A co to má co dělat se mnou?

Modré oči a také sklon ke krátkozrakosti, bohaté kadeře, anebo vlasy jako hřebíky, dům na Vinohradech či kufr knížek. Dědíme ledacos a často se ptáme: „Co s tím?“

Co s roztrženou šňůrou korálků schovaném ve vetchém sáčku? Řada z nich se během let zatoulala a na náhrdelník jich bylo zatraceně málo. Jako malá jsem si je ráda prohlížela. Některé z nich svítily opalizujícím leskem. Drahokamy, napadlo mě. Ale byly to jen obyčejné korálky, které patřily mé babičce. Nikdy jsem ji nepoznala. Odešla brzy, příliš mladá.

Pak jsem na ně zapomněla a uteklo hodně vody, než jsem je držela opět v ruce. Chtěla jsem je navléknout, vrátit rozpadlý náhrdelník do života. Dlouho jsem procházela obchody s korálky, starožitnictví a sháněla vhodné komponenty, které by ty babiččiny doplnily. Střídavě jsem korálky odkládala a zase se k nim vracela. A během té doby se vyptávala a skládala, kousek po kousku, babiččin nelehký životní příběh. Co měl co dělat se mnou? Hodně.

Možná proto jsem knihu Sachy Batthyanyho A co to má co dělat se mnou? přečetla během víkendu. Vše začalo novinovým článkem, který autorovi podstrčila jeho kolegyně. Týkal se  jeho tety Margit.  Byla to němá svědkyně, anebo aktivní účastnice masakru Židů v městečku Rechnitz na sklonku druhé světové války? Tato otázka zavedla  Batthyanyho  do válečného Maďarska, do gulagu na Sibiři, do Argentiny i na pohovku u psychoanalytika. Jeho umně poskládaný náhrdelník má  černé i bílé korálky a řadu odstínů šedivých – je to příběh katů i jejich obětí, darebáků i hrdinů.

Síla této knihy se neskrývá jen v rodinné historii,  ale ve vytrvalosti a novinářské poctivosti autora. V odvaze ptát se, bát se odpovědi a stejně položit další otázku.  Cesta do rodinné minulosti se stává sondou do autorova já: „Na Facebooku a Twitteru se dnes každou chvíli za něco nebo proti něčemu stavíme, sdílíme krvavé fotografie a chytré analýzy, vyvěšujeme videa a podepisujeme virtuální petice. Ale jak bychom se zachovali, kdyby se události z našich počítačů přesunuly k nám na ulici? Kdyby se od nás najednou žádalo, abychom se zachovali jako lidé, a ne jako uživatelé? Kdyby všechno najednou získalo fyzickou podobu, a ne jen virtuální? Kdyby to páchlo, bolelo, křičelo a my bychom svět nevnímali pouze jako pozadí nastavené v našem počítači.“

Občanský zákoník pamatuje na tzv. zřeknutí se dědictví. Právně tedy můžeme odmítnout to, co  přijmout a spravovat nechceme. Ovšem s nehmotným dědictvím to tak snadné není. Provází nás, stává se součástí každé naší buňky. Události, které se odehrály před naším narozením, na nás mají vliv o to větší, čím méně jsme si dědictví předků vědomi. Nemůžeme je odmítnout, nezbavíme se jich žádným právním aktem. V nějakém životním okamžiku nastane čas, kdy bychom se jich měli ujmout.

Podle Batthyanyho má  „každá generace má své úkoly. Generace rodičů si vyhrnula rukávy, aby odstranila viditelné trosky. Odstranění duševních sutin je úkolem pro vnoučata. “  Při archeologických výpravách do vlastní minulosti, během přehrabování a třídění objevíme ledacos –  střípky a úlomky, bezcenné tretky, ale také drahokamy a  klíče. Jaké dveře jimi odemkneme?