Máloco je tak prchavé jako nápad. Pokud ho nezažene náš strach anebo každodenní  hluk  a mumraj, držíme v dlaních křehké nic. Můžeme ho nosit nějakou dobu v hlavě či v kapse na kousku papíru, což už  je první krok k jeho zrození.

Pak sbíráme odvahu, zvažujeme zdroje, přemýšlíme, komu se se starostí o zatím nehmotné stvoření svěřit. A že je třeba vybírat opatrně, víme. Nehledáme přece někoho, kdo nám odkýve každou naši ptákovinu, ani hrobaře, který myšlenku zahrabe hned v zárodku. Na to si často stačíme sami. Vítr do plachet a užitečnou radu zajistí nejlépe ten, kdo je zvyklý dávat svým nápadům konkrétní podobu, stáhnout je z říše idejí pěkně na tvrdou zem.

Na jedno takové  společenství nadšenců a bláznů jsem narazila čirou náhodou při pravidelné obhlídce knihkupectví. Rozprávím s nimi už několikátý večer a nevycházím z údivu. Porovnávám své skromné nápady, ke kterým sbírám odvahu, s elánem lidí, kteří si koupili – inu zámek, hrádek, zříceninu, obvodové zdi – a pokusili se jim vdechnout nový život. Když čtete zpověď někoho takového, říkáte si, že nic není nemožné. Nezdolný optimismus, který se vždycky hodí, může vypadat třeba takto: „Jak ten zámek vlastně vypadal? Bez střechy, boční zdi podepřené trámy, v prvním patře nebyly ani podlahy a stropy. Krása. Nádhera. Nebude tu dřevomorka.“

Myslím, že kniha Anny Novotné a Kateřiny Sýsové Aby po nás něco zůstalo aneb zpověď novodobých zámeckých pánů vydá za celou polici motivačních příruček. Patnáct příběhů lidí, kteří možná žijí ve vašem sousedství, vypráví o zatraceně silném odhodlání,  píli a umu. A taky o boji s větrnými mlýny a o závisti a nepřejícnosti.  I to k rodícím se projektům patří. Jejich nadšení a odvaha jsou nakažlivé – a o to vlastně jde.  Nechat se takto nakazit je nanejvýš zdravé, jakkoliv to v covidové době může znít podivně.