenosné a musíme se za nimi vypravit sami. Doufám, že Tvoje cesta bude vlídná. Moc bych si to přála…..

Staré, zažloutlé dopisy. Vydávají slabou vůni a místy jsou jejich řádky rozpité…