Archiv autora: verasimono

„Myslím si, že je lepší milovat se jen jednou, jedenkrát v životě s divokou jižní princeznou a za trest zemřít, než tisíckrát objímat lenivého lemura. Že krásnější je jediný zářící rok života než padesát matných let. Že jediný planoucí den vydá za deset tisíc tmavých.“

Kniha Karpatské hry od Miloslava Nevrlého pro mě byla jako zjevení. Šťastnou shodou okolností jsem po ní sáhla začátkem říjnového lockdownu, měla ji na nočním stolku a listovala v ní denně dobrých osm měsíců, než se brány knihoven zase otevřely a bylo třeba ji odevzdat dalšímu zájemci.

Není to jen průvodce rumunskými horami, spíš manifest divokosti a okouzlení. Nevrlého dárek všem tulákům, poutníkům, pobudům, vandrákům, pocestným, darmošlapům, krajánkům, cestovatelům, turistům, objevitelům, čundrákům a trampům. Kniha napsaná pro všechny lehkonohé ptáčky, kteří se vydávají na cestu. Nejlépe v mládí. Ne v dětství, kdy jediným dojmem z výletu je kornout zmrzliny, ale v mládí, kdy je duše otevřená, schopná okouzlení a volná (ano, rozumíme si – v mládí, které není spojené s kalendářem, ale s rozpoložením mysli a srdce).

Nezáleží na tom, jestli cesty vedou do dalekých hor, k jižním mořím, nebo na Kopřivovou horu či Jezevčí palouk. Vydat se kamkoliv, z dosahu mediální masáže, negativních zvěstí podněcující úzkost,  jen tak se loudat krajem, procházet místy, která jsou neobyčejná svoji obyčejností. Být svobodný a volný, nechat čas volně plynout a všechny trable hodit do studny zapomnění. Na pár dní, týden, dva či déle. Je to lázeň pro duši i pro tělo, křesadlo, které zažehne radost v srdci. Naprostá nezbytnost.

Stačí nechat doma mobil, přibalit třeba  Nevrlého knihu a zamknout branku: „Radost posedává u cest a mává na poutníky, ale málokdo ji vidí. Kdo se jí ujme, tomu vskočí do srdce, zatancuje v něm. Oči pak září a nevědí proč. Vydej se  třeba na konec světa, všude to nějaké je. Nezabíjí hlad, žízeň ani dálka, ale strach z nich. Jdi lehounce, jako chodili dávní kralevicové. A jednou  získáš královské poznání, které je kralevicům odepřeno, totiž že  země je všude krásná. Že prožít krásný den lze i na zarostlých smetištích.”

Ralf Waldo Emerson, milovník putování, ve svém eseji napsal: „Sebevětší bohatství si nemůže koupit potřebné volno, svobodu a nezávislost, které jsou při toulání kapitálem. To přichází jen z boží milosti. Aby byl člověk chodcem, je mu k tomu třeba svolení přímo z nebe.“

Tato  nebeská povolenka může mít prazvláštní podobu jako v případě  Ryannor Winnové a jejího manžela Motha. Díky špatné investici a navzdory důkazům, které soudu předložili, se z nich krátce po padesátce stali bezdomovci. Přišli o svoji farmu, kterou řadu let budovali, a tím i o své podnikání.

Co dál, když jste bez střechy nad hlavou a navíc s čerstvou lékařskou diagnózou, která vám dává šanci jen na pár let stále zhoršujícího se života? Ti dva se vydali na 630 mil dlouhou pobřežní cestu zvanou South West Coast Path.

Krok za krokem, míle za mílí, v dešti, větru, s více než hubeným rozpočtem a tenkými spacáky. Ne každé setkání s lidmi putující stejným směrem bylo vlídné. Pomoc nabídli ti, kteří sami neměli příliš.

Je rozdíl, když se na cestu vypravíme a víme, že po jejím skončení můžeme vrátit domů. A když  nemáte domov? Podle slov Ryannor můžete  být doma všude. Tím nemyslela města, ale přírodu – pobřeží, vřesoviště, mořskou náruč:  „Už jsem nebojovala ve snaze změnit nezměnitelné, o nic jsem neusilovala, nesvíjela jsem se úzkostí nad životem, který jsme si nedokázali udržet. Začalo ve mně nové období, mírnější doba přijetí a smíření. Byla jsem součástí všehomíra a nepotřebovala jsem k tomu vlastnit kus půdy. Stačilo jen stát ve větru, abych se stala větrem, deštěm i mořem. Byla jsem to všechno a uprostřed toho všeho jsem nebyla ničím. O své jádro, které mě dělalo, kým jsem, jsem nepřišla. Bylo průsvitné a prchavé, ale bylo tam a s každým dalším zdolaným mysem rostlo a sílilo.“

 „Život bez domova mi vzal všechny hmotné věci, které jsem měla, obnažil mě na kost, jako bych byla čistá stránka na konci nedopsané knihy. Ale dal mi i na výběr: mohla jsem tu stránku nechat prázdnou, anebo posbírat všechnu naději a psát náš příběh dál. Vybrala jsem si naději.“

Chci říci – díky za toto rozhodnutí, protože jinak bych nedržela v ruce knihu Pobřežní cesta. Každá stránka je dokladem toho, že  je možné přežít a překonat takřka nemožné – díky lásce a díky divoké a nespoutané přírodě, která ubere něco z naší civilizované ochočenosti, dodá vitalitu, zdraví. Je třeba se j í držet – v časech klidných  a o to více v dobách rozbouřených, jako je ta aktuální.

Pobřežní cesta dodává naději, že i  v  těch nejtemnějších chvílích, v nichž se  toho zároveň o  sobě dozvíme nejvíce,   lze  objevit  krásné, jemné a život potvrzující okamžiky.

 

 

Stříbrné lišky – tak přezdívali o nějaký ten pátek dříve starším ženám, které udávaly tón společenské konverzace v literárních salónech. Obletované, zábavné, duchaplné, vlídné a občas ironické a obávané. A také sečtělé a vzdělané. Pozorné hostitelky, zábavné společnice, bystré pozorovatelky i moudré pamětnice.  A zatímco dnes ženy mění šedé vlasy za barevné tóny, v dobách vzdálenějších si mladé ženy pudrovaly vlasy, aby se vyrovnaly oněm stříbrným liškám. Mnohé z nich braly do ruky pero a psaly – zachytily svůj svět v denících, rozeslaly stovky dopisů, staly se autorkami půvabných veršů. A určitě si je nenechávaly jen pro sebe.

Co asi dělají stříbrné lišky dnes, když literární salóny zůstaly v časech minulých? Přestaly psát? Určitě ne. Někde se skrývají a přihrádky jejich psacích stolů nebo paměti počítačů jsou plné pokladů. Jde jen o to je objevit.

A tak začalo moje pátrání. Použila jsem při něm metodu sněhové koule. V čem spočívá? Prostě začnete u jedné píšící stříbrné lišky a poptáte se po další spřátelené duši a tak stále dokola. Sněhová koule se kutálí z kopce, nabaluje na sebe další a další vrstvy – a vy kromě lišek potkáte také lišáky.  Zjistíte, že mají v zásobě řadu zajímavých postřehů, esejů, povídek a veršů.  Jsou svědky časů vzdálenějších i bystrými pozorovateli dění aktuálního. Někteří tvoří o samotě a píší jen pro sebe, jiní nechávají nahlédnout do svého světa blízké a přátele a další se společně scházejí a sdílejí svá literární dílka. Ti všichni přispěli k tomu, aby literární salón U stříbrných lišek mohl otevřít své dveře.

U vstupu vás přivítá spisovatelka Daniela Fischerová. Nechá vás nahlédnout do své literární dílny a nabídne několik postřehů o spisovatelském řemesle. Poté se vás ujme pestrá společnost lišáků a lišek. Provětrají své  literárních šuplíků s cílem pobavit, přivést k zamyšlení a také popostrčit. Protože na psaní není nikdy pozdě.

Tužka a papír stojí pár korun, takže o nákladech to není. Věk jako omluvenka také nefunguje, vždyť jedné ze stříbrných lišek – paní Anně Tůmové – je 91 let. Možná to chce jen kapku kuráže, protože psaní – stejně jako každé tvůrčí činnosti – se nejlépe daří, když jsme upřímní a otevření. Pravda, v takovém tvůrčím rozpoložení jsme zvlášť zranitelní. Můžeme se obávat kritiky, posměchu a odmítnutí. Jenomže – proč to nerisknout? Naše dílo přece nemusí být dokonalé, aby se svou hloubkou, krásou a upřímností dotklo duše druhých. A vlastně – co to vůbec dokonalost je? Můžeme psát – jen tak, pro sebe. Anebo pro další lišky, lhostejno zda jejich kožíšek je stříbrný nebo ještě zrzavý.

Než odjela má kamarádka do Indie na dobu neurčitou, darovala mi jednu útlou knihu. Ráda se k ní vracím a zejména teď, kdy skončil jeden podivný rok, mi přijde její poselství víc než aktuální.

Ancient Futures – Dávné budoucnosti napsala Helena Norberg-Hodge, která jako jedna z prvních Západoevropanů navštívila v rámci svého folkloristického výzkumu Ladak, Malý Tibet. A byla překvapená, co zde objevila. Hrdé a navzdory tvrdým přírodním podmínkám  soběstačné společenství, laskaví a vlídní lidé, bohatá kulturní tradice, rozvinutá řemesla, vypravěčské umění. A také obdivuhodná ohleduplnost přírodním zdrojům i k sobě navzájem. Staří lidé, kteří až do posledního svého dne byli aktivními a platnými členy společnosti. Děti, které již kolem pěti let přebíraly odpovědnost za někoho jiného a měly to štěstí, že vyrůstaly jako součást řetězu vztahů, řetězu dávání a braní:

„Bezpočtukrát mi během let jejich upatlané prstíčky vsunuly do ruky meruňku, hrášek nebo kousek chleba. Rozdělit se považovaly za přirozené a spontánní.“

„Nedlouhé poté, co jsme přijela do Ladaku, prala jsem nějaké prádlo v potoce. Zrovna když jsem ponořila do vody špinavé šaty, šla kolem malá dívenka z vesnice proti proudu, nebylo jí víc jak sedm let. „Nemůžeš tady prát prádlo,“ řekla ostýchavě. „Lidé dole  po proudu tu vodu pijí.“ Ukázala směrem k vesnici, která byla vzdálena nejméně jednu míli.“

Stejně fascinující jako každodenní zvyky Ladačanů je i jejich psychologický portrét, který autorka načrtla.

„Na rozdíl od lidí ze Západu se Ladačané nikdy nevyjadřují s určitostí o něčem, s čím nemají osobní zkušenost. Ale i pokud lidé mají s něčím osobní zkušenost, jsou daleko méně než my ochotni kategorizovat a soudit. Dobré a špatné, rychlé a pomalé, tady a tam – nic z toho nejsou ostře oddělené významy.“

„Ladačané patří ke svému místu na Zemi. Jsou spjati s tímto místem každodenním intimním kontaktem, znalostí svého okolí a jeho měnících se ročních období. Silný pocit sebe sama u nich souvisí s pevnými vztahy mezi lidmi. Než jsem se vcítila do ladacké kultury, myslela jsem si, že odejít z domova je součástí dospívání, nezbytný krok k tomu stát se dospělým. Teď věřím, že velké rodiny a malé důvěrné obce vytvářejí lepší podmínky pro výchovu zralého, vyrovnaného jedince. Zdravá společnost je ta, která podporuje úzké, pevné sociální vazby a vzájemnou provázanost a zaručuje tak každému jednotlivci ničím nepodmíněné citové opory. S takovým bezpečným zázemím se každý cítí natolik bezpečně, že se může stát svobodným a nezávislým. Je to paradoxní, ale podle mého jsou Ladačané méně emočně závislí než my z průmyslových zemí.“

A pak zafoukal vítr a přinesl změnu, které se stala Helena svědkyní. V roce 1974 otevřela indická vláda tuto oblast pro turisty – a to mělo dopad na hmotnou kulturu země. Ale daleko významnější byl dopad na lidskou mysl:

„A najednou se Ladačané ve srovnání s cizinci cítili chudí. Na počátku mého pobytu v Ladaku se za mnou honily malé děti, které jsem niky předtím neviděla, aby mi mohly vtisknout do dlaně sušené meruňky. Dnes vítají maličké postavičky, dickensovsky ošuntělé v obnošených západních šatech, cizince s prázdnou nataženou dlaní: „Jednu propisku, jednu propisku,“ tato slova se stala novou mantrou ladackých dětí.“

„Neznáme tu chudobu,“ prohlásil Cchewang Paldžor v roce 1975. „Kdybyste jen mohly nám Ladačanům nějak pomoci, jsme tak chudí,“ řekl v roce 1983.“

Další kapitoly Heleniny knihy podávají svědectví o tom, v jak krátkém čase vystřídala radost, činorodost a aktivitu místních lidí pasivita, bezmoc a apatie. Přišlo rádio a televize a lidé si přestali vyprávět příběhy, široké společenství vystřídaly nukleární rodiny (a to slovo označuje trefně škodlivost tohoto uspořádání), silné, sebejisté ladacké ženy nahradila nová generace nejistých a na vzhled extrémně soustředěných žen, školní vzdělání nasypalo dětem do hlaviček řadu bezcenných informací, respekt mezi příslušníky různých náboženských skupin vystřídala agrese, ekonomickou soběstačnost závislost na systému.

Kniha Dávné budoucnosti je výsledkem dvou desítek let podrobného studia jazyka, zvyků Ladačanů. Není to černobílý, rychlý náčrt  nadšené folkloristky. Autorka si je vědoma těžkostí a limitů, s nimiž se Ladačané museli v průběhu staletí vyrovnávat. Nicméně v porovnání s destrukcí, která po roce 1974 nastala, se zda, že šlo o pouhé drobnosti.

Asi to znáte také – ten rozdíl, když si přečtete knihu poprvé a když se k ní třeba po letech vrátíte. Najednou řádky mluví jinak, alespoň pokud jde o dílo, ke kterému stojí za to  vracet. A tím Dávné budoucnosti určitě jsou. Vyšly v roce 1991, jejich český překlad pak v roce 1994. V tomto kontextu je bezesporu zajímavá  poslední kapitola, v níž se autorka zamýšlí nad moderní západní kulturou a vlivem nejen na obyvatele Ladaku, ale i na naši duši, a také  doslov, který věnovala  české společnosti, která se v té době vydávala novou cestou. S ohledem na události v roce 2020 a v letech předchozích byl její tehdejší odhad budoucího vývoje překvapivě jasnozřivý.

Zima je čas stvořený pro zpomalení, reflexi a přebírání – co ponechat, co odložit, co přepracovat. Co je užitečné a hodí se a čeho je dobré se zbavit. A tato  útlá knížka může v tomto kontextu nabídnout opravdu hodně.

 

 

 

Můj děda byl vášnivý zahradník, ale nebylo to o mrkvi ani o cibuli. Když se řekne slovo dětství, představím si jeho široké záhony plné rozkvetlých květin – bledulí a modřenců, čínských karafiátů, lilií, růží, kopretin, aster, jiřinek, pivoněk a tulipánů. Asi jsem od něho toto zalíbení v zeleném společenství podědila, takže byt sdílím se 140 zelenými kamarádkami (ano, myslím tím kytky, ne přítelkyně, které to přehnaly s alkoholem).

Také ráda čtu o podobně potrefených. K nim  patří britská redaktorka Alice Vincentová. Její kniha Přesazená – jak nechat život znovu bujet je zdařilým mixem mezi intimním deníkem mladé ženy, exkurzem do historie britského zahraničení a zápisníkem nadšené zahradnice. Vypráví o tom, že trocha  hlíny – stačí pár květináčů v bytě či na balkoně – a pár sazeniček křehkých květinek se mohou stát pevnou oporou v hubených časech, neodbytnou inspirací, která říká: „Když my zvládneme sucho, přemokření a všeliké bídné zacházení – a přesto rozkveteme, tak ty to zvládneš taky.“

Zahradničení a péče o květiny je jedním z mnoha způsobů, jak můžeme pečovat o sebe a o svoji duši. Prostřednictvím zelených lidiček, jak jsou někdy rostliny nazývány, se dostaneme blíž sami k sobě a objevíme takové kvality, jakými jsou pozornost, trpělivost a jemnost. Naše bláznivé ambice ani uspěchané životní tempo nám tady nejsou nic platné, naopak.

A stejně tak – pomalu a pečlivě se vyplatí číst knihu Alice Vincentové. Můžeme ji číst uprostřed rozkvetlé zahrady, či si díky  ní zkrátit čekání na jarní  slunce a první zelený lístek, který pod jeho dotekem vyraší.

…„Připadalo mi, že jsme získali to, co generace mé babičky nikdy nezažila. Že nikdy nebudu mít jistotu manžela na celý život, který se o mě postará, dokud se já budu starat o domácnost. Že budoucnost mé práce je nejistá a o domově to platí dvojnásob. Že se v dnešní době ženám říká, že mohou mít všechno, jenomže ty pak zjistí, že je to nemožné a vyčerpávající, a místo toho budou muset přehodnotit, co od života vlastně chtějí. A ačkoliv jsem se po té bývalé jistotě natahovala a její ztráta mě vytrhla i s kořeny, svoboda, která po ní zbyla, mě teď, když jsem se do ní probudila, nabíjela energií. Že mě nikdy nebude svazovat povinnost pěstování čajových růží na zahradě, ale že místo toho mohu pěstovat sasanky v kbelíčku na baloně domova, který už zakrátko nebude můj, a sestříhat je do vázy, anebo také ne. Že mi nikdo nepřikáže, abych si vybrala povolání jen ze tří oborů, ani ode mě nebude očekávat, že se ho úplně vzdá, jen abych mohla mít děti. Získala jsem také to, že když se mi povede ustát bouřky nejistoty, bude mi odměnou všechno od potěšení spontánního pikniku za slunečného dne přes pozdní večerní procházku ulicemi Soho až po tu velkolepější, významnější schopnost setřást to, co se ode mě očekává, protože si zkrátka dokážu poradit sama.

A nic z toho možná nebude mít dlouhého trvání. Krása sasanek spočívá podobně jako u květů snášejících se ke konci měsíce ze stromů a oblékajících chodníky dorůžova v tom, že jejích okvětní lístky dokážou vzdorovat větru jen na nějakou dobu. Po několika dnech, možná týdnech, se roznesou, spadnou na zem a zanechají po sobě semínka. Ta pak odletí s poryvem větru, přistanou někde jinde, možná se jim povede vyklíčit a zakořenit, a možná ne. Ale když se jim to povede, porostou a pokvetou samy za sebe. A ta šance za toto všechno možná stojí.“

 

Láska mezi čtenářem a knihou je magická věc, na které se podílejí Co, Kde a Kdy. Tedy nejen jakou knihu vezmeme do ruky, ale také Kdy po ní sáhneme a Kde se do ní ponoříme. Verše García Lorcy zní jinak, pokud je čtete u zurčící fontány v Seville či Granadě, a jinak, když je rozebíráte ve školní lavici během hodiny literatury. Historie rodu Medicejských chutná jinak v tramvaji jedoucí na Smíchov, jinak na nádvoří renesančního zámku a jinak na lavičce ve Florencii.

Stejně důležitou roli hraje, v jakém čase – Kdy – po knize sáhneme. Někdy padá na hřbet knížky prach pár let, než se pro ni jakoby náhodou rozhodneme a než užasneme nad dlouho přehlíženým knižním pokladem. Jindy zvolíme známý titul a on se najednou objevím v jiném světle.

Už dlouho mám v knihovně vyprávění Anny Cameron Dcery Měděné ženy. Sahám po ní v týdnech, v nichž snad jedinou mediální hvězdou je bytost neviditelná, nepolapitelná – koronavir. A tento čas ovlivnil i můj čtenářský zážitek z ní.

Anna Cameron v útlé knize zachytila ústní vyprávění indiánských žen z kmene Nutka žijících na kanadském ostrově Vancouver. Tuto pozoruhodně moudrou kulturu „obdarovala“ ta naše, západní, spoustou nevyžádaných pozorností – například představou o vlastní nadřazenosti, bezohledným drancováním a v neposlední řadě i nakažlivými nemocemi, proti kterým neměli místní prakticky žádnou odolnost a která snížila jejich počet na zlomek původního.

Stejně jako domorodé kmeny i my teď pociťujeme hrozbu neviditelného. Naše strategie se mohou pohybovat od mávnutí ruky a bagatelizace, přes pocit ukřivděnosti či záchvaty deprese a paniky. Zpráv, často navzájem si protiřečících, je tolik, že se v nich doslova topíme; jejich informační hodnota je nezřídka nulová.

Jak hrozbu neviditelného zvládli oni, Nutkové, Kovičané, Kwagewlthové, Sališové? „Ano, přežili jsme, někdy jen tak tak. Ale nečeká se od nás, že budeme nutně vždy žít dobře, někdy je nutné přežívat a vytrvat – zejména v době, kdy nastává čas změny,“ vysvětluje autorce stará žena – Bábi z kmene Nutků.

Každá kapitola knihy skrývá jeden ženský příběh, ústně přenášený z generace na generaci, opatrovaný a vybrušovaný jako malý poklad. Vyprávění začíná příchodem Měděné ženy, která dokázala přežít v pustině a unést vlastní samotu, a končí v časech nedávných, které nejstarší členky  kmene Nutka pamatují. Příběhy nabízejí odpovědi na otázky, které trápí i nás, například:

Jak zvládnout samotu a kde najít útěchu?

V přírodě, protože „i když si někdo myslí, že jen lidé mají takové pocity, jako je hrdost, strach a radost, ti, kteří vědí, vám řeknou, že všechno je živé, i když ne stejným způsobem, jako žijeme my. Ale každá věc žije – stromy jsou živé. Stejně tak skály. A voda. Ty znají city.“

Jakým způsobem požádat o radu a jak ji dát, ale nevnucovat?

„Žena mohla přijít do kruhu a povídat, jak dlouho potřebovala. Čekalo se ale od ní, že si předem, ve svém vlastním čase, připraví slova tak, aby nemluvila v kruzích, bez konce, a neplýtvala tak časem ostatních.

 Potom mluvily další ženy v kruhu, které třeba zažily něco podobného, a vyprávěly o tom, co tenkrát udělaly nebo neudělaly anebo měly udělat, a někdy z toho vyplynula odpověď pro tu, která o svém problému mluvila na začátku. Ale i když nic nevyplynulo, tak někdy prostě pomohlo, že se mohla svěřit a cítit lásku ostatních.

Od té, která se svěřila, se čekalo, že se nejenom svěří, ale že s tím, co ji trápí, také něco udělá. Většinou je lepší udělat téměř cokoliv než nechat věci dál, tak jak jsou, když to člověku hodně vadí. Ale někdy to nejlepší, co člověk může udělat, je nedělat nic. Někdy je třeba počkat na správný čas, než se může něco začít dělat.

Žena směla přijít do kruhu tak často, jak potřebovala, ale kruh ji vedl k tomu, aby o svých problémech nejen mluvila. Třikrát mohla přijít a mluvit o stejném problému a pokaždé ji ženy vyslechly a snažily se přispět k řešení. Ale když přišla počtvrté a zase to bylo totéž, ten samý starý omletý problém, pak se ostatní prostě zvedly, poodešly a utvořily kruh o kus dál. Neříkaly tím, že ten problém není důležitý, ale že to je její problém a je čas, aby s ním něco udělala. Už zabral v životech těch ostatních dost času a teď je třeba přestat mluvit a začít jednat.”

Co pro nás znamenají příběhy?

“Jsou posledním pokladem, který nám zbývá – příběhy a náš pohled na svět, které mohou být pro druhé posilou a dokladem, že existuje jiná cesta, lepší cesta, a některé z nás si na ni pamatují.”

V náročných časech potřebujeme podporu – laskavý pohled, střípek naděje, nový kvítek – a příběh. Vyprávění o tom, že to, co prožíváme, prožili a zvládli ti před námi. Myslím, že čas na Měděnou ženu je právě teď. I když možná při jejím čtení vezme představa o pokroku a  neomylnosti naší civilizace rychle za své.

Vášeň a lásku ke knížkám máme vetkanou v naší rodinné historii. Četlo se často, potichu i nahlas, pro sebe i pro druhé. Na konci každého roku si říkám, kterou z přečtených bych zvolila na pomyslnou první příčku. Je to ošidné a lze si tak snadno naběhnout, stejně jako se to stalo Paridovi. A to vybíral jen ze tří krásek, kdežto mě těch knižních během roku potká mnohem víc.

Ale i přes pár desítek titulů, které mi prošly rukama a některé i srdcem, bych ráda vyjádřila díky neviditelným knižním Múzám, které mě nasměrovaly ke knize Vděk. Když jsem útlou novelu od francouzské spisovatelky Delphine de Vigan držela v ruce, netušila jsem, o jaký jde poklad.

Několik desítek stran vypráví o příběh o pouštění a opouštění, o stárnutí a odcházení, o dětské bolesti, která se neztrácí ani po desítkách let. Jsou to témata, před kterými dnešní doba ráda zavírá oči, ale která nám život přichystá – dřív či později.

„Až budu stará, lehnu si do postele nebo se zabořím do křesla a budu poslouchat hudbu, kterou poslouchám dnes, tu, co pouštějí v rádiu nebo v klubech. Zavřu oči, abych znovu cítila své tělo při tanci. Své štíhlé pružné tělo mezi jinými těly, tělo oproštění od všech pohledů, když tančím sama uprostřed pokoje. Až budu stará, strávím celé hodiny takhle, budu pozorně vnímat každý zvuk, každý tón, každý ráz. Zavřu oči, ano, a v duchu si představím sebe samu při tanci, v opojení, vybavím si jeden za druhým ty pohyby a předěly a celá se poddám rytmu a taktu, které tak souzní s tepem srdce. Až budu stará, pokud někdy budu, zůstane mi tohle. Vzpomínka na tanec, na hluboké tóny, které mi duní v útrobách, a na vlnění mých boků.“

Ale nejde jen o ztrácení. Tíha těchto zkušeností je vyvážená intenzitou prožívání, schopností zahlédnout krásu v drobnostech, na které dříve nebyl čas, intuitivní moudrostí a ochotou naslouchat těm, kteří se zastaví.

Hlavní hrdinka ztrácí, ale zároveň získává – onu dovednost odhalit místa lidských slabostí a bolestí a přesnou otázkou se do nich strefit, otevřít starou ránu a vyčistit ji. To je ona speciální forma terapie, kterou zralí staří lidé nabízejí. Jejich pohled je ostrý navzdory slábnoucímu zraku a jejich otázky se podobají jehličkám, kterými zkušený znalec čínské medicíny uvolňuje zablokovanou a stagnující energii.

Příběh Mišky Seldonové  nás má pobídnout, abychom to důležité – vyjádření vděčnosti, laskavé slovo povzbuzení, dotek – neodkládali na někdy. Abychom využili čas, který nám byl darovaný, beze zbytku. Abychom na naše nejbližší a přátele pohlíželi méně kritickým okem. Abychom se neuchýlili k mlčení, ale usilovali o živý dialog, abychom místo sms, telefonu a sociálních sítí volili osobní setkání.

A pokud jsme s někým tuhle možnost prošvihli? Můžeme svůj dluh splatit jiným lidem.