Anam cara

Jsou tak odvážné a tak křehké. Pokaždé je to stejné – vytahuji je očima ze  země, aby mi připomněly, že jaro je už tady, a zároveň se bojím, že přijde mrazivá noc, napadnou hromady sněhu a tahle něžná krása zmizí. A ony každoročně vykouknou ze země, kašlou na strach a obavy a kvetou. Moc dobře vědí o tom, kdo jsou a co zvládnou. Tam, kde byl před pár dny jen rozbředlý sníh, jsou najednou květy.

Zázrak zrození, který se odehrál hluboko v podzemí, tiše a nenápadně. Stejně jako když v nás klíčí nová myšlenka, nápad, fantazie. Pokud jsme dostatečně vnímaví a každodenní kolotoč a ruch nás beznadějně nelapil, zdrží se. Na chvíli a to stačí, abychom si uvědomili přítomnost něčeho nového a svěžího. Můžeme s tímto nepolapitelným, zatím nehmotným a tolik slibujícím Nic pobývat o samotě, v tichu, v  čase mezi bděním a sněním a pozorovat, jak klíčí.

Duše je ostýchavá a odhalit ji, ať již v uměleckém díle, v novém projektu nebo před druhým, vyžaduje odvahu. Riskujeme – pocity viny, studu. Riskujeme odmítnutí, které představuje hrozbu zániku. Není divu, že máme občas chuť pohlížet na rodící se vztah jako na další životní komplikaci, a svoje kresby či texty zamknout do skříně. Strach ze zatracení a nepřijetí jsou přepevné zámky a odsuzují naši tvořivost k živoření. Někde hluboko v kostech je stále přítomná mrazivá kritika, výsměch, bodavá poznámka, které často odsoudily k nežití to nejlepší, co můžeme nabídnout. Je celkem lhostejné, zda to způsobili rodiče, učitelé, kolegové, známí, společenské konvence.

Půda, sklep, zamčený šuplík – to  ale není cesta. Co nás děsí na tvořivé práci a odhání ze vztahu, nás zároveň hluboce vábí a přitahuje. Potřebujeme laskavý pohled, vnímavé ucho a přijímající srdce – terapeuta, přítele, kněze. Keltové takovou osobu nazývali anam cara, přítel duše. On nebo ona jsou jako slunce. Mají moc prolomit ledy, odemknout zámky a vytáhnout na světlo všechny poklady, které ukrýváme.